V lednu padl na Ukrajině první nepodmíněný trest odnětí svobody za odmítnutí povinné vojenské služby. K výkonu trestu v délce jednoho roku byl toto pondělí 20. února povolán křesťan bez konfesní příslušnosti Vitalij Vasilovič Alekseenko (*1976). Případ vyvolal zájem organizací, které se zabývají lidskými právy, a rozsáhlou diskusi o tom, zda a jakým způsobem je v době války a stanného práva možné (či dokonce nutné) respektovat výhrady svědomí a náboženského přesvědčení vůči službě se zbraní.
Povinná vojenská a civilní služba na Ukrajině
Na Ukrajině [1] se „odpůrci vojenské služby z důvodu svědomí“ potýkali s překážkami i před válkou. Alternativní civilní služba je sice v ukrajinské armádě od roku 1999 v rámci základní povinné vojenské služby možná, ale pouze pro členy deseti náboženských společenství, která ukrajinský stát uznal jako pacifistické.[2] Výbor Organizace spojených národů (OSN) pro lidská práva ve svých závěrečných pozorováních o Ukrajině ze dne 9. února 2022 zdůraznil, že „alternativy k vojenské službě by měly být dostupné všem odpůrcům vojenské služby bez diskriminace, pokud jde o povahu jejich přesvědčení odůvodňující námitku (ať už jde o náboženské přesvědčení nebo nenáboženské přesvědčení založené na svědomí).“
Když před rokem (24. února 2022) Rusko zahájilo tažení na Ukrajinu a krátce na to začalo na Ukrajině platit stanné právo, znamenalo to také plošnou mobilizaci, a tedy povinnou vojenskou službu pro všechny muže ve věku od osmnácti do šedesáti let. Vzhledem k válečnému stavu sdělilo 21. srpna 2022 ukrajinské ministerstvo obrany Ukrajinskému pacifistickému hnutí, že právo vykonávat alternativní civilní službu je během stanného práva pozastaveno, a to i přesto, že obecný komentář 22 Výboru OSN pro lidská práva k článku 18 („Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání“) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (ICCPR) uvádí, že „toto právo nelze zrušit ani v době ohrožení a národní nouze.“ Stejně tak je postup ukrajinského ministerstva obrany také v rozporu s vyjádřením další z příslušných pracovních skupin OSN, že „právo na odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí je součástí absolutně chráněného práva vyznávat své přesvědčení a nelze ho z rozhodnutí státu nijak omezit.“
Případy odmítání vojenské služby se zbraní na Ukrajině
Vitalij Vasilovič Alekseenko, který do Ivano-Frankivska přesídlil v květnu 2022 z Doněcka kvůli válečné situaci, byl k odvodu pozván 2. června 2022. V náborové kanceláři sdělil, že z náboženských důvodů odmítá být vojákem ve zbrani, a požádal, aby byl využit v civilní službě. Žádost o civilní službu byla Alekseenkovi zamítnuta s tím, že to v době stanného práva není možné, a navíc nelze nijak ověřit, že jeho důvody jsou skutečně náboženské. Nebyl mu uznán ani doklad, v němž se uvádí, že byl z důvodu náboženské víry zproštěn základní vojenské služby v Uzbekistánu, kde žil v době své rané dospělosti v 90. letech.
První soudní stání se konalo 15. září 2022. Podle běžné trestní sazby mu hrozilo odnětí svobody v rozpětí tří až pěti let, soudce mu nakonec ale uložil pouze jeden rok. Alekseenko se proti rozsudku odvolal a na další soud musel kvůli nedostatku elektřiny, s nímž se Ukrajina dlouhodobě potýká, čekat do ledna. Jeho odvolání bylo neúspěšné, a tak byl nyní v pondělí povolán k nástupu do vězení.
Případ Vasilije Alekseenka není ojedinělý. Během roku, kdy trvá válečný stav, bylo uděleno za odmítání vojenské služby na Ukrajině ještě několik podmíněných trestů odnětí svobody. Ve třech případech se jednalo o výhradu vůči zabíjení lidí z důvodu svědomí, v jednom byla přímo uvedena křesťanská víra. V řešení je také několik desítek případů, kdy vojenskou službu se zbraní odmítli svědkové Jehovovi. Z kontextu zpráv na serveru Forum 18 (např. zde) však vyplývá, že 44 ze 67 těch případů bylo již v dobrém uzavřeno, protože se pro tyto osoby podařilo nalézt nevojenské uplatnění. Zástupci společnosti svědků Jehovových se v článku vyjádřili: „Je to pozitivní známka toho, že vláda respektuje odpůrce vojenské služby i během vojenského konfliktu,“ a údajně dodali, že jsou vděční, že vláda respektuje žádosti jednotlivců o civilní náhradní službu i přes složité okolnosti.
Problém Alekseenka a čtyř zmíněných podmínečně odsouzených tedy patrně spočívá v tom, že jejich důvody nejsou explicitně náboženské či jejich náboženské důvody nelze zaštítit příslušností k některé ze státem uznaných pacifistických náboženských společností. Jako křesťanovi bez konkrétní církevní příslušnosti by Alekseenkovi patrně nemohla být civilní alternativa k povinné vojenské službě poskytnuta ani před válkou; zcela jisté je to v případě dalších čtyř odsouzených. V kontextu výše zmíněných vyjádření orgánů OSN se však zdá, že by to nebylo v souladu s mezinárodními úmluvami o lidských právech. Stejně tak jim zřejmě neodpovídá ani současný postup ukrajinských úřadů a jimi uložené tresty.
Poznámky:
[1] Podle analýzy služby Forum 18, která zde a zde shrnuje případ Vitalije Alekseenka.
[2] Společenství jsou sdružena do vymezených okruhů: reformní adventisté, adventisté sedmého dne, evangelikálové, evangelikálové – baptisté, „Kajícníci“ neboli Slovanská církev Ducha svatého, Náboženská společnost Svědkové Jehovovi, charismatické křesťanské církve (a přidružené církve podle jejich registrovaných stanov), Unie křesťanů evangelijní víry – pentekostalisté (a přidružené církve podle jejich registrovaných stanov), Křesťané evangelijní víry a Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny.
Náhledový obrázek: Vitalij Alekseenko, převzato z internetové prezentace Connection e. V.
Související příspěvky:
