Božská pomoc pro Wu-chan

Mezi nejčastěji uváděná města nejen v našem tisku patří v těchto týdnech bezpochyby čínské velkoměsto Wu-chan. Je to vlastně jedenáctimilionové trojměstí ležící na soutoku Dlouhé řeky (Čchang-ťiang; na dolním toku zvané Jang-c’-ťiang) a řeky Chan. Ikonické mosty spojují kdysi samostatná města: Chan-kchou, největší přístav na středním toku Dlouhé řeky, Chan-jang s nejstarší čínskou zbrojovkou a Wu-čchang, kde 10. října 1911 padly první výstřely revoluce, která svrhla poslední císařskou dynastii. Dnes se však o městě nemluví kvůli jeho slavné minulosti. V lednu 2020 se zviditelnilo jako „rodiště“ nového koronaviru, s nímž momentálně bojuje většina zemí světa. Byť nerady, musí i ony v různé míře uplatňovat restrikce, podobné těm odeznívajícím čínským.

Ačkoliv čínská i světová veřejnost tehdy široce kritizovaly wuchanského primátora, jenž plánované uzavření města a zastavení veškeré dopravy oznámil předem, a vyvolal tím exodus obyvatel k příbuzným především do dalších částí provincie, s odstupem času se to může jevit i v jiném světle. Řečeno po staročínsku, všechno má svou jinovou a jangovou stránku – a obě musí být v rovnováze, jinak „organizmus onemocní“. Mezi uprchlíky na poslední chvíli sice byli rovněž (tehdy ještě bezpříznakoví) nositelé nemoci, u nichž Covid-19 v plné míře propukl až později, a tudíž mezitím nakazili další lidi, péče o ně však zaměstnala méně vytížené zdravotnictví, než bylo to wuchanské.

Nezanedbatelný byl určitě i „přínos“ blížících se svátků, opět v pozitivním i negativním smyslu. Již od poloviny ledna totiž kvůli tradičním rodinným oslavám čínského Nového roku neboli Svátků jara (Čchun-ťie) probíhalo po celé Číně obvyklé „jarní stěhování obyvatelstva“, především sezónních dělníků, kteří s dárky a výplatou v kapse opouštěli města a vraceli se do svých domovů na venkov. Na školách všech typů – jako každý rok touto dobou – skončila výuka a vysokoškoláci (i středoškoláci z internátních škol) se rovněž vrátili ke svým rodinám na téměř měsíční prázdniny, které se ovšem prodloužily na neurčito a školy přešly k televizní a online výuce. (V některých méně postižených oblastech se třídy základních a středních škol začaly 30. března opět zaplňovat, především končícími ročníky.) Vyprázdněné dělnické ubytovny a koleje tak pro krizové štáby nejvíce zasažených regionů znamenaly méně problémů se zásobováním uzavřených měst a také méně potenciálních pacientů. Samozřejmě, že ne všichni se stihli „sjednotit kolem svátečního stolu“, většina však ano, a vědomí, že je rodina v době epidemie pohromadě, byť třeba jen s omezenými příjmy, bezpochyby u obyvatelstva při respektování striktních opatření sehrálo spíše kladnou roli. (Co všechno může nečekané uzavření země způsobit migrujícím dělníkům a místním vládám, bylo možno pozorovat v sousední Indii.)

Ačkoliv dominantami čínských velkoměst jsou dnes moderní mrakodrapy nejpodivnějších tvarů, v jejich obyvatelích zůstává mnohé z tradičního myšlení předků. Dodržování vybraných tradic je vnímáno jako rys „čínskosti“ a oficiální politika podporuje zvyklosti, které posilují vlastenectví a hrdost na „nepřetržitou historii národa“. Význačným rysem je důraz na oslavy největších tradičních svátků, které jsou ovšem cíleně oprošťovány o svůj původní náboženský obsah, tradice se komercializují a mění na pouhé povyražení (folklorizují). Svátky jara jsou prvním a největším z nich. Letos jejich zahájení, počítané podle lunárního kalendáře, připadlo na 25. leden. Týden před tím (kolem 24. dne 12. lunárního měsíce) obvykle probíhá generálka na celonárodní oslavy, nazývaná „vyprovázení bůžka domácího krbu na Nebesa“, původně úcta k božskému patronovi rodinné pohody a blahobytu. Ve Wu-chanu se odehrála 19. ledna, v podobě rozjásaného čtyřicetitisícového shromáždění na oblíbeném pikniku v komunitě Paj-pu-tching. To byla na dlouhé měsíce poslední tradiční oslava ve městě. Již druhého dne, 20. ledna, se začala zavádět omezená opatření. Nakonec 23. ledna, dva dni před novoročními svátky, byl Wu-chan (spolu s dalšími osmi městy provincie) definitivně „uzamčen“ a veškeré oslavy zrušeny. Včetně velkolepých buddhistických obřadů a modliteb v městském chrámu Kuej-jüan, které každoročně navštíví kolem 800 tisíc lidí. Wuchanským obyvatelům nezbylo než sledovat tradiční novoroční galaprogram ústřední televize, do něhož byl na poslední chvíli vsunut pozdrav šokovanému městu v podobě pateticky dojemného recitačního pásma.

Mezitím už na dvou místech megapole tisíce stavebních dělníků dnem i nocí budovaly provizorní nemocnice z prefabrikátů a do města přijížděly oddíly zdravotníků z méně postižených regionů. Stejně tak intenzivně však pracovala i čínská propaganda, která je sledovala v přímém přenosu – nejenom kvůli mezinárodnímu obrazu země, ale především kvůli domácímu obyvatelstvu, v němž bylo nutno udržet optimismus a vyvolat pocit soudržnosti s Wu-chanem i celou provincií. Zde opět přišly ke slovu tradice. Během epidemie se jich čínská administrativa dovolávala v mnohem větší míře než kdy předtím. S konfuciánskou úctou ke společenské hierarchii byla spojována ochota podřídit se nařízením a spolupracovat s úřady. Taoistické chápání neustále se měnícího světa umožnilo prý lidem rychle pochopit nebezpečí a přizpůsobit se nutným změnám. Buddhistická vnímavost a soucítění s jinými měly všechny Číňany vést k obětavé spolupráci v duchu „všichni za jednoho, jeden za všechny“.

Rovněž obě nové „polní“ nemocnice dostaly jména v tradičním duchu: Chuo-šeng-šan a Lej-šeng-šan. Pro cizince poněkud jazykolomné a nic neříkající názvy, pro Číňany odkaz na prastarou teorii pěti základních prvků (wu sing), cyklických stavů bytí, jejichž vzájemným působením vše neustále vzniká a zaniká. Z této teorie a z učení o komplementaritě dvou pólů jin a jang vychází mimo jiné tradiční čínská medicína a farmakologie; patří též mezi základní stavební kameny taoistického náboženství. Co tedy měly symbolizovat tyto názvy, které, byť působí jako stará místní pojmenování, byly pro tento účel nově vytvořeny?

Jako první se 2. února 2020 na pozemcích Wuchanského dělnického sanatoria dostavěl objekt Chuo-šen-šan neboli Nemocnice na hoře boha ohně. Pojmenování odkazovalo na bohatou historii regionu a tradiční myšlení současně. V oblasti dnešní provincie Chu-pej se před prvním sjednocením čínského území (tj. před rokem 221 před n. l.) nacházela bohatá říše Čchu, pokládána mimo jiné za kolébku taoistického učení. Nuž a legendárním předkem čchuských vládců byl právě bůh ohně Chuo-šen (znám též pod jménem Ču-žung). Nový koronavirus má symptomy podobné jako chřipka, závažné infekce mohou vést až k zápalu plic a selhání ledvin. Podle tradiční medicínské teorie jsou plíce „řízeny kovem“; v jinové části neustálého koloběhu světa, v tzv. destruktivním řádu, oheň překonává kov, roztaví jej. Název nemocnice tedy vyjadřoval naději, že nové onemocnění dýchacích cest bude úspěšně vyléčeno. K testování obyvatel postižené oblasti byly v rekordním čase vybudovány rovněž nové laboratoře, pojmenované Chuo-jen neboli Ohnivé oči. V té době i odborníci dost spoléhali na to, že s příchodem teplejšího počasí nový koronavirus vymizí podobně jako chřipkové viry v létě, takže představa „ohně ničícího kov“ byla snad pro mnohé nemocné uklidňující. Vždyť v minulosti taoističtí exorcisté přizvávali boha ohně na pomoc do boje s bohem moru Wen-šenem a mezi lidem se také traduje staré rčení, že bůh ohně zahání epidemie a bůh hromu zvládá horečnatá onemocnění.

I proto dostal druhý objekt, jehož výstavba započala současně s prvním a který byl zprovozněn 6. února, jméno Lej-šen-šan, Nemocnice na hoře boha hromu. V taoistickém a lidovém náboženství Bůh hromu Lej-šen trestá pozemské hříšníky a zahání zlé duchy i démony, kteří zneužívají svých znalostí taoistické magie k tomu, aby škodili lidem. Hrom je v teorii pěti prvků reprezentován elementem dřevo. Dřevem se vyživuje oheň, jenž poráží kov, zastupující nemoc – takto bůh hromu podpořil boha ohně a obě božstva spojila své síly do boje proti novému onemocnění.

Nová zařízení začala poskytovat lékařskou péči v době, která se v tradičním lunisolárním kalendáři nazývá Počátek jara (li-čchun), je to první údobí solárního cyklu, opravdový rozjezd nového roku v kdysi převážně agrární čínské společnosti. Příchod jara je ve všech lidských společenstvích symbolem obnovy života; podle čínských představ tehdy negativní, pasivní prvek jin uvolňuje pozice pozitivnímu, aktivnímu komplementu jang, což bylo pro nemocné velice žádoucí. A ještě jedna tradiční asociace: hora, obzvláště vysoká a špičatá, rovněž symbolizuje jang, aktivní (mužskou) sílu, slunce a teplo, vše, co může podpořit rekonvalescenci pacienta. U pojmenování obou nemocnic však, jak bylo často zdůrazňováno, nešlo o aplikování starých pověrečných praktik, které soudobá čínská ideologie obvykle potlačuje; připomínka starobylých mýtů, lidových zvyklostí a medicínské tradice měla sloužit coby psychické povzbuzení pacientů i jejich příbuzných.

V posledních letech u nás čínské lékařství nemá nejlepší pověst, v zemi svého vzniku však spolu s tradiční makrobiotikou zažívá renesanci. Sociální sítě i oficiální komunikační kanály byly během epidemie doslova zahlceny recepty a doporučeními, co je vhodné jíst, jak se udržovat v kondici nebo jak předcházet nákaze, protože podle tradiční medicíny je prevence a dobré zažívání, které podporuje dýchací systém, základem zdraví. E-shopy s tradičními léčivy nestačily plnit dodávky po celé jihovýchodní Asii.

Do materiální pomoci postiženým se zapojovaly i náboženské organizace, které v tom současně viděly možnost, jak podezíravým úřadům prokázat tolik vyžadované vlastenectví. Pro mnohé věřící však byla častokrát důležitější nemateriální podpora z jejich náboženské komunity. Část osazenstva klášterů a modliteben všech vyznání pomáhala v terénu, část pokračovala v duchovní činnosti. Snad všechna náboženská zařízení ve Wu-chanu převedla své duchovní aktivity na sociální sítě (které byly mnohými z nich hojně využívány již v minulosti), pořádaly online setkání komunity, bohoslužby a vigilie, poskytovaly duchovní útěchu či věroučné kurzy.

Taoistický Klášter věčného jara (Čchan-čchun-kuan) v centru města provedl tradiční rituál očisty země, předepsaný pro případ nemoci a neštěstí, vysílaný na sociálních sítích v přímém přenosu. Podobné obřady prováděli taoisté i v čínských komunitách po celé jihovýchodní Asii. Rovněž rituály spojené s jinými významnými svátky či lidovými tradicemi musely proběhnout pouze „v kruhu rodinném“, například oslavy prvního úplňku v roce (8. února), přezdívaného svátek lampionů, kterým tradiční novoroční slavnosti obvykle končí. I božského Lao-c’ (jehož narozeniny letos připadly na 5. března) nebo tradiční taoistické slavnosti na počest božstev vody, východu a jara (21. března) si jejich vyznavači mohli připomenout pouze symbolicky či sledováním obřadů z uzavřených chrámů na internetu. Velkými obětními rituály k usmíření božstev před blížícími se svátky na počest předků si taoisté uctily mocného Süan-tiho s temnou tváří, patrona tradičního umění tchaj-ťi. Za kolébku tohoto zdravovědného a bojového cvičení je pokládán starobylý klášter na hoře Wu-tang nedaleko Wu-chanu. Ovšem i tam narozeniny patrona, tradičně připomínané 3. dne 3. lunárního měsíce (letos 26. března), proběhly bez obvyklých zástupů poutníků. Ti mohli svou úctu božstvu projevit pouze dárcovskou SMS, vlastně načtením QR kódu na webových stránkách kláštera.

Vybrané tradiční asociace z oblasti medicíny spojené s pěti základními prvky:

Schéma vzájemného vztahu pěti základních prvků (pěti podstat, wu sing):

první část článku: Wu-chan o svátcích zesnulých: zde.

Související články:

série Náhody neexistují, aneb o koronaviru perspektivou religionisty: 1. díl zde.

Korona versus judaismus: zde.

Nelíbejte mezuzu: zde.

Svědkové Jehovovi: koronavirus jako znamení posledních dnů: zde.