Několikrát jsem slyšel, jak se přátelé a žáci manželů Eduarda a Míly Tomášových dohadovali o tom, jakou má každý z této dvojice roli. Eduardovi přiznávali vůdčí úlohu a také média si více všímala jeho. Někteří z těch, které oba mystikové inspirovali, ale začali postupně více oceňovat méně intelektuální, spíše intuitivní a básnický projev Míly.
Jako Emilie Selingerová se narodila 24. září 1920 v obci Kotvrdovice v okrese Blansko, a to – jak vzpomínal Miloš Tomáš například zde – do zbožné a intelektuálně živé rodiny truhláře a švadleny. K mystice ji podle těchto vzpomínek přivedl její první manžel, gymnaziální profesor a čtenář i překladatel mystické a alternativní duchovní literatury. První zkušenost s „praktickou mystikou“ jí údajně poskytla slavná kniha Karla Weinfurtera Ohnivý keř. Zájem o duchovní nauky jí zůstal i po rozvodu a po přestěhování do Prahy. Gymnázium a první roky na univerzitě strávila ještě v Olomouci; v Praze pak vystudovala mikrobiologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a získala i doktorát. V Praze se také přátelila s mystiky Bedřichem Hejhalem, Květoslavem Minaříkem, Františkem Drtikolem a dalšími. Po rozpadu druhého manželství se v prostředí mystiků a hledačů alternativních duchovních cest seznámila s Eduardem Tomášem (1908–2002, více o něm zde), provdala za něj a vytvořila s ním dvojici duchovních učitelů (za ně se ovšem sami nepokládali a tuto roli odmítali; „pouze“ sdělovali to, co sami poznali a prožili). Rozšířená verze vzpomínek Miloše Tomáše je zde, „duchovní životopis“ Míly Tomášové je možno nalézt v prezentaci nakladatelství Avatar zde.
V době vlády komunistické strany a potlačování náboženství sloužili jako inspirace desítkám lidí: typické bylo, že své návštěvníky přijímali na své chatě v Posázaví. Ve svobodných poměrech po roce 1989 jim jejich dlouhodobý zájem o druhé lidi přinesl mimořádnou popularitu a možnost prezentace v médiích. Soudě podle návštěvnosti přednášek, nákladu knih a počtu diváků a posluchačů, bylo v 90. letech jistě několik desítek tisíc lidí, kteří se nechali inspirovat jejich veřejnými projevy a knihami. Míla Tomášová zemřela 12. května 2001 v Praze.
Zásadní silou v duchovním směřování Míly Tomášové byla touha po prožitku jednoty pravého Já s božstvím, s Absolutnem, Bohem, a tím překonání jakékoli oddělenosti. Na této cestě, kterou se svým manželem nazývala integrální jógou, nejen intelektuálně čerpala z mystických podob různých náboženských tradic, ale pracovala i na poli etiky v zápase s falešným egem (zdůrazňovala především pokoru před Bohem) a praktikovala jógu, včetně pránajámy a meditačních stupňů dhárany, dhjány a samádhi, nevyhýbala se ani jiným duchovním cvičením, například recitaci manter. Povahu tohoto směřování vystihuje například její charakteristika tří vnorů, kterou poskytla v rozhovoru pro časopis Regena 3 (10), 1993, str. 19:
„První vnor je vědomí nekonečného prostoru. Můžete se o tom dočíst v buddhislických knížkách, a také to zažít, když začnete vážně provozovat jógu nebo mystiku. Člověk se obrací sám k sobě, zkoncentruje mysl do bdělé pozornosti, právě na sebe sama. A pojednou se ocitne v jiné dimenzi. Poznává, že jeho já není uvězněno do běžné úrovně, ve které dosud žil, ale je mnohem širší.
Nepoznává se zatím ve své naprosté čistotě a velikosti, jen do určité míry. Když jde hlouběji do sebe, najednou se jeho vědomi začne rozšiřovat do celého prostoru. To je první vnor.
Druhý vnor je ještě hlubší pochopení sama sebe. Spočívá v tom, že se nekonečný prostor jeví být plný vědomí. Toto vědomí nejdříve vycházelo z člověka a on se stával prostorem, ale najednou poznává, že nekonečné vědomí vytváří jeho samého jako součást nekonečnosti. Poznává, že jeho já je nekonečné, nanejvýš svaté, naprosto svobodné a všemohoucí. To je druhý vnor.
Třetí vnor je taková hlubina, kdy své poslední vědomí odděleného já, byť svatého, klade člověk v oběť velkému, nekonečnému, neosobnímu Bytí. Vzdává se sám sebe, aby našel sám sebe, s velkým S.“
Manželé Tomášovi napsali společně knihy Praxe jógové filozofie (1996), Po stopách zlatého věku (1999) a Poselství (2000). Míla Tomášová publikovala sama sešit básní Průzračný svět (1991) a duchovní knihy Za čas a prostor (1991), Třpyt prázdna (1995), Světlo vědomí (1998), tři knihy promluv, úvah a odpovědí na otázky posluchačů Setkání (2000, 2001 a 2002), dále knihy Vnitřní pramen (2002) a Svoboda ducha (2010). Knihy, které napsala a na nichž se autorsky podílela, obsahují i její básně. Na ukázku ze sbírky Průzračný svět:
Život je krásný vždy,
i když je šedý,
na tom však záleží,
jak kdo naň hledí.
Dílo manželů Tomášových uchovává a šíří pražské nakladatelství Avatar; ke knihkupectví Avatar v Praze na Hůrce přiléhá i meditační místnost, kde se konají pravidelná setkání i akce s duchovním a kulturním obsahem.
Náhledová fotografie Eduarda a Míly Tomášových je z fotografické přílohy knihy Za čas a prostor.
Psali jsme v Dingiru:
Miloš Tomáš, Jsme božské podstaty, Dingir 10 (2), 2007, str. 58–59, zde.
téma „Česká mystika 20. století“, Dingir 10 (2), 2007, text celého čísla je k dispozici zde.
Související články:
Sto deset let od narození českého mystika.