Tento krátký text je reflexí na článek Zuzany Kostićové. Autorka se v něm zamýšlí nad problematikou předporozumění v rámci religionistické práce a dokládá, že v knize Vojtěcha Cinka[1] byla porušena zásada neutrálního přístup. Jedná se o tu část, kterou sepsal Jan Blahůšek. Zuzana Kostićová podezírá Blahůška z alternativního spirituálního předporozumění, jež nedokáže ve svém textu dostatečně odstínit, a tím jeho text nesplňuje základní požadavek na neutralitu religionistické práce. Podle jejího názoru „Jan Blahůšek zcela jednoznačně sklouzl do emické role kněze a proroka“. Kostićová skrze svůj přístup ke zmíněné části prezentuje její obavu z „nabourávání“ neutrality oboru. Nikoliv však ze strany křesťanských zátěží, jak tomu bývalo, ale ze strany alternativní spirituality. Je přesvědčena, že alternativní spirituální předporozumění je tzv. trámem v oku současné religionistiky. Její argumentace je založena na dvou předpokladech: že alternativní spiritualita je náboženství a že se jedná o religiozitu, která „má šanci stát se tou nejsilnějším globalizovaného Západu“.
Už jen tyto předpoklady Kostićové nabízejí prostor k rozsáhlé diskusi. Reakce na ně však není cílem tohoto textu. Navíc přiznávám, že ačkoliv by se zde se mnou řada religionistů jistě přela, sám s nimi nemám větší problém. Snad i proto, že jsem jakožto student prošel řadou kurzů Kostićové a s její velmi dobře podloženou argumentací v této oblastí jsem měl tu možnost se několik let seznamovat. Cílem předloženého textu není ani polemika nad možnou předpojatostí Jana Blahůška. V oblasti alternativní spirituality je Zuzana Kostićová odborníkem, kterému nemám důvod nevěřit a se kterým se mé získané znalosti v dané oblasti nemohou měřit. Jan Blahůšek se zcela jistě k daným podezřením vyjádří sám, pokud bude mít potřebu se bránit.
Co podle mého názoru však nemohu v článku ponechat zcela bez komentáře, je požadavek na neutralitu našeho religionistického oboru. S touto základní žádostí přichází celá řada autorů naší vědy. Zároveň si sami o svých publikacích (podle mého názoru naivně) myslí, že jejich texty tohoto ideálu dosahují. Základní požadavek na neutralitu oboru pramení z očividných teologizujících prvků, kterými byla religionistika dlouho zatížena. Především fenomenologové, zejména Mircea Eliade, byli v tomto ohledu podrobení rozsáhlé kritice. Tato diskuse byla pro obor velmi přínosná, vhodně upozornila na problematiku vlastního badatelského předporozumění, které může vyústit ve skryté teologizující apely. Autorům, kteří zdůrazňují požadavek na neutralitu, ovšem podle mého názoru uniká zásadní nedostatek podobných tvrzení. Tedy to, že absolutní neutralita religionistické práce, je „pouhým“ ideálem, nikoliv zcela splnitelnou praxí.
Podle mého názoru by měl religionista svá předporozumění explicitně akcentovat, ideálně, jedná-li si o nějakou rozsáhlejší práci, ještě v rámci jejího úvodu. Měl by nad svými náboženskými zatíženími přemýšlet, být si jich vědom a v důsledku se snažit je i minimalizovat. Zcela jistě by se však neměl prohlašovat za zcela neutrální postavu, která má pouze etický pohled na danou problematiku. Zuzana Kostićová ve svém textu mimo jiné kritizuje Jana Blahůška za roli proroka popisovaných religiózních praktik. Pokud ovšem přijmeme současné znalosti o fungování moderní „zbraně“ globalizovaného světa, tedy marketingu, tak zcela jistě nemůžeme jinak než shrnout, že jakýkoliv religionista, který popisuje libovolná náboženství, se do jisté míry automaticky stává prorokem daných společenství. I já osobně jakožto religionistický badatel zkoumající mimo jiné nová náboženská hnutí, se s podobným úskalím své práce musím často vyrovnávat. Tedy s tím, že publikování jakýchkoliv textů o náboženských skupinách vyvolává podezření (a podle mého odůvodněné) z určité propagace daných skupin.
Jak se tedy s výše zmíněným vypořádat? Religionista má podle mého názoru v zásadě pouze dvě možnosti. Buď přijme požadavek Timothyho Fitzgeralda a bude příznivcem rozpuštění vědy, anebo vezme za svou myšlenku, že religionistika jako věda má už jen ze své podstaty limity, které je zapotřebí přiznat a s nimi i vědomě nadále pracovat. Mou obavou v tuto chvíli ani tak není nedostatečná reflexe vlastního religiózního předporozumění autorů, ale spíše snaha religionistů neustále si idealizovat vědu, jejíž jsou sami součástí. Domnívám se, že podobné texty, jako publikovala Zuzana Kostićová, podporují odkaz eliadovské koncepce religionistiky, která by měla být zcela výjimečná a nadřazená jiným společenským vědám. Podobné uvažování je dle mého názoru nutné definitivně opustit a přiznat, že pokud má religionistika jako obor nadále pokračovat, tak pouze s vědomím, že má neodstranitelné „vady na kráse“.
Poznámka:
[1] Vojtěch Cink a kol.: Psychedelika a psychonautika II. Rizika užívání, spiritualita, etika a právo, Dybbuk 2022.
Náhledový obrázek: Deviant Art.
Související článek:
