Příběh tantry, režie Viliam Poltikovič, ČR, 2020, 92 min.
České virtuální kino Aerovod aktuálně nabízí mimo jiné další z řady filmů českého dokumentaristy a spisovatele Viliama Poltikoviče „Příběh tantry“. Dokumentární filmy s duchovní a cestovatelskou tematikou tvoří převážnou většinu jeho tvorby a řada z nich byla oceněna na českých i zahraničních filmových festivalech. Poslední snímek datovaný do roku 2020 zpracovává tematiku tantrického učení, kterou nahlíží z různých perspektiv a v různých podobách, které se vzájemně proplétají. Příběhy praktikujících doprovázejí promluvy odborníků na jednotlivé oblasti jako jsou například tibetolog Daniel Berounský nebo psychiatr proslulý svým zájmem o změněné stavy vědomí Stanislav Grof.
Ústředním motivem dokumentu je vyprávění původem indické umělkyně Papiy Goshal, která střídavě žije v Praze, Londýně a Kalkatě. Její příběh prochází celým filmem a provází diváka indickou podobou tantrického učení zakoušeném jako mystickou cestu k Bohu skrze praxi a rituály, jejichž bytostným základem je lidská tělesnost. Ne však pouze ve smyslu sexuálním, tedy vykonávání tantrické soulože, jak bývá tantra někdy vnímána. Rituály hinduistického tantrismu, jak bychom tuto kategorii mohli nazvat, zahrnují nejen sexuální akt, ale také užívání mužských i ženských pohlavních výměšků, menstruační krve a dalších tělesných tekutin, práci s tělem jako celkem v živé i mrtvé podobě i s tělesnými pozůstatky. Tantra, kterou v dokumentu představuje Papia Goshal, je cestou produchovnění těla. Tělo je vnímáno jako posvátný dar, který je takto potřeba i užívat s moudrostí i radostí a zároveň být zcela srozuměn s jeho konečností. Příběh malířky a hudebnice Papiy Goshal v „Příběhu tantry“ zbavuje hinduistický tantrismus puncu černé magie a obskurních, dokonce perverzních, divokých rituálů a dělá z ní jakousi svéráznou, ale vcelku civilní a lákavou mystickou cestu vedoucí k praktické radosti a vyrovnanosti pro každodenní život.
Druhý portrét tantry zachycuje tibetský tantrický buddhismus jako cestu odlišnou, intelektuálně hlubší, založenou na pokročilé práci s myslí. Tento proud zastupují 14. dalajlama Tändzin Gjamccho a Chokyong Palga rinpočhe. Mystickou cestu jednotlivce hinduistického pojetí střídá buddhistický náhled, který akcentuje zejména tělesnou pomíjivost a zároveň lidskou připoutanost k tělu jakožto jedinému skutečnému majetku. Dalajlama popisuje tantru jako soubor technik ovládání a rozvoje mysli, které člověka připravují na smrt a umožňují mu odpoutávat se od závislosti na svém těle a životu v něm, který je podle buddhistické tradice hlavní příčinou lidské strasti. Z rituální praxe zmiňují buddhisté jako zásadní praxi meditace v ústranní i splynutí s ostatními ve společenství praktikujících a meditační techniku chöd.
Dokument dává prostor i západní tantrické praxi – neotantře. Reprezentují ji tantričtí učitelé západního původu Daniel Odier a Rob Preece. Jejich komentáře opakovaně zřetelně akcentují význam sexuality a sexuálního prožitku a ukazují tantru a praktikování tantrických technik spíše jako prostředek překonání tabu a omezení v intimní oblasti, jehož cílem je dosažení hlubokého sexuálního zážitku.
Je otázkou, zda to bylo autorovým vědomým záměrem, ale jeho film jako by odpovídal na deset let starý snímek Benjamina Tučka (psali jsme zde). Je nazvaný prostě „Tantra“, ale oproti svému názvu zpodobňuje pouze neotantrické prostředí. Snaží se ho divákovi neúspěšně předložit jako prostor osobnostního rozvoje, nápravy traumat a blokací způsobených křesťanským moralistním prostředím. Podle Tučkova filmu přivádí neotantra člověka ke své podstatě skrze sdílení těla a tělesných prožitků. Poltikovič dává sice zdánlivě vyvážený prostor všem pojetím tantry od hinduistického přes tibetské až k západní neotantře a nechává je doplňovat o komentáře odborníků na související témata, srovnání je však celkem nasnadě a nenechává na pochybách, že „ta pravá tantra“ je něco úplně jiného než euroamerické meditačně-sexuální víkendovky neotantriků nebo ezoterické semináře uvědomování si vlastní podstaty a objevování ženských energií. Přesto však ve filmu nešetří studiovými a počítačovými intermezzy, která více než cokoli jiného evokují právě ezoterické prostředí a semináře duchovních učitelů hnutí Nového věku, čímž vyznění snímku mírně ztrácí na jednoznačnosti. Ale ne úplně. S jistotou lze říci, že ústředním tématem nakonec ani není tantra, ale neortodoxní životní příběh indické tantrické umělkyně žijící na dvou kontinentech a ve třech zcela odlišných prostředích. Ačkoli se dokument jen hemží osobnostmi daleko většího věhlasu a významu, jejich role se jeví být podružnou. Hlavní hrdinkou a objektem zájmu autora je jednoznačně Papia Goshal.
Náhledový obrázek: Manželka boha Šivy v podobě bohyně Kálí. Záběr z filmu.
Psali jsme v Dingiru:
téma Tantra a neotantra, Dingir 20 (2), 2016.
Související příspěvky:
Jógické a tantrické společenství “MISA” konečně v odborné debatě