Odešla ochránkyně víry

Traduje se, že královna Alžběta II. se vyslovila, že by se ráda dočkala příchodu Pána, a na otázku, proč, měla s rozechvěním říct, že by složila svou korunu k jeho nohám. To ji vykresluje jako osobně zbožného člověka.

Panovník Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a spolu s ním dalších čtrnácti suverénních států nebo závislých území má náboženské poslání nezávisle na svých osobních postojích. Měl ho např. i Alžbětin předchůdce na trůnu v roce 1936 Eduard VIII. známý svým rozmařilým způsobem života a sympatiemi k německému nacismu.

Mezi královskými funkcemi a tituly je i Defender of the Faith, ochránce víry. V latinské verzi jako defensor fidei ho dostal roku 1521 král Jindřich VIII. od papeže Lva X. jako ocenění knihy Assertio Septem Sacramentorum (Potvrzení sedmi svátostí), v níž hájil svátostnou povahu manželství a svrchovanost papeže. Kniha byla chápána jako polemika s luterskou reformací, která se začínala rozvíjet na území dnešního Německa.

Týž panovník na základě Acts of Supremacy (Zákonů o svrchovanosti) schválených anglickým parlamentem r. 1534 poněkud paradoxně svrchovanost papeže nad církví v Anglii popřel v souvislosti s tím, že papež Klement VII. odmítl anulovat jeho manželství s Kateřinou Aragonskou. Zákon stanovuje, že král je jedinou nejvyšší hlavou církve Anglie a že mu přísluší čest, hodnost, vznešenost, privilegia, autorita, imunita, prospěch a majetek odpovídající jeho důstojnosti. Akt věrnosti papeži poté byl hodnocen jako vlastizrada.

Ochráncem víry však britský panovník zůstal i po odloučení církve v Anglii od papežské svrchovanosti. Vznikla samostatná Church of England, jejíž víra, obřady a uspořádání jsou na půl cesty mezi katolictvím a protestantismem. Mluví se o Middle Way, o střední cestě. Katolické tendence jako anglokatolictví nebo High Church (Vysoká církev) a sklony protestantské v podobě Low Church (Nízká církev), případně Broad Church (liberálně laděná Široká církev) nebo evangelikálních anglikánů koexistují v anglikánském celku.

Následník trůnu se stává králem hned poté, co zemře (nebo jinak ukončí své působení) dosavadní panovník. Tentokrát se Charles, dosavadní kníže z Walesu, stal okamžitě králem Karlem III. Slavnostní uvedení do služby však probíhá církevně. Ve Westminsterském opatství krále korunuje arcibiskup z Canterbury za spoluúčasti dalších biskupů. Za nejposvátnější okamžik se pokládá pomazání čela, rukou a hrudníku na místě srdce křižmem, směsí oleje a balzámu. Při tomto obřadu je král za paravánem skryt před zraky přítomných.

Nově zformovaná církev se z Anglie rozšířila do historických zemí na britských ostrovech. Ve Walesu převládla. Ve Skotsku a Irsku je zastoupena nepatrně. Z území současného Spojeného království se rozšířil tento typ křesťanství jakožto anglikánské společenství do jeho kolonií, dominií, do zemí tvořících posléze Britské společenství národů, dnes Commonwealth. Král je oficiálně ochráncem víry také na Novém Zélandu a dále v Kanadě, kde to však není vykládáno ve spojení s tamní anglikánskou církví, nýbrž se míní náboženská víra obecně. Anglikánská církev Walesu je samostatná a role krále jako hlavy církve se ho netýká.

Specificky pro Anglii jmenuje anglikánské biskupy fakticky premiér, i když jménem krále. Z komise v diecézi bez biskupa vzejde první podnět, pak královská jmenovací komise složená z biskupů, z kněží a laiků, kteří jsou členy generálního synodu církve, navrhne předsedovi vlády dva kandidáty, ten po projednání v parlamentu „poradí“ králi jmenování a král prostřednictvím premiéra zašle jméno vybraného děkanům a kanovníkům uprázdněné diecéze, kteří jmenovaného „zvolí“. Oba britští arcibiskupové (z Canterbury a z Yorku) a čtyřiadvacet dalších biskupů zasedá v Horní sněmovně jako duchovní lordi.

Anglikánské společenství je dnes tvořeno třiceti osmi církvemi v jednotlivých zemích. Spojují je články víry, liturgie a způsob vedení církve. Nejsou závislé na mateřské Církvi Anglie. Její nejvýše postavený biskup, arcibiskup canterburský je mezi anglikánskými biskupy celého světa v roli primus inter pares, tedy první mezi sobě rovnými. Svolává jednou za deset let Lambethskou konferenci, tedy shromáždění všech anglikánských biskupů nazvanou tak podle arcibiskupova oficiálního sídla.

Rozhodnutí Lambethské konference nemají právní závaznost. Její rozhodnutí mají morální a duchovní autoritu. V současnosti je v anglikánském společenství značné napětí a vyslovovaly se i obavy, že se rozpadne. Převážně konzervativní církve zejména z afrického regionu nepřijímají rozhodnutí církví Anglie, USA, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu udělovat kněžské a biskupské svěcení i ženám. Odmítají také vstřícné kroky těchto církví vůči stejnopohlavnímu partnerskému soužití.

Anglikánské společenství je v plném svátostném sdílení se starokatolickými církvemi sdruženými v Utrechtské unii. Například svěcení Pavlovi Benediktovi Stránskému 1. dubna 2017 v propůjčené basilice sv. Markéty na Břevnově udíleli jako hlavní světitelé společně dva starokatoličtí a jeden anglikánský biskup (za spoluúčasti dalších). A jako starokatolický biskup je představeným rovněž anglikánů v Česku.

Ve Spojeném království je církev personálně propojená s panovníkem pravděpodobně dosud nejpočetnější. Uvádí se, že má asi pětadvacet milionů příslušníků. Jejich počet a počet pravidelných účastníků bohoslužeb však klesá. Na úrovni Spojeného království ji těsně dohání římští katolíci, zejména v Severním Irsku, ale také v podobě komunity anglikánů, kteří při zachování některých anglikánských zvyků přestoupili do Církve římskokatolické na protest proti nedávným reformním krokům. Má to být kolem 3500 osob v Ordináriátu Naší Paní z Walsinghamu. Jejich pozici posilují rovněž imigranti, zejména polští. Občas se uvádí i zhruba stejný počet stoupenců obou vyznání.

Ve Skotsku, které zatím i přes odstředivé a prounijní tendence zůstává součástí Spojeného království, je nejsilnější Skotská presbyteriánská církev, která vznikla silným vlivem švýcarské (kalvinistické) reformace na vznikající anglikánství. Když královna pobývala ve Skotsku, kde 8. září zemřela, byla pokládána za členku této církve, i když na rozdíl od anglikánství v ní neměla žádnou specifickou roli. Při pobytu v Balmoralu navštěvovala bohoslužby v tamní presbyteriánské farnosti. Týká se to i jejího nástupce, současného krále Karla III.

Mimo královskou kompetenci jsou ve Spojeném království také další církve, které jsou tam silněji zastoupeny než na evropském kontinentu, a sice metodisté, kteří vznikli v anglikánském prostředí a i po svém osamostatnění udržují s anglikány dobré vztahy. Ve Velké Británii jsou také relativně silněji zastoupeni baptisté. Celkem se tyto církve blíží ke 20 % obyvatel.

Z mimokřesťanských náboženství jsou na Britských ostrovech silněji zastoupeni Židé, které na rozdíl od kontinentální Evropy nepostihla nacistická genocida za 2. světové války a následný exodus do nově vzniklého Státu Izrael. Zastoupena jsou také náboženství z bývalé britské koloniální říše, muslimové, hinduisté, buddhisté a sikhové.

Názory nového krále zahrnují nadšenou péči o životní prostředí. Zastává se politiky, která čelí klimatickým změnám. Podporuje ekologické zemědělství včetně farem Deméter inspirovaných anthroposofií Rudolfa Steinera. Uvádějí se také sympatie nového krále a ochránce víry k pravoslaví, původnímu vyznání svého otce, aniž by to jakkoli oslabovalo jeho odpor vůči ruské invazi na Ukrajinu. Jako britský panovník a hlava anglikánské církve si však své spirituální sympatie a zájmy bude muset ponechat pro soukromí.

Náhledový snímek ze zdroje zde.

Související články:

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments