Půlnoční mše (Midnight Mass, 2021), režie Mike Flanagan.
Seriál režiséra a scénáristy Mikea Flanagana Půlnoční mše (Midnight Mass) byl po svém uvedení v roce 2021 přijat poměrně kontroverzně. Domnívám se, že příčinou kontroverzí bylo přinejmenším z velké části zmatení ohledně žánrového zařazení díla, z něhož vyplynulo rozčarování nejednoho diváka. Režisérovou specialitou bývaly v minulosti především horory, a také Půlnoční mše často byla jako horor inzerována, nejeden fanoušek strašidelného žánru proto očekával příšery a krev. Obojího se v seriálu sice dočkáte, násilné a děsivé scény ovšem tvoří podstatně menší část stopáže než dlouhé dialogy, na které si skalní fanoušci hororu ve velkém stěžovali coby nekonečnou nudu. Pro příznivce konverzačních dramat šlo zase až příliš o horor se vším, co k němu patří včetně zkrvavených mrtvol, monster a ponurých záběrů do deštivé či mlžné noci.
Z tohoto krátkého uvedení je nejspíš jasné, že Půlnoční mše je netypickou směsí hororu a konverzačního dramatu. A, jak zase napovídá název, zásadní roli v něm hrají náboženská témata zpracovaná způsobem, který není vůbec triviální a nastiňuje linky, jež nejspíš víc než běžný divák ocení religionista, teolog nebo filosof náboženství. O čem tedy Půlnoční mše je?
Z děje napínavého seriálu není z pochopitelných důvodů vhodné prozrazovat mnoho, proto jen stručný náčrt: Na malý ostrov kdesi u atlantického pobřeží Spojených států se za svou rodinou vrací mladý muž Rilay Flynn, který si ve vězení odpykal trest za dopravní nehodu, jíž způsobil pod vlivem alkoholu a při níž zahynula jistá dívka. Tím samým trajektem má na ostrov dorazit i stařičký katolický kněz Pruitt, jemuž se jeho farníci složili na zájezd do Svaté země. Místo něj ale na faru dorazí mladý, fešný páter, který věřícím oznámí, že otec Pruitt onemocněl a zotavuje se na pevnině. Divák z logiky budování zápletky i z několika náznaků tuší, že „zastupující kněz“ neříká tak docela pravdu, farnost ale jeho vysvětlení přijme. Brzy nato dojde v místním kostele sv. Patrika k zázračnému uzdravení částečně ochrnuté dívky, což knězi vynese bleskovou popularitu a zprvu prořídlé kostelní lavice se začnou plnit novými farníky. Zároveň však začíná přibývat náznaků, že kolem kněze, kostela i celého ostrova se děje cosi zlověstného. Postupně se ukazuje, že scény z prvního dílu, kdy přiopilý místní teenager zahlédne nejprve ve vzduchu podivuhodně velikého ptáka a posléze v křoví postavu se svítícíma očima, a na místních blatech cosi povraždí toulavé kočky, byly jen prvními projevy zla, jehož rozměry a možný dosah dalece přesahují malý rybářský ostrůvek.
Tolik k rozehrání zápletky seriálu. Pro religionistu, stejně jako pro zájemce o téma náboženství, je ovšem nejzajímavější jeho myšlenková rovina. Jak už bylo zmíněno, Půlnoční mše je spíše než horor drama, v němž jsou expresivní hororové prostředky využity k vyjádření úvah o víře, lidství a také o moci. Bylo by snad dokonce nasnadě říct, že seriál je hlavně o moci. O fascinaci mocí, strachu z moci a ovšem také o touze po moci. Flanaganovi se podařilo zajímavým způsobem zpracovat myšlenku, která prostupuje například dílo věhlasného fenomenologa náboženství Gerarda van der Leeuwa: Zdrojem náboženství je lidská fascinace mocí větší, než jakou člověk sám disponuje. Podle van der Leeuwa člověk intuitivně hledá moc a když ji nenalezne u pozemských věcí, obrátí se ke skutečnostem běžný svět přesahujícím, ať už skutečným, nebo domnělým. Půlnoční mši je možné interpretovat jako dramatizaci této myšlenky a zároveň kritiku takto pojímaného náboženství: Kdo zaručí, že vyšší moc, k níž se člověk upne, je mocí ušlechtilou, nikoliv tyranskou a zvrácenou? V tomto bodě se Flanaganův seriál dotýká starého křesťanského dilematu rozlišování duchů, tematizovaného už v Pavlově 1. listu Korintským a diskutovaného po celé křesťanské dějiny mysliteli, jako byli Jan Zlatoústý, Jan Kassián nebo o mnoho staletí později Ignác z Loyoly. Kdo dokáže rozpoznat, který div a která moc pochází od Boha a která je pastí ďábla, který se, vyjádřeno slovy evangelia, vydává za anděla světla? Ignác ve svých Duchovních cvičeních zdůrazňuje, že je nezbytné vždy soudit jak formu, tak i obsah divotvorného duchovního působení. Zlý duch ohromuje smysly a pocity, duch Boží se obrací k rozumu a ke svědomí. Stejně tak je nezbytné soudit nejen prostředky, ale i důsledky a následky podivuhodného úkazu. Kdo ale pozná, jestli div už vydal své pravé ovoce? I tuto otázku seriál Půlnoční mše tematizuje.
Za velký klad seriálu lze rozhodně považovat, že nezůstává u kritiky fanatismu motivovaného divy a ohromujícími úkazy, která by byla sama o sobě poněkud povrchní. Místo toho Flanagan především v druhé polovině seriálu provádí studii jevu, který se na první pohled jeví jako prostý fanatismus motivovaný posvátnou bázní, záhy se ovšem demaskuje jako na jedné straně lidský strach a úzkost, na druhé straně mocichtivost, oboje ospravedlňované a omlouvané službou vyšší, Boží vůli. Režisérovi se zajímavým způsobem podařilo vyjádřit důležitou myšlenku: Bázeň před vyšší mocí, ono Ottovo Mysterium tremendum et fascinans, se často nebezpečně pojí s chorobnou touhou po moci vlastní. Poddajnost vůči moci, před níž se člověk cítí bezbranný, a touha po ovládání druhých jdou nezřídka ruku v ruce, a společně plodí zrůdné činy. Proti tomuto zhoubnému spojení staví Flanagan sílu něčeho, co by Ignác z Loyoly nazval rozumem a svědomím a dnešní sekulární člověk snad jakýmsi intuitivním humanismem, vyvěrajícím z dlouhodobě budovaného osobního vztahu k druhému člověku; vztahu, který se nenechá nahlodat jakkoliv ohromujícím úkazem. Scéna, kdy jedna z postav opouští shromáždění věřících, nadšených ze zázraků a plamenných náboženských promluv, a znechuceně říká „toto už není můj kostel“, je momentem, který by pochválil nejspíš každý příznivec tradiční jezuitské spirituality.
Půlnoční mši lze označit za poměrně vyváženou kritiku institucializovaného náboženství. Postava muslimského šerifa, která se v seriálu vyskytuje, nakonec vyznívá jako jedna z nejsympatičtějších právě díky tomu, že nepodléhá silné lidské autoritě, nýbrž svůj náboženský život orientuje přímo k Bohu a pečlivě buduje svůj osobní vztah k němu. Šerif, jehož žena zemřela na rakovinu, je vůči dějícím se zázrakům od počátku skeptický, a to nejen na základě klasického dilematu teodicey („proč Bůh nezachránil moji ženu…?“), ale i z méně emočně vypjaté pozice: „Bůh se nepotřebuje předvádět.“ V závěru posledního dílu pak Flanagan naplno odkrývá své osobní duchovní karty a finální scény jsou zcela explicitní deklarací univerzalistického panteismu. Člověk v okamžiku smrti nalézá klid skrze uvědomění, že je a zůstává součástí všehomíra, tedy, jak jedna z postav výslovně vyznává, Boha.
Právě toto velkolepé finále si troufám označit za určitou slabinu seriálu. Závěr je sice po scénáristické i vizuální stránce emočně vybičovaný, zároveň ale také dost patetický, a to, co nejspíš mělo být autorovým osobním panteistickým krédem, vyznívá poněkud křečovitě. Zakončení je zkrátka až příliš poplatné módě amerických „seriálů s myšlenkou“ a snad i autorově hluboké potřebě vyjádřit své osobní přesvědčení co nejjasněji. Zatímco předchozí pointy jsou představovány rafinovaně, formou dialogů a interakcí mezi postavami, závěrečné vyznání je prostým monologem, který nepříjemně přechází do tónu „tak jsme si v sedmi dílech ukázali, co Bůh není, a teď vám ústy jedné postavy řeknu, co Bůh je.“ Domnívám se, že kdyby seriál skončil snad až negativně-teologicky, bez jasného pozitivního svědectví o podstatě a povaze Boha, bylo by jeho poselství hlubší, přinejmenším pro diváka, který se tématem náboženství zabývá odborně, osobně, nebo oběma způsoby.
Přes tuto závěrečnou slabinu je Půlnoční mše seriálem mimořádně zdařilým. Ortodoxní fanoušky hororu nejspíš nenadchne nikdy, protože, jak bylo zmíněno v úvodu této recenze, scén s příšerami a krví v něm vlastně zase tolik není. Pro fanoušky existenciálního dramatu mohou právě drastické scény představovat kámen úrazu, budiž jim ale doporučením ke shlédnutí, že seriál skutečně není primárně o nich. Divákům, kteří rádi přemýšlejí o otázkách náboženských věr, obřadů a společenských organizací, si pak dovolím Půlnoční mši doporučit všemi deseti. I když s Flanaganovými pohledy na tématiku nemusíte souhlasit, autor je představuje způsobem, který je promyšlený a stojí za stejně promyšlenou polemiku.
Související příspěvky:
