Jakmile se přiblížil k táboru, spatřil to tele a tance. Mojžíš vzplanul hněvem. Desky, které měl v rukou, zahodil a roztříštil je pod onou horou. Pak vzal to tele, které si udělali, roztavil je v ohni, rozdrtil na prach, rozptýlil na hladinu vody a dal pít synům Izraele.
Exodus 32:19-20
Sedmnáctý den měsíce tamuzu je považován za menší postní den, během kterého je od rána až do západu slunce zakázáno jíst a pít. Stejně jako u svátku Tiš’a be-av (psali jsme zde a zde), který přichází jen o tři týdny později, se říká, že 17. tamuz[1] nezmiňuje jen jednu, ale hned několik tragických událostí z židovské historie.
Mišna se vrací až do biblických dob a uvádí pět událostí, ke kterým v tento den došlo. (1) Mojžíš sestoupil z hory Sinaj a při pohledu na zlaté tele rozbil první sadu desek nesoucích Desatero přikázání. (2) Kněží v době prvního chrámu přestali v tento den nabízet každodenní oběť (Tamid) kvůli nedostatku ovcí během obléhání a během dalšího roku[2] byly po mnohoměsíčním obléhání babylonským králem Nebuchadnezzarem a jeho vojskem (3) porušeny zdi Jeruzaléma.
Talmud říká, že v době římského pronásledování kapitán okupačních sil Apostomos (4) veřejně spálil Tóru a (5) dal postavit modlu do velesvatyně Chrámu – oba činy byly považovány za rouhání a znesvěcení. Poté následovalo další narušení hradeb Jeruzaléma Římany v roce 70.
V knize Izajáš dále zjistíme, že i král Menaše[3], dle Starého zákona jeden z nejhorších židovských králů, měl 17. tamuzu umístit modlu do nejsvětější části chrámu. V tento den byla také umístěna Diova socha do Chrámu císařem Antiochem IV. Epifanem[4]. Během události mělo rovněž dojít ke spálení Tóry, tentokrát přímo svitku, který sepsal Ezdráš a který by uchováván v Chrámu jako textus receptus Tóry.
I v pozdějších letech byl tento den pro Židy temný. Řehoř IX. nařídil roku 1239 konfiskaci všech rukopisů Talmudu. V roce 1391 bylo ve španělském Toledu a Jaenu zabito více než 4 000 Židů a v roce 1559 byla vypálena a vypleněna pražská židovská čtvrť. V roce 1944 bylo zlikvidováno židovské ghetto v litevském Kovnu a v roce 1970 nařídila Libye konfiskaci židovského majetku.
V tento den se ovšem dle tradice stala i další událost, která není tak jednoznačně negativní: Noe vyslal první holubici, aby zjistil, zda již povodeň ustupuje.
Menší půst 17. tamuzu uvozuje počátek období smutku, které trvá až do svátku Tiš be-av, velkého dne půstu, který mimo jiné připomíná zničení prvního i druhého chrámu. Během tohoto třítýdenního období se někteří židé zdržují poslechu hudby, svateb i stříhání vlasů. Jak je vidět, půst 17. tamuzu slouží jako protiklad svátku Šavu’ot. Zatímco na Šavu’ot byla Tóra darována, na 17. tamuz připadají události související s rozbíjením, pálením a ničením Tóry či Jeruzaléma.
Během ranní bohoslužby 17. tamuzu se v rámci amidy (židovské modlitby) přidává odstavec, kde se recituje Avínu Malkenu[5] a čtou se zvláštní pasáže z Tóry. Během odpolední bohoslužby se všechny změny v ranní bohoslužbě opakují. Aškenázští Židé čtou speciálně určenou haftaru[6] z knihy Izajáš.
Očekávající nebo kojící matky a nemocné osoby nemusí dodržovat půst, ale měly by být střídmé, zdržet se masa, luxusního jídla a tvrdého alkoholu. Nezletilé osoby, které jsou dostatečně staré na to, aby rozuměly, ačkoli jsou osvobozeny od půstu, by také měly jíst pouze jednoduché jídlo. Na rozdíl od Tiš’a be-av není zakázáno kromě konzumace pokrmů a nápojů nic dalšího, jako např. mytí, koupání, čištění zubů či praní ani nošení kůže.
Pozn.:
[1] Hebrejsky שבעה עשר בתמוז, šiv’a asar be-tamuz.
[2] 586 př. n. l.
[3] Vládl asi v letech 698 př. n. l. až 642 př. n. l.
[4] Vládl v letech 175–164 př. n.l.
[5] „Otče náš, Králi náš“, modlitba, která se recituje po ranní a odpolední hlavní modlitbě během deseti dnů pokání a veřejných postních dnů.
[6] Hebrejsky הַפְטָרָה, doslova „závěr“ nebo „propuštění“.
Související příspěvky: