Na místě s jedinečným výhledem na Prahu, na louce u Vávrovy vyhlídky na Dobešce, se v pátek 23. září sešel Slovanský kruh. V tento den podzimní rovnodennosti totiž kruh slaví Oseniny, jeden z osmi hlavních svátků slovanského ročního cyklu.[1] Kromě pozoruhodného výhledu má být toto místo podle pražských Slovanů vybaveno i unikátní Libušinou energií. Kněžna Libuše byla podle jejich poznání pohanskou věštkyní a kněžkou a zde – na jednom z hradišť nad plání nad Vltavou – je možná i pohřbena. Každopádně tady někteří cítí její mocnou energii.
Hlavním motivem oslavy byl přechod z léta pod vládou bohyně Lady do období pod vládou Morany. Zaznívaly tedy díky za úrodu i prosby o ochranu během zimního období. Po několika chladných a deštivých dnech bylo počasí pro oslavu mimořádně příznivé.
Oltář tentokrát nebyl tak bohatý jako například při slunovratu (viz zde), ale stejně vkusný. Dominovaly mu kulaté pecny chleba, misky s moukou a pečené placky, obětované jako dary vděčnosti za úrodu, džbán s vodou, nádoby s medovinou a mnohé další. Na bílé podložce ležela i vyřezávaná soška Peruna, vládce blesků, mocného božstva Slovanů. To vše bylo doplněno přírodninami: kuličkami hlohu a jeřabiny nebo kousky mechu. Do země u oltáře byly zapíchnuty Perunovy sekerky, tedy hole, které běžně asociují Jánošíka a lidový folklor, ale které starým Slovanům prý sloužili i jako zbraň. Tvrdil to Zdeněk Ordelt, novodobý slovanský žrec a hlavní představitel spolku Slovanský kruh a náboženské společnosti Slované (více o ní zde). U oltáře byla také připravena Perunova hůl: silná dubová větev, která byla prý odlomena bleskem, a která tedy nese Perunovu moc. O strom byl opřen moderní sportovní luk, který později sloužil k věštění.
Obřad začal očišťováním toho, co se na asi třicet přítomných přichytilo v právě odcházejícím období. Kolem zatím studeného, ale už připraveného ohniště se utvořil kruh a dva pohané s vykuřovacími kotlíky chodili od jednoho přítomného k druhému a rozptylovali kolem něho vonný dým. Pak byli všichni přítomní pozváni k věštebné lukostřelbě, nad níž prý bděl sám garant věšteb Svantovít. Střelou šípem na terč, rozdělený do mřížky s runovou abecedou, získali zástupci mužů, žen, chlapců a dívek písmeno severského futharku pro svou skupinu pohanů. Nakonec Zdeněk Ordelt získal věštebné znamení pro český národ. Zatímco poselství pro jednotlivé skupiny nebylo vždy zcela zřetelné (některé střely zasáhly terč až napodruhé), výklad runy pro český národ obsahoval obraz lodi, která uprostřed zamrzlého moře čeká na jaro. Tento obraz není těžké vztáhnout na současnou situaci české společnosti. „Svantovít je dokonalý,“ uzavřel výklad věštby Zdeněk Ordelt.
Další část oslavy Osenin se konala zase u ohniště. Nejprve se účastníci propojili s duchem místa, s duchem Dobešky, a žádali ho, aby obřad dovolil a požehnal. Vzývány pak byly duchové a bohové světových stran a jim odpovídající živly. Podobným vzýváním byli osloveni i duchové nebes (horního světa), tohoto prostoru, tedy středního světa (Dobešky, Braníka, Prahy, Česka a nakonec i Slovenska pro jednu účastnici obřadu z Bratislavy), i podzemního dolního světa. Invokace a prosby, pronášené jednotlivcem, který se o tuto službu přihlásil, obvykle zakončila jednoduchá píseň, k níž se mohli všichni snadno přidat. Všichni byli zapojeni také obrácením se k jednotlivým světovým stranám, k nebesům i k podzemí, úklonami jejich vládcům a snad i modlitbami k nim.
Pak už byl slavnostně zapálen oheň a pohané kolem něj tančili v nejrůznějších figurách a zpívali. V jednu chvíli se všichni zklidnili a po kruhu koloval váček se směsí usušených bylinek. Každý pohan si vzal hrst, nahlas nebo i jen v duchu vyslovil svou modlitbu a vhodil bylinky do ohně. Zaznělo i přání „Ať zhynou všichni démoni v čele s Vladimírem Putinem“. Modlitby ukončil Zdeněk Ordelt tím, že daroval ohni hrst mouky a doušek medoviny z posvátného okřínu. Obě oběti vyvolaly malou, leč efektní explozi. Matce Zemi a Libuši, pohřbené na tomto místě, obětovala jedna z žen jablko a položila ho ke stromu. Podobně obdaroval jiný pohan ducha ohně bramborovou plackou. Poté už se hlavně bubnovalo, zpívalo, tančilo a mezi všemi zúčastněnými kolovalo jídlo i pití z oltáře, zazníval smích a veselé historky.
Poznámka:
[1] Dalšími jsou Hromnice, Provoda, Noc Ohňů, Kupadla, Dožínky, Dušičky a Kračun.
Na textu spolupracovali pozorovatelé Mariana Hadrabová a Marek Vinklát. Článek přehlédla Marianna Gorroňová ze spolku Slovanský kruh a náboženské společnosti Slované.
Náhledová fotografie: Marek Vinklát.
Psali jsme v Dingiru:
téma Současné novopohanství, Dingir 5 (1), 2002, plný text čísla zde.
téma Pohanství dnes, Dingir 18 (2), 2015, upoutávka a několik článků zde.
Jan Sušer, Kupadla na Starých Zámcích, Dingir 14 (3), 2011, str. 76–77.
Související články:
O setkání bohů s Bohem – Kena Upanišad: 3 God won a victory for the gods, and in this victory the gods were proud, saying, “Ours is the victory, ours the greatness.” It knew this and appeared before them, and they did not know what this spirit was. They said to Agni, “O all-knowing one, find this out, what this spirit is.” “So be it.” He hurried toward it, and it asked him, “Who are you?” “I am Agni,” he said. “I am the all-knowing one.” “What power is in you?” “I can burn all things on earth.” It placed a… Číst dále ->
4 She replied, “This is God, and in the victory of God you glory.” Then he knew it was God. Therefore these gods, Agni, Vayu, and Indra, surpassed the other gods, for they came nearest to its touch and first knew that it was God. Therefore Indra surpassed the other gods, for he came nearest to its touch and first knew that it was God. Of it there is this teaching: this is like the lightning which flashes forth or the blinking of the eye, this teaching referring to the divine. Now the teaching referring to the self: toward this… Číst dále ->