Dne 12. srpna 1831 se narodila v rodině německého důstojníka ve službách ruské carské armády Helena von Hahn-Rotterstern. Její pozoruhodný životní příběh zahrnuje sňatek v sedmnácti letech věku s ruským generálem Nikiforem Vasilijevičem Blavatským. Po několika měsících měla uprchnout nejprve do Turecka a pak cestovat po různých částech světa, údajně včetně Tibetu. Znovu se vynořuje v sedmdesátých letech devatenáctého století v New Yorku, kde roku 1875 zakládá společně s Henrym Steelem Olcottem, Williamem Quanem Judgem a několika dalšími příznivci Theosofickou společnost.
Tato společnost hledající božskou moudrost navzdory několika štěpením a vnitřním krizím existuje dodnes, avšak v prvních desetiletích své existence získala značnou popularitu a sehrála významnou roli v kontaktu západní civilizace s náboženstvími vzdálených částí světa, zejména s okruhem indických tradic, které zahrnujeme názvem hinduismus a s buddhismem. Uvádí se například, že britští koloniální úředníci s theosofickým zázemím na dnešní Srí Lance pomohli probudit uvadající buddhismus a ve spolupráci s mnichy, jimž poskytli prostředky, vlastně vytvořili moderní theravádu, která je dnes vlivná jako jižní buddhismus také v Myanmaru, Kambodži. Thajsku a Laosu.
Theosofická společnost si stanovila tři cíle. Chtěla vytvořit jádro univerzálního bratrství lidstva bez rozdílu rasy, vyznání, pohlaví, kasty nebo barvy pleti. Měla kosmopolitní orientaci. Podporovala právo Indů na sebeurčení. Jedna z jejích zakladatelských postav Annie Besantová patřila k první generaci britských fabiánských socialistů a obhájkyň rovných práv žen. Přesto Theosofická společnost jako taková oficiálně nezaujímala konkrétní politická stanoviska.
Další cílem theosofie bylo zkoumat nevysvětlené zákony přírody a síly skryté v člověku. Zde najdeme zdroj sympatií theosofů k západnímu esoterismu, resp. okultní nauce a praxi.
Jeden ze tří cílů theosofie je povzbudit komparativní studium náboženství, filozofie a vědy. V dobách silnějšího vlivu theosofie vznikaly v USA a v západní Evropě první univerzitní pracoviště věnované oboru, jemuž u nás, pravděpodobně na podnět Jana Hellera, říkáme religionistika. Anglické označení oboru není jednotné: religious studies, study of religion, comparative (study of) religion.
Akademické studium náboženství nezávislé na teologii je jistě jiné, než to, co měli na mysli zakladatelé moderní theosofie. Podle dnešního pojetí religionistika popisuje, srovnává, interpretuje a vysvětluje náboženství, zdůrazňuje systematické, historicky založené a mezikulturní perspektivy. Měla by být nezávislá na jakémkoli konkrétním náboženském hledisku. Spolupracuje s takovými obory, jako jsou kulturní a sociální antropologie, sociologie, psychologie a historie. Samostatnou větev myšlení na toto téma představuje filozofie náboženství.
K zakladatelům religionistiky patří Friedrich Max Müller (1823 – 1900), který mezi léty 1870 až 1873 pronesl čtyři posléze i tiskem (pod názvem Introduction to the Science of Religion) vydané přednášky, které navrhovaly koncepci nového vědního oboru. Müller působil v té době na oxfordské univerzitě, pocházel však z Německa (z dnešní spolkové země Sasko-Anhaltsko) a jeho název oboru v angličtině (science of religion), který se později příliš neujal, byl pod vlivem německého die Religionswissenschaft, doslova věda o náboženství.
Druhý z odborníků uváděných do souvislosti s počátky religionistiky byl Nizozemec Cornelis Petrus Tiele (1830-1902). Navázal na modernisticky či liberálně pojatou teologii a pojal studia, která dnes označujeme jako religionistická, především jako dějiny náboženství. Od roku 1873 pracoval jako profesor tohoto oboru na univerzitě v Leidenu. Sledoval zejména starověká náboženství Íránu, Izraele, Mezopotámie, Řecka a Egypta. Dodnes existuje pojetí srovnávacího studia náboženství označované v angličtině jako history of religion. Vlivná mezinárodní odborná společnost propojující religionistická pracoviště z mnoha zemí se jmenuje International Association for the History of Religions.
Religionistika rozvíjí své metody ve shodě s jinými humanitními obory, hájí svou nezávislost na náboženských autoritách. V anglické jazykové oblasti se obvykle nepovažuje za vědu. Výrazem „science“ se tam spíše označuje jen exaktní, matematizovaná, redukcionistická přírodověda. Religionistika patří spolu s jinými humanitními obory ke scholarship, řekněme učenosti. Přesto se považuje za hodnou hodnou akademického statusu, pokud je schopna vykázat své zdroje a postupy, jimiž dochází k závěrům, které předkládá jako platné.
Tento obor se však nemůže vyhnout úvahám o motivaci religionistů a jejich více či méně přiznaných zájmech a záměrech. Religionisté hájí náboženství obecně nebo konkrétní náboženství a v tom se dotýkají teologické apologetiky. Religionistická pracoviště jsou často součástmi teologických fakult. Jiní však přicházejí s kritikou náboženství, s kritikou náboženského jazyka, s kritickou analýzou jeho sociální role. Zvažuje se možnost, aby religionista legitimně studoval náboženský směr, ke kterému sám patří. Někteří takovou možnost zpochybňují pro možnou předpojatost. Jiní ji oceňují, protože takový religionista danému náboženství rozumí zevnitř a je schopen je lépe interpretovat.
Přes tematické a metodologické rozdíly se ve stejné době dotýkají zájmy akademické sféry se spirituálním hnutím, jímž byla, případně ještě částečně je theosofie. Nejsou známy informace, které by potvrzovaly přímý vliv rané univerzitní religionistiky v návaznosti na sociální, historická, literární a lingvistická studia na formulaci cílů Theosofické společnosti, ani vliv opačný. Jisté však je, že ve stejné době proklamují oba partneři na kulturní scéně západního lidstva stejný cíl: komparativní studium náboženství. Zřejmě by se i dnes shodli v tom, že takové studium je užitečné pro jednotlivce, protože jim poskytne znalosti, které jsou relevantní v interpersonálním a profesním kontextu ve stále globalizovanějším světě.
Náhledový snímek zde zdroje zde.
Psali jsme v Dingiru:
téma „Theosofická společnost a její pokračovatelé“, Dingir 11 (1), 2008.
Související články:
