Nebeská brána: Sekta s velkým S

Nebeská brána: sekta s velkým S (2020), režie Clay Tweel.

„Je 19. března 1997. Já jsem Do. Někteří nám říkají Ti a Do. Tak se nejmenuji, ale v tuto chvíli mě tak označují na planetě Zemi. (…) Pocházíme ze vzdáleného vesmíru, který vaše náboženská literatura označuje za Království nebeské, a chystáme se tam vrátit,“ říká v dochovaném videozáznamu Marshall Applewhite, zakladatel a vůdce společenství známého jako Nebeská brána. Jeho příběh se skončil o týden později pečlivě naplánovanou společnou sebevraždou 39 lidí.[1] Tragické, leč mediálně vděčné vyústění 22 let dlouhého vývoje společenství, dalo podnět pro vznik čtyřdílné dokumentární série, kterou uveřejnila americká streamovací služba HBO Max (tehdy ještě HBO Go) v roce 2020.

Marshall „Herrf“ Applewhite (Do) a Bonnie Nettlesová (Ti).

Na počátku příběhu stálo setkání Texasanů Marshalla Applewhitea (1932 až 1997) a Bonnie Lu Trousdale Nettlesové (1927 až 1985). Bonnie a Herrf, Bo a Peep, Ti a Do či Dva (The Two), jak byly vůdčí osobnosti společenství Nebeská brána (Heaven´s Gate) jmenováni, se seznámili roku 1971 v období, kdy oba procházeli velkými životními zvraty. Applewhite, nadaný a charismatický univerzitní učitel hudby si nejprve v roce 1968 prošel rozvodem, jehož důvodem měla být jeho homosexuální orientace, krátce na to (v roce 1971) zemřel jeho otec, presbyteriánský duchovní, kvůli němuž Herrf dlouhodobě zápasil s vnitřním rozporem mezi přísnou křesťanskou výchovou a svou sexualitou, a záhy byl po obvinění ze sexuálního obtěžování studenta propuštěn z Alabamské univerzity. Krátce působil také v houstonské opeře, ale nakonec tamní kariéru ukončil kvůli psychickým atakám. Tehdy se setkal se zdravotní sestrou Bonnie, v myšlení New Age pevně ukotvenou milovnicí muzikálů. Bonnie Nettlesová v něm rozpoznala duchovního partnera, s nímž je jí souzeno pracovat na významném projektu. Socioložka Janja Lalichová proto Bonnie Nettlesovou v dokumentu označuje za reálnou vůdkyni a hybnou sílu celého společenství, a to i navzdory tomu, že zemřela 12 let před posledními událostmi tohoto nového náboženského hnutí. Podle Lalichové to byla právě „Ti“, kdo určovala život celé skupiny, jeho pravidla a utvářela i nauku. Po rozvodu v roce 1972 se Nettlesová rozhodla opustit i svou dceru s tím, že musí společně s Applewhitem objevit, jaký je onen společný úkol. Po třech letech na strávených na cestách, příležitostnými pracemi a duchovním hledáním, začali získávat své první následovníky.

Série líčí příběh chronologicky. Dobové záběry přednášek a promluv Herrfa a členů Nebeské brány doplňují svědectví několika známých, příbuzných a bývalých členů společenství (především Franka Lyforda a muže známého jako Sawyer, kteří svými vzpomínkami doprovází děj po celou dobu), Terrie Nettlesové (dcera „Ti“) a několika odborníků z oboru religionistiky (Benjamina Zellera a Rezy Aslana) a sociologie nových náboženských hnutí (Janjy Lalichové a Roberta W. Balche). Prolínání archivních záběrů a současných výpovědí a vysvětlení doplňují ještě fotografie, ukázky různých písemností a animované sekvence mající patrně za cíl ilustrovat abstraktnější momenty vyprávění, k nimž chybí jiný obrazový materiál. Kromě chronologického vyprávění si ale tvůrci všímají uzlových událostí, modelových situací a jevů, s nimiž se nesetkáváme jen v tomto případu, ale mají při popisu dynamiky nových náboženských hnutí všeobecnější platnost: počátky v období psychického oslabení, vznik a rozvoj charismatické autority, její posilování, obnovování a uplatňování, podvolování se jí i v nejintimnějších oblastech života, postupné sbližování členů hnutí na hodnotové i vizuální úrovni, role smrti zakladatelské osobnosti, jev kognitivní disonance a způsoby racionalizace zklamání, problematika odchodu ze společenství.

U násilných činů, které spáchají členové některého nového náboženského hnutí, se vždy znovu a znovu vrací úvahy k tomu, do jaké míry mají řadoví členové skutečně svou situaci pod kontrolou, na čí straně je vina. Je téměř šokujícím zjištěním, že ještě v dnešní době existují odborníci, v tomto případě socioložka Lalichová, kteří stále neopustili zjednodušující metaforu tzv. vymývání mozků. Její nesmlouvavý verdikt o tom, že se nejednalo o sebevraždu, ale o vraždu (v závěru druhé části) a že (přes veškerou snahu o vyvracení tohoto termínu) vymývání mozků jednoznačně existuje (ve třetí části série), podporuje svým výkladem ještě výstupový poradce Steve Hassan. Popisuje ničivé „techniky ovládání mysli“ a záměrné vytváření „nové pseudoidentity“. Navazuje sice vysvětlením principu lidské tendence ke konformitě, který bezpochyby má v této problematice své místo, ale interpretuje ho způsobem, který jako by v podkresu dával tušit zvuk Krysařovy flétny. Nabízí tak vlastně velice zjednodušený, a troufám si říci, že odborně překonaný pohled na členy nových náboženských hnutí jako na oběti záměrně zbavované vlastní vůle; vůdce těchto společenství pak analogicky staví do role padouchů hnaných touhou po moci, systematicky zneužívající propracované techniky ovládání mysli. Na pasáž o vymývání mozků ústrojně navazuje ještě část o odmítání a kontrole sexuality ve společenství, Herrfově nevyrovnanosti, pokud šlo o jeho homosexualitu, a plánovaných kastracích, takže nelze být na pochybách, že ani v tomto případě se tvůrci dokumentu neubránili pokušení gradovat příběh a snažit se zaujmout diváka skrze poněkud bulvární linku.

Je to ale trochu s podivem a zároveň zklamání, protože od počátku působí série spíše lidsky a chápavě. Pracuje s osobními příběhy klíčových postav a svědectvími, dává pocit, že se tvůrci opravdu pokoušeli porozumět a že snad přijdou s méně senzacechtivou (nebo alespoň méně stereotypní) interpretací, která se vyhne karikování. A ten dojem se opět vrací ve chvíli, kdy se děj přehoupne k prvním úvahám o zamýšleném „odchodu“ z tohoto světa. Zde zase jako by měli více prostoru jednotlivci a jejich vlastní důvody, proč se touto cestou vydali či nikoli. Dozvídáme se o znameních, která eskalovala očekávání skupiny a přesvědčila je o blížícím se naplnění jejich víry v „odchod domů“ i o způsobu, jakým to nakonec skupina provedla.

Tvůrci dokumentu se evidentně snažili dát zaznít co nejširšímu spektru argumentů i emocí: odborníkům, kritikům, satirikům, rozzlobeným a nešťastným příbuzným truchlícím kvůli smrti blízkých i bývalým členům, kteří se stále angažují ve snaze líčit příběh zevnitř. Každá výpověď nese svůj individuální příběh a pohled na věc, své motivy, vlastní stanovisko a zdá se, že svou pestrostí postihují nerozsouditelnost dění v Nebeské bráně a závěry ponechají na divákovi. Ten dojem ale v poslední chvíli zvrátí dopisy, které posílala „Ti“ své dceři a v nichž ji nabádala k tomu, aby se přizpůsobila světu a byla v něm šťastná. Jsou interpretovány jako touha věci vrátit zpátky a hlavně se vrátit domů, kterou však „Ti“ nebyla schopná realizovat, protože „v tom byla až moc ponořená“. Vyjádření žijících členů k dopisům, které dělají z Nebeské brány jeden velký omyl, již neslyšíme a poslední slovo má pomyslný varovný prst Janjy Lalichové, když varuje: nemyslete si, že vám se něco takového nemůže stát; nemyslete si, že má někdo všechny odpovědi.

 

Poznámka:

[1] Podrobně též v češtině VOJTÍŠEK, Zdeněk: Nová náboženská hnutí a kolektivní násilí. Brno: Lukáš Marek, 2009, s. 153–168.

Související příspěvky:

Sdílet:
Subscribe
Upozornit na
guest

2 Komentáře
Nejnovější
Nejstarší Dle hlasů
Inline Feedbacks
View all comments
Pavel Klinecký
Pavel Klinecký
1. 11. 2022 9:59

Děkuji za velmi zajímavý text. Sám se teorie o vymývání mozků zbavuji jen postupně a pozvolně, mám tento model příliš pod kůží za léta, kdy takto bývalo hodnoceno jednání Scientologické církve, Rodiny lásky a dalších, někdy svědků Jehovových a některých skupin tradičních církví (případ římskokatolické farnosti u sv. Václava v Praze – Vršovicích před řadou let).
Je škoda, že z webu zmizela možnost okamžitého sdílení jednotlivého článku na sociálních sítích, pří. e-mailu. Dříve tato možnost existovala, dnes je možné sdílet pouze obecnou stránku Náboženského infoservisu.