Před 90 lety se narodil mystik Jiří Vacek

Svých dnešních 90. narozenin se mystik a jógin Jiří Vacek (na náhledové fotografii z meditačního setkání roku 2010 druhý zleva) nedožil. Zemřel nedlouho před nimi, 27. dubna letošního roku.

Počátek své duchovní cesty stanovuje Jiří Vacek (25. 5. 1931 – 27. 4. 2021) do svých 14 let, kdy se o Vánocích 1945 seznámil s knihou Ohnivý keř mystika a esoterika Karla Weinfurtera (1867–1942). Podle ní hned začal cvičit tzv. písmenková cvičení a praktikovat koncentraci na duchovní srdce.[1] Následujícího roku se poprvé setkal se jménem indického duchovního učitele Ramany Maháršiho (1879–1950)[2] a přijal jeho metodu sebedotazování (átmavičára). Ta se stala základem jeho vlastní nauky. Bezprostředním průvodcem po duchovní cestě se mu stal ostravský mystik Jaroslav Kočí (1908–1989). „S jeho pomocí i vnitřním vlivem Ramana Mahárišiho a vlastním úsilím dosáhl začátkem šedesátých let poznání sebe sama, božství, které je vlastní každému z nás“.[3]

Vystudoval vysokou školu a stal se inženýrem elektrotechnikem, ale z politických a náboženských důvodů byl v období vlády komunistické úředně šikanován a vystřídal řadu zaměstnání.[4]

Na Vacka působili i další indičtí duchovní učitelé: svámí Šivánanda Sarasvatí z Rišikéše (1887–1963) a nositelé duchovního odkazu Rámakrišny (1836–1886) a Vivékánandy (1863–1902). Od konce padesátých let byl v korespondenčním styku s Rámakrišnovou misí, s klášterem (ášramem) Ramany Maháršiho (publikoval v časopise ášramu The Mountain Path) a dalšími. Přátelil se také s Eduardem Tomášem (1908–2002) a duchovně čerpal i od jeho manželky Míly (1920–2001).[5]

Nauka Jiřího Vacka není složitá, a v jeho dílech se proto často opakují velmi podobné, anebo dokonce stejné myšlenky. Jednoduchost a přímočarost je ostatně tím, co je na jeho nauce pravděpodobně tak atraktivní. Sám svou nauku často formuluje do několika bodů, jako například zde:

„Každý, kdo jen poněkud četl Ramana Mahárišiho, Šankaru, evangelia, Rámakrišnu a další pravé mistry, ví, že…:

1) Člověk, ač podstatně božský, nachází se ve stavu pádu. Je ztotožněn s tělem a s myslí a nezná svou božskou podstatu. Jóga mluví o egu, křesťané o prvotním hříchu, padlém Adamovi. Ostatní učí obdobně.

2) Aby se člověk mohl vrátit zpět do svého božského stavu, musí usilovat neboli vydat se na stezku jógy, mystiky, buddhismu a podobně.

3) Nejpřímější stezka zpět vede obrácením pozornosti na Boha v nás, na naše pravé Já, což je právě átmavičára, jak tuto metodu nazývá a učí Ramana Maháriši. Současně je nezbytné rozpouštět vásany, sklony mysli, které jsou s tímto cílem v rozporu, protože právě ty spolu s egem jsou zásadní překážkou, která nám brání žít vědomě naší božskou podstatu. Pokud nejsou úplně rozpuštěny, spása, vysvobození není možné a poznání, je-li dosaženo, je nestálé a vždy hrozí pád.“[6]

V době politického uvolnění na konci šedesátých let přednášel pro veřejnost v Náboženské společnosti československých unitářů. Díky spisům, ale i intenzivní veřejné činnosti (přednášky, meditační setkání) ve svobodných poměrech po roce 1989 se Jiří Vacek stal duchovním učitelem advaity stovkám jóginů a mystiků; meditační skupiny jím inspirovaných a vedených žáků postupně vznikly v několika českých a slovenských městech.

Pro veřejné působení Jiřího Vacka jako duchovního učitele byly charakteristické vyhraněné názory a konfrontační polemický styl. Ve svých veřejných textech tak sděloval své politické názory (např. proti Němcům) nebo proticírkevní stanoviska, ostře kritizoval jiné mystiky (Františka Drtikola kvůli jeho členství v komunistické straně[7] nebo manžele Tomášovy), obviňoval nezávislé pozorovatele (mystiky jiných škol, religionisty) nejen z neznalosti, ale hned ze zlých úmyslů, a tvrdě odsuzoval ty bývalé stoupence, kteří se vydali vlastní cestou. Nejtěžší spor vedl Jiří Vacek několik let od konce roku 2003 s mystikem Martinem Paříkem, který zveřejnil kritickou recenzi Vackovy knihy,[8] a následně i s konkurenčním vydavatelstvím duchovní literatury Avatar, kde Pařík působí. Spory zasáhly v letech 2014 a 2015 i jeho rodinu a nejbližší spolupracovníky a společenství kolem něho se rozdělilo. Stejně charakteristická jako Vackova sebejistota a přímočarost v soudech je v těchto sporech i vášnivá a bezvýhradná podpora, již se mu hromadně dostává od jeho stoupenců a která vyplývá z Vackova požadavku, aby učedníci bránili svého Mistra. Pozoruhodným svědectvím o množství a zarputilosti sporů je rubrika „Odpovědi oponentům“ v prezentaci Přátel Jiřího Vacka, která obsahuje 15 stran odpovědí jenom z let 2005–2015 (každá strana – kromě 15. – přitom obsahuje 30 odpovědí).

Po smrti manželů Tomášových byl Jiří Vacek jistě neznámější a nejvýznamnější český mystik. Připravil až asi sto samizdatových spisů, dvě desítky překladů. Ve svobodných poměrech vyšla jeho autorská díla Bhagavan Šrí Ramana Maháriši, mudrc z Arunáčaly (1992), Stezka síly – šakti jóga (1993), Stezka lásky k Bohu neboli bhakti jóga (1994), O Bibli a jejím učení I.–VII. (1994–2003), Základy jógy a mystiky I.–II. (1995), Učebnice átmavičáry neboli zkoumání sama sebe (1995), Stezka k nejvyšší skutečnosti (1996), O cestě k Bohu (1999), Chození s Bohem (2000), Kundaliní jóga, duchovní léčení, přímá stezka k vysvobození (2001), Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe (vlastní životopis, 15 dílů, 2001–2010), Královská jóga (2003), Život a učení Ramany Mahárišiho (2006), Jóga Mistrů (2010), Kdo je Bůh (2015), Cesta k nesmrtelnosti (2018) a mnoho dalších. Několik Vackových děl bylo přeloženo do angličtiny či němčiny. Známé jsou i jeho překlady (obvykle s komentáři) Rámagíta a Ribhugíta (1992), Mahárišiho evangelium (Maháriši, 1993), Kdo jsem já a další díla (Maháriši, 1994), Tripura Rahasja (1995) aj.

Kruh nejbližších následovníků Jiřího Vacka se prezentuje zde, ale dalších lidí, které ovlivnil, jsou jistě tisíce.

Poznámka: Článek pracuje také s informacemi, které autor uveřejnil v díle: NEŠPOR, Zdeněk R. a kol., Malý slovník nekatolických náboženských osobností 20. a 21. století, Praha: Kalich 2019, str. 395–396.

Poznámky:

[1] VACEK, Jiří, Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe, Praha: nákladem vlastním 2001, s. 127–128.

[2] Tamtéž, str. 130.

[3] „Ing. Jiří Vacek“, SatGuru, duchovní informační server, URL: http://www.satguru.cz/index.php?ID= l O 1&KEY=ff5138ac1d658ed338e 16b4ed8d23bcf, již nedostupné, accessed 20. 5. 2002.

[4] VACEK, Jak jsem hledal Boha … str. 145 a jiné.

[5] VACEK, Jiř, „Jak jsem přišel k Míle“, SatGuru, duchovní informační server, 26. 2. 2006, URL: http://www.satguru.cz/article/2880.jak-jsem-prisel-k-mile, již nedostupné, accessed 4. 1. 1998.

[6] VACEK, Jiří, „Podstata sporu s Avatarem a s Jitřní zemí“, SatGuru, duchovní informační server, 25. 9. 2005, URL: http ://www.satguru.cz/article.php?ID=2640, již nedostupné, accessed 20. 5. 2002.

[7] Členem komunistické strany byl ovšem i Vackův učitel Jaroslav Kočí. – VACEK, Jak jsem hledal Boha … str. 179.

[8] PAŘÍK, Martin, Jak jsem hledal sebe a nalezl boha (Nad paměťmi Jiřího Vacka – apologie zesnulých i žijících), Dotek 13 (12), 2003, str. 11–12.

Náhledová fotografie: Centrum Harmonie, zveřejněna na serveru Bystrčník.cz 29. 1. 2013.

Psali jsme v Dingiru:

DUCHKOVÁ, Anna, Mistr v roli zkoušeného, Dingir 9 (1), 2006, str. 10–12.

Související články:

Sto deset let od narození českého mystika