V těchto dnech si můžeme připomenout hned několik indických výročí, z toho dvě se vztahují k datu 15. srpna. To opravdu zásadní, které včera oslavovala celá Indie, se týká konce britské vlády a vzniku samostatných dominií Indie a Pákistánu v roce 1947. Skončilo tak (v kontextu dějin indického subkontinentu) nedlouhé, přesto však zásadní období, které způsobilo radikální změny snad ve všech aspektech života. Diskuse nad pozitivními a negativními dopady britské koloniální éry na Indii (a obecně kolonialismu kdekoli) je rozsáhlá a je patrně zcela nemožné uzavřít tuto bilanci jednoznačně kladným či záporným znaménkem, o převratnosti tohoto období však pochyb není. Koloniální období přineslo Indii nový jazyk, společenské i ekonomické reformy, zásadní změny v technologiích, kultuře, životním stylu, vzdělání i náboženství.
Mnoho těchto změn, které nakonec vedly až k ukončení britské vlády, přišlo skrze Indy vzdělané na britských školách, hovořící anglickým jazykem, nevyhnutelně ovlivněné křesťanstvím a evropskými mysliteli, kteří se snažili nově uchopit svou národní identitu a k ní neodmyslitelně patřící náboženské tradice. Od druhé poloviny 19. století můžeme sledovat řadu charismatických osobností a jejich snahy o modernizaci hinduismu, které spočívaly (jen zdánlivě paradoxně) především v tradicionalismu, návratu k védám a upanišadám, hledání čistého hinduismu zbaveného historických nánosů. Se zmenšujícím se světem se pak skrze jejich interpretaci staly indické duchovní tradice dostupné i západnímu světu a dalšímu vývoji.
Jednou z takových osobností byl i bojovník za nezávislost Indie, filosof, mystik, básník a zakladatel integrální jógy Šrí Aurobindo, kterému bylo v den vzniku samostatné Indie právě 75 let. Aurobindo Ghoš se narodil před 15. srpna 1872 v Kalkatě. Jeho otec byl členem významného reformního hinduistického hnutí Bráhmasamádž, jehož zakladatelem byl Rámmohan Ráj. Protože si však pro své syny přál kariéru v elitním úřadu Imperial Civil Service, dostalo se Aurobindovi kompletního britského vzdělání na nejlepších školách, které bylo pro službu v nejvyšší státní správě podmínkou. V dětství navštěvoval křesťanskou internátní školu Loreto Convent v Dárdžilingu a v roce 1879 byl poslán do Anglie, kde byl spolu s bratry svěřen do péče a k vyučování kongregacionalistickému reverendovi Drewettovi a jeho manželce, později byli přesídleni k reverendově matce do Londýna. Tam začali chlapci navštěvovat St. Paul´s School. Za vynikající studijní výsledky dostal Aurobindo stipendium pro studium na King´s College v Cambridge a skvěle složil také písemnou část konkursní zkoušky pro vstup do výše zmíněné elitní skupiny. O službu v ní však nestál, a tak se záměrně diskvalifikoval z praktické části a rozhodl se k návratu do Indie.
Doslova navzdory všem svým křesťanským vychovatelům, zejména pak značně omezující výchově starší paní Drewettové, dospěl Aurobindo k ateistickému přesvědčení, které později zmírnil na agnosticismus. V Indii díky svému vzdělání zastával vysoké posty ve státní správě. Čím dál více se zajímal o politiku boje za nezávislost a samostatně studoval bengálštinu a sanskrt. Inspirovaly ho historické příklady úspěšného odporu jiných národů proti Angličanům: středověkých Francouzů a později Italů nebo Američanů. Ve svých veřejných aktivitách upřednostňoval nespolupráci a pasivní odpor, v soukromí zahájil tajnou revoluční činnost jako přípravu na otevřenou vzpouru. Jeho aktivity se čím dál více spojovaly s radikály, a dokonce byl za své protibritské aktivity rok vězněn. Poté, co byl hlavní svědek obžaloby zastřelen dvěma Aurobindovými spoluobviněnými přímo ve věznici, byl Aurobindo pro nedostatek jiných důkazů zproštěn obžaloby a propuštěn.
Tato zkušenost se však stala dalším mezníkem v jeho životě. Tvrdil, že ve vězení během meditací slýchal hlas Vivékánandy, rovněž významné postavy indického moderního hinduismu a nacionalismu druhé poloviny 19. století, a cítil jeho přítomnost. Stíhání za další protibritské aktivity unikl přesídlením do tehdy francouzského Puttuččéri (Tamilnád, jižní Indie) v roce 1910 a tam se jeho zájmy a aktivity začaly naplno ubírat duchovním směrem. Již dříve, po svém návratu z Anglie, začal praktikovat jógu. Po čtyřech letech v Puttuččéri založil časopis Arya, kde publikoval své myšlenky. Později tyto texty, revidované a rozšířené, vydal také knižně. Mezi jeho významné spisy patří The Life Divine, The Synthesis od Yoga, Essays on Gita, The Secret of the Veda, Renesance in India a další. Řada z nich vyšla také česky. Postupem času se k němu začali připojovat první žáci, což vedlo k založení Aurobindova vlastního ášramu v roce 1926. V témže roce také začal před jménem užívat „Šrí“, tedy čestné sanskrtské pojmenování ukazující na svatost. I objemná korespondence s jeho žáky byla vydána knižně. Aurobindovým významným dílem je i epická duchovní báseň o čtyřiadvaceti tisících řádcích Sávitrí.
Aurobindo se ve svých spisech odvolával na řadu evropských myslitelů a nezřídka s nimi na papíře polemizoval a diskutoval (Darwin, Nietzsche, Bergson, Kant, Hegel a další). Koncept systému integrální jógy shrnul v knihách The Synthesis of Yoga a The Life Divine. Zjednodušeně můžeme říci, že zastával názor, že svět, který zažíváme, není jen iluze (mája, jak to známe z tradičního konceptu), ale že je jakýmsi mezistupněm, mění se, protože se vyvíjí, a může se stát úplně novým světem, s novými druhy, které třeba budou i daleko vyspělejší než lidský druh a že evoluce má svůj účel. Cílem evoluce má být plné rozvinutí a sebeodhalení božství a uvědomění si, že celý vesmír je „jediné bytí a vědomí“ a všechny bytosti jsou v něm spojeny. Odděleny zatím jsou kvůli neznalosti pravého „Já“, tedy božství ve všem. Prostředkem, jak toho dosáhnout během jediného lidského života, je podle Aurobinda jóga a formuluje k tomu účelu různá cvičení, která mají přivést na svět nové duchovní vědomí, které nazývá Nadduše.
Mezi Aurobindovy žáky patřil například u nás také velmi dobře známý Šrí Činmoj, komunitu následovníků Šrí Aurobinda však administrativně, fakticky i duchovně řídila žena známá jako „Matka“. Francouzka Mirra Richardová (rozená Alfassová, 1878–1973) poprvé navštívila Aurobinda v Puttuččéri roku 1914 a o šest let později se k němu připojila natrvalo. Byla iniciátorkou stavby prvního ášramu v roce 1926, věnovala se i projektu experimentálního vzdělávacího systému při Sri Aurobindo International Centre of Education, po Aurobindově smrti byla hlavní interpretkou jeho nauky. Praktickým uvedením Aurobindovy nauky v život mělo být experimentální město Auroville, které Matka založila roku 1968 severně od Puttuččéri. Auroville bylo projektováno až pro 50 tisíc obyvatel, kteří zde měli žít už na nové úrovni duchovního vědomí v naprosté harmonii bez potřeby psaného systému zákonů, majetkových rozdílů a podle principů trvalé udržitelnosti. Po její smrti v roce 1973 však vyvstaly spory o další směřování. Na jedné straně stála Společnost Šrí Aurobinda, na druhé obyvatelé Auroville. Situace eskalovala dokonce k násilnostem, a nakonec byla Společnosti zásahem indické vlády Indíry Gándhíové odebrána kontrola nad Auroville a přešla fakticky na indickou vládu. Podle parlamentního zákona z roku 1988 spravuje město Nadace Auroville (Auroville Foundation), která je složena z výboru indické vlády, poradního sboru význačných osobností světa a dospělých obyvatel města. Komunita Auroville v současnosti čítá kolem tří tisíc obyvatel z různých zemí světa.
Zdroje:
AUROBINDO, Sri: Autobiographical Notes and Other Writings of Historical Interest. Sri Aurobindo Ashram Publication Department, 2006.
HEEHS, Peter: The Lives of Sri Aurobindo. Columbia University Press, 2008.
KNIPE, David M.: Hinduismus: experimenty s posvátnem. Prostor, 1997, s. 96–103.
PARTRIDGE, Christopher H. a Zdeněk VOJTÍŠEK, ed. Encyklopedie nových náboženství: nová náboženská hnutí, sekty a alternativní spiritualita. Knižní klub, 2006, s. 195–197.
Hesla Sri Aurobindo, Auroville, Indian Civil Service a Emperor vs Aurobindo Ghosh and others v anglické Wikipedii.
Internetová prezentace města Auroville.
Psali jsme v Dingiru:
4/2021 Náboženský nacionalismus (zde)
Související příspěvky:
