Předovýchodní zprávy o potopě světa, trestajících dingirech a vědomí hříchu

Předovýchodní zprávy o potopě světa, trestajících dingirech a vědomí hříchu

Vyprávění o velké ničivé potopě seslané vyšší mocností dokládají historikové – v rozličných místně modifikovaných variantách – v mnoha kulturách po celém světě, přičemž motiv a smysl příběhu je velmi podobný. Jen pouhé vyjmenování všech známých mýtů o potopě by přesáhlo rozsahové možnosti článku, a proto se úzce zaměříme zejména na příběhy o potopě z oblasti Předního východu. Velmi známé je předovýchodní pojetí, které se celosvětově rozšířilo díky Starému zákonu Bible; nejedná se však o původní hebrejský příběh a není ani nejstarší zaznamenaný, navazuje totiž na starší babylonský a ještě starší sumerský text. Společným jmenovatelem všech světových mýtů o velké potopě je Bůh, bohové či božstva trestající lidstvo ničivou potopou, vědomí hříchu člověka, který trestu předchází a přežití vyvoleného spravedlivého, případně spravedlivých díky lodi nebo arše.

 

V mezopotámské (meziříční) oblasti může cestovatel ještě dnes nahlédnout velmi daleko do minulosti. Sýrie.

Původ mýtu o potopě světa

Vzájemné ovlivnění sumerských, akkadských, hebrejských a později také řeckých verzí potopy světa (samozřejmě v diachronním slova smyslu) je více než pravděpodobné. Vzájemné ovlivnění předovýchodních verzí s verzí indickou či čínskou je rovněž možné. Na straně druhé je těžko představitelné rozšíření předovýchodního mýtu na americký kontinent a do Austrálie. Nutno ovšem dodat, že taková hypotéza také existuje a není zcela nemožná, neboť originální mýtus o potopě byl doložen také v Eskymácké ústní tradici a je známo, že v jistých dobách a konkrétních tuhých zimách Eskymáci migrovali mezi Dálným východem a nejsevernější oblastí Ameriky. Právě od nich mohlo vyprávění v předkolumbovské době putovat k severoamerickým a mezoamerickým kulturám, a dále na jih až ke kulturám jihoamerickým.

Společný smysl mýtů o velké potopě je – vedle mnoha rozdílů ve formě příběhu – po celém světě podobný. Dnes považujeme výpověď o hříšném lidstvu za pochopitelnou, ovšem v době vzniku prvních sumerských zapsaných verzí na přelomu 3. a 2. tis. př. n. l. se vědomá reflexe hříchu teprve rodila. Ve starším sumerském náboženství patrně pojem hříchu nebyl příliš rozvinutý, ale snad právě odtud pochází. V období formulace (nejstarších dochovaných fragmentů) sumerského mýtu o potopě zapsaného klínovým písmem na hliněných tabulkách začalo být vědomí hříchu obecně a také hříchu osobního hlouběji reflektováno. Ucelenou reflexi hříchu ovšem nalezneme v mezopotámské oblasti až v období mezi lety 1350–1050 př. n. l., kdy vznikl tzv. katalog hříchů nazvaný Šurpu (česky spálení). Hebrejská formulace mravů, zákona a hříchu je o stovky let mladší. Odborníci předpokládají, že sumerští myslitelé někdy ve 3. tis. př. n. l. vystavěli základy kosmologie a teologie, z níž později čerpal celý starověký Přední východ, zejména v oblasti stvoření, vztahu Boha/bohů k člověku a jeho narušení hříchem.

 

Příběhy o potopě světa jsou rozšířeny v mnoha kulturách. Kambodža.

Význam příběhu o velké potopě

Prastarý příběh o potopě přináší uvědomění narušeného vztahu k Bohu/bohům/božstvům překročením člověku nastavených pravidel, nedostatečnou bohoslužbou či nemorálním jednáním. Spolu s vědomím hříchu se v nejstarších dochovaných vrstvách příběhu objevuje reflexe diferenciace dobra a zla a lidského postoje k témuž v morální rovině. Příběh o potopě světa sleduje linii: (1.) hřích, (2.) trest v podobě ničivé potopy, které zdecimuje lidstvo, (3.) obnovení lidstva díky přežití spravedlivého, (4.) Boží příslib.

Z nejstarší sumerské verze, jejíž části se dochovali na fragmentech hliněných tabulek z počátku 2. tis. př. n. l. nalezených v Nippuru, a kde byl příběh o potopě světa podán samostatně, se upravený příběh dostal do akkadské verze, kde je součástí vyprávění o stvoření světa; později byl znovu upraven a zapracován do eposu o Gilgamešovi, který je dobře dochován zejména v mladší akkadské verzi. Nalezeny byly také fragmenty překladů do churritštiny i chetitštiny z druhé pol. 2. tis. př. n. l. Právě tato verze vyprávění o potopě světa je nápadně podobná biblickému vyprávění, které ji někdy po vládě krále Šalomouna převzalo a přizpůsobilo své logice ve vztahu Hospodina a člověka.

Z fragmentů nejstarší dochované sumerské verze příběhu o potopě se dozvídáme, že oním spravedlivým, který byl ušetřen, postavil obří archu, a tak přežil, byl Ziusudra. Bohové seslali na zemi ničivou povodeň řádící sedm dní a nocí. Bohové An a Enlil si Ziusudru zamilovali a darovali mu po potopě věčný božský život. V mladší akkadské verzi byl oním spravedlivým Atrachasís, jehož varoval bůh Enki, aby postavil archu ve tvaru krychle. Trestajícím bohem sesílajícím potopu byl v této verzi Enlil, který nakonec obdařil Atrachasíse nesmrtelností. Patrně z tohoto vyprávění se příběh dostal do vyprávění o Gilgamešovi. V babylonské verzi příběhu, která je součástí eposu o Gilgamešovi je oním spravedlivým Utnapishtim, jehož varoval bůh Ea (sumerský Enki). Po potopě obdržel Utnapishtim i jeho žena od bohů nesmrtelnost.

 

Trestající i nesmrtelnost darující dingirové

Podle jedné z nejmladších předovýchodních verzí příběhu zaznamenané ve Starém zákoně (Gn 6–9) stojí za potopou světa Hospodin, který tím potrestal hříšné lidstvo a při životě zachoval pouze spravedlivého Noema a jeho rod. Morální spoušť způsobila spoušť přírodní. Noe byl varován, podle pokynů Hospodina zhotovil plavidlo (tzv. Noemovu archu), ve kterém s rodinou a zvířaty přežili ničivou potopu. Celé dobrodružství včetně dlouhého čekání v pohoří Ararat trvalo více než rok a plavba byla téměř půlroční. Po potopě Bůh uzavřel s Noemem a jeho syny smlouvu vztahující se na celé budoucí lidstvo a zpečetil ji znamením duhy.

Sumerská kosmologie a teologie komponovaná do podoby bájí, eposů či básní významně ovlivnila mnohá témata otevřená v nejstarších hebrejských textech Tóry, kde byla retrospektivně monoteisticky „vyčištěna“ ze sumerské polyteistické představy. V sumerské perspektivě byla celá škála nadpřirozených, nesmrtelných bytostí, tedy bohů/božstev stojících za původem vesmíru, nazývaných dingir. Nejvýznamnější z mnoha sumerských dingirů byli An – bůh nebe, Enlil – bůh vzduchu, Enki – bůh vod a Ninchursag – velká matka bohů. Cesta od množství dingirů k jedinému Hospodinu trvala na Předním východě tisíciletí a explicitně zazněla až ve slavném deuteronomickém Šema Jisra´el (Dt 6,4).

Hebrejští svatopisci přejali nejen příběh o potopě světa, ale rovněž některé básnické črty stvoření světa a člověka. Na tento prastarý materiál však postavili svoji originální teologii, a tak navzdory často až zarážející podobnosti příběhů a použitých forem vyjádření, je smysl jak u Sumerů, tak u Hebrejů originální. Obě tradice např. shledávají člověka stvořeného Bohem z prachu země, po nikoli nepodobném náčrtu stvoření nebe a země, obě tradice hovoří o stvoření člověka podle podoby Boží (a nápadně podobných motivů je více), ovšem podle Sumerů jen pro potřeby a potěšení bohů, zatímco podle Hebrejů pro důstojné a svobodné přátelství s Bohem. Nepočetný národ Hebrejů nakonec sumerský příběh o potopě světa podivuhodně efektivně rozšířil doslova po celém světě.

 

Náhledová fotografie: Tabulka vyjevující potopu světa v Eposu o Gilgamešovi. Londýn. Autor všech fotografií OH.

 

Související příspěvky:

Bible jako cestopis.

Rituální obětování lidí a pohřby v rozličných náboženstvích.

Pět knih poutníka Mojžíše pohledem cestovatele.

Výročí koncilu v Efezu – křesťanské zasedání na troskách chrámu bohyně Artemis.

Přechod rákosového moře.



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments