V předchozích dvou částech fotopříspěvku o Svaté hoře Athos (zde a zde) jsme se zaměřili především na stále větší zájem poutníků a turistů o návštěvu této autonomní mnišské republiky i na to, jak jejich přítomnost mění tvář tohoto reliktu Byzantské říše. Otázka, jak moc má být Zahrada Bohorodičky otevřena modernímu světu, je jistě diskutována mezi jejími obyvateli i zbožnými poutníky. Ale jsou i jiná témata, která zdejší mnišskou komunitu doslova rozdělují a její části staví proti sobě.
Nejvýrazněji je toto rozdělení patrné v případě kláštera Esfigmenu (na obrázku výše). Nad klášterem postaveným na severovýchodním břehu poloostrova (pravděpodobně) na konci 10. století vlaje od roku 1972 vedle obligátní žluté byzantské vlajky ještě další, černá, s nápisem „Pravoslaví, nebo smrt“. Právě ona je symbolem boje, který zdejší mniši vedou. Patří totiž mezi tzv. zéloty, tedy horlivé bojovníky za „čistotu pravoslaví“, což s sebou nese i odmítání ekumenismu a zejména odmítnutí sbližování s římskokatolickou církví. To výrazně započalo v polovině šedesátých let – po odvolání vzájemných exkomunikací z roku 1054, jež jsou považovány za počátek schizmatu mezi latinskou a byzantskou církví. Ekumenické aktivity se obecně u Svatohorců nesetkaly s nadšením a následné rostoucí napětí vyvrcholilo tím, že mnohé z klášterů přestaly na začátku sedmdesátých let vzpomínat při bohoslužbách jméno konstantinopolského patriarchy.
Celá Svatá hora, i když je součástí Řecké republiky, nespadá pod vedení Pravoslavné církve Řecka, jejíž hlavou je athénský arcibiskup, nýbrž pod Ekumenický konstantinopolský patriarchát. Přináležitost k tomu kterému biskupovi, potažmo hlavě místní autokefální církve, se vyjadřuje právě vzpomínáním jejich jmen při bohoslužbách. Nedodržování tohoto pravidla je z církevně právního hlediska chápáno jako akt vzpoury – schizmatu. Všechny takto vzbouřené kláštery se po vyjednávání časem vrátily k poslušnosti patriarchovi, vyjma jednoho – Esfigmenu. Přesto i tento klášter nadále zůstal součástí athoské komunity a jeho zástupci se podíleli na správě mnišské republiky spolu s představiteli dalších devatenácti klášterů. To se změnilo až v roce 2005.
Vzpoura proti „heretickému“ patriarchovi měla o několik desetiletí starší precedens. Kalendářní reforma z počátku dvacátých let dala vzniknout protestnímu, tzv. starokalendářnímu (též „starostylnímu“) hnutí, z něhož vzešla církev „pravých pravoslavných křesťanů“. Ačkoliv změna tehdy Svatou horu přímo nezasáhla („starý“ juliánský kalendář se zde všude používá dodnes), získalo starokalendářní hnutí významnou podporu mnohých zdejších mnichů, zvláště v některých skitech a celách, v nichž už tehdy mnozí přestali patriarchovo jméno vzpomínat, a mnozí navíc církev s novým kalendářem označovali jako heretickou a „bez milosti“, nebo alespoň bez jistoty platnosti (účinnosti) vysluhovaných svátostí. To je dodnes oficiální pozice většiny, ne-li všech, významnějších řeckých starostylních církví, ovšem více než kalendář je nyní za problém považován právě ekumenismus.
Ačkoliv mělo v minulosti Esfigmenu neoficiální vazby především na největší z řeckých starokalendářních církví, vedenou dnes arcibiskupem Kallinikem (již u nás reprezentuje Řecká pravoslavná starostylní církev, psali jsme několikrát zde), nikdy nebyla a není součástí této ani jiné řecké „pravé pravoslavné církve“. Místo patriarchova jména tedy v klášteře nezaznívá jméno žádného z jejích biskupů, což je z kanonického hlediska podstatný rozdíl. (Ostatně, ačkoliv existuje několik starokalendářních athénských arcibiskupů, žádný starokalendářní hierarcha si nečiní nárok na titul „pravého“ konstantinopolského patriarchy). I tak je neposlušnost esfigmenských mnichů důvodem k postihům, jimž po dobu své vzpoury čelí – a to včetně hrozby vypovězení.
Právě to v roce 1992 postihlo již v minulém díle vzpomenutou malou komunitu mnichů ve skitu proroka Eliáše, kteří měli vazby na Ruskou pravoslavnou církev v zahraničí, jež v té době byla s řeckými starokalendářníky úzce spojena. Způsob, jakým byli krátce po nástupu patriarchy Bartoloměje donuceni Athos opustit, ovšem posléze kritizovali i někteří „novokalendářníci“, mezi nimi i známý britský biskup Kallistos (Ware) ve své v mnohém stále aktuální přednášce, kterou přednesl jako čestný předseda spolku Přátelé hory Athos (česky zde).
Rebelské bratrstvo kláštera Esfigmenu se ale zatím k odchodu přimět nepodařilo, byť několik pokusů již bylo, zvláště po onom roce 2005. Tehdy bylo totiž ustanoveno nové esfigmenské bratrstvo. To od té doby vedení mnišské republiky (tedy zástupci všech klášterů) i řecká vláda uznává za jedinou legitimní mnišskou komunitu kláštera Esfigmenu. Její mniši ale na příležitost usídlit se v historickém klášteře stále jen čekají v athoském hlavním městě Karyes. Ovšem i objekty, v nichž zde takto provizorně žijí, se několikrát staly předmětem potyček, a nikoliv pouze slovních. V roce 2013 proletěla světovými médii fotografie mnicha „starého bratrstva“ vrhajícího Molotovův koktejl. Právě tyto násilnosti stály za vysokými tresty, k nimž byl kromě mnichů budovu bránících v Karyes odsouzen i samotný igumen kláštera Metoděj (psali jsme ve vůbec první zprávě Náboženského infoservisu zde). I když v následujících letech byly tyto tresty soudem postupně mírněny, do vězení mniši nenastoupili vůbec, jelikož mohutné zdi kláštera je dodnes dostatečně chrání. Je to ovšem za cenu obrovské izolace, která za ta desetiletí vedla k ještě větší ideologické radikalizaci zdejších obyvatel, ale i mnohých jejich stoupenců ve světě. Jako by jinak docela záhadný název kláštera (esfigmenos lze přeložit jako „sevřený“) dostal svůj nový specifický význam…
Současný igumen „nového bratrstva“, rovněž jménem Bartoloměj, který ty „staré“ označuje za „okupanty“ nebo dokonce „squattery“, na tuto radikalizaci dlouhodobě poukazuje. Po útoku Ruska na Ukrajinu dokonce opakovaně varoval, že klášter je pro své údajné vazby na ruské nacionalisty doslova bezpečnostním rizikem (např. zde). Pravdou je, že již dříve se „starého bratrstva“ proti konstantinopolskému patriarchovi zastal patriarcha moskevský Kirill, i to, že na stránkách jejich podporovatelů jsou vedle běžných konspiračních témat (NWO, čipování, vakcíny atd.) šířeny i typické narativy ruské propagandy (Rusko jako obránce tradičních křesťanských hodnot, pravoslavných Řeků na Ukrajině před tamními neonacisty aj.). Vymezování se proti „oficiálnímu pravoslaví“ samo o sobě tedy nezvyšuje nutně imunitu vůči vlivům současné ruské církve.
Nové esfigmenské bratrstvo v Karyes letos osobně podpořil americký arcibiskup Elpidoforos. Ve své promluvě označil „okupaci“ budovy kláštera za „hanbu“ a v přítomnosti civilního správce mnišské republiky Alkiviadise Stefanise apeloval zároveň na řeckou vládu, aby jednala podle zákona a umožnila legitimním mnichům pobyt v budově jejich kláštera, tedy aby vzbouřence konečně vyhostila.
Letošní návštěva arcibiskupa se uskutečnila bez problémů a většího mediálního zájmu, což ovšem není samozřejmé. Při té předchozí měl totiž sám potíže, a to nikoliv kvůli zélotům. V médiích se tehdy psalo, že představitelé mnišské republiky váhali, zda neoficiálně druhého nejvýznamnějšího hierarchu Ekumenického patriarchátu kvůli některým jeho postojům a aktivitám na Svatou horu vůbec pustí (psali jsme zde).
Ale zůstaňme ještě u athoských zélotů. Ty nenajdeme pouze v klášteře Esfigmenu, ale pravděpodobně ve větším počtu i mezi kelioty, tedy obyvateli cel, případně v širším slova smyslu i dalších typů mnišských obydlí mimo kláštery, jež byly představeny v předchozí části. Ale i někteří z těch, kteří patriarchu při bohoslužbách vzpomínají, jsou k němu velmi kritičtí. V posledních letech píší otevřené dopisy adresované především vedení mnišské republiky, v němž má zastoupení všech dvacet klášterů (Esfigmenu je, jak už víme zastupováno „novým bratrstvem“), kelioti však nikoliv. Ve zmíněných dopisech, které jsou zveřejňovány většinou bez podpisů a píší je společně „vzpomínači“ i „nevzpomínači“, požadují, aby kláštery zvážily, zda nenastal čas patriarchovi znovu vypovědět poslušnost – opět především kvůli dalšímu sbližování s nepravoslavnými církvemi. Před dvěma lety se pak ostře postavili proti tehdy novému civilnímu správci mnišské republiky, který jako bývalý armádní generál začal Athos spravovat podle nich příliš tvrdou rukou, a zastali se zélotů z cel, kteří prý tehdy dostali příkaz Athos opustit. Stejně tak se zastali „perzekvovaných“ mnichů z Esfigmenu. A v minulém roce ještě ostřeji kritizovali kláštery, které při jeho návštěvě Svaté hory přijaly hlavu Pravoslavné církve Ukrajiny, kyjevského metropolitu Epifanije.
Vztah k této nové autokefální církvi je další téma, které athoské mnichy rozděluje. Ukrajinští poutníci by tak měli být při vstupu do některého z athoských klášterů připraveni na otázku, zda jsou s „Epifanijem, nebo Onufriem“ (tedy hlavou konkurenční Ukrajinské pravoslavné církve formálně stále podřízené Moskevskému patriarchátu). Při loňské návštěvě kyjevského metropolity tak některé kláštery daly najevo, že není vítán podobně, jako tomu bylo při předchozí návštěvě arcibiskupa Elpidofora. Uvítán byl naopak např. v klášteře Pantokrator a v jeho skitu proroka Eliáše. Vymezování se proti nové ukrajinské církvi ovšem nutně neznamená proruský postoj (ostatně žádná nevole nebyla zřejmá, když vloni Svatou horu v rámci ozdravného programu navštívili ukrajinští vojáci, kteří se zotavovali ze svých zranění). Jde především o nesouhlas ze způsobem, jakým obdržela v roce 2019 autokefalitu. Tu jí ovšem neudělil nikdo jiný než ekumenický patriarcha Bartoloměj, a on je tedy vposledku terčem této kritiky. I na tomto se ukazuje, že jeho autorita je v tomto duchovním centru pravoslaví značně omezená.
Vraťme se ale ke zmíněným radikálním keliotům a jejich vidění světa. Náleží k nim i minule zmíněný otec Vlasios obývající jedno velmi prosté („suché“) isychastirio v asketické oblasti Vigla. Patří k těm starcům, kteří jsou vyhledáváni poutníky, aby od nich obdrželi duchovní radu a požehnání. Od otce Vlasia si mohou odnést modlitební uzlíky (komboskini) a zájemci také jeho poslední knihu s názvem „Metla herezí“. Varuje zde nejen před církví již odsouzeným nesprávným učením, ale rovněž před herezemi nedávnými a vyloženě současnými. Zde nejdříve zmiňuje imjaslavije, tedy učení, že Boží jméno je s Bohem totožné. Víme už, že otázka jako vystřižená z Platónova dialogu Kratylos nebyla řešena akademickou disputací, nýbrž vyhoštěním mnichů, kteří toto učení vyznávali, ze skitu Serai a dalších míst obývaných ruskými mnichy v roce 1913 (právě v této souvislosti autor knihy zmínil i onen „prasečí skit“) a poté jako hnutí imjaslavie přestalo ve významném měřítku existovat. Před časem však získalo nové stoupence (např. zde) a následně odpůrce (zde) v některých spíše okrajových částech starokalendářního hnutí, což je možná důvod, proč je otec Vlasios vůbec zmiňuje. Dále ve své knize uvádí novopohanskou ideologii extrémistické nacionalistické strany Zlatý úsvit, jíž se v době dluhové krize podařilo získat i hlasy některých pravoslavných Řeků (v Dingiru jsme psali zde).
Největší prostor je v knize ovšem věnován „herezi všech herezí“, tedy ekumenismu. V této souvislosti je kritizován „Velký a svatý sněm pravoslavné církve“, který se před deseti lety sešel na Krétě a který měl být historickým setkáním zástupců všech pravoslavných církví, jež měly společně diskutovat témata moderní doby včetně spolupráce s jinými církvemi. Závěry sněmu, který patriarcha Bartoloměj zamýšlel jako vůbec tu nejdůležitější aktivitu během svého působení na ekumenickém patriarším trůnu, jemu kanonicky podřízený athoský mnich řadí mezi metly ohrožující čistotu pravoslaví. Příznačné je, že panortodoxní charakter krétského sněmu byl narušen zvláště nepřítomností největší pravoslavné církve, tedy ruské.
Možná i to a jeho celkově zdrženlivější postoj k ekumenismu může hrát alespoň nepřímou roli v dalším pokračování tohoto seznamu herezí. Řadí k nim totiž rovněž i „schizmatoherezi“ Pravoslavné církve Ukrajiny. Jak již bylo řečeno výše, kritika kanonického statusu této církve nemusí být nutně projevem loajality kirillovskému pravoslaví. Ovšem minimálně pozoruhodné je, že na seznamu současných nebezpečných herezí v knize, jež vyšla dva roky po ruské agresi na Ukrajině, není ani zmínka o ideji „ruského světa“, jež je součástí ideologického krytí celé „vojenské operace“ ze strany představitelů Moskevského patriarchátu a kterou někteří současní pravoslavní teologové skutečně za herezi v hlubokém smyslu slova považují.
Hesychii na Svaté hoře Athos tedy nenarušují pouze autobusy plné poutníků a turistů s mobilními telefony, ale i další témata současného světa. Ovšem výše zmíněné nelze brát jako hlas většiny Svatohorců. Naopak sami zéloti a starostylníci si stěžují na to, že, „dnešní mnichové soustřeďují veškerou svoji pozornost na ‚čistě duchovní‘ témata jako je noetická modlitba, denní řád bohoslužeb, všenoční bdění atd. […a že současní] starcové se [mnichy] snaží pouze zasvětit do výšek hesychastického života, jakoby theologie a otázky pravoslavného vyznání, otázky hereze ekumenismu a zesvětštění církve nebyly vhodnými duchovními tématy pro mnichy.“
Při našem putování po Svaté hoře jsme poznali její různé tváře, a zélotství je jednou z nich. Je otázkou, jak se bude vyvíjet nejen situace kolem kláštera Esfigmenu, ale i jakým způsobem se Svatohorci obecně budou nadále vyrovnávat se zmíněnými či jen naznačenými napětími. Tedy mezi hesychastickým životem v ústraní a profitováním z turistického ruchu, mezi vládnoucími kláštery a odlehlými celami, mezi starobylou tradicí a výzvami moderní doby, mezi loajalitou a neposlušností církevní autoritě, dnes i mezi Ekumenickým a Moskevským patriarchátem, ale třeba i mezi Řeky a „Neřeky”. Všechna tato napětí ukazují, že Athos není byzantským skanzenem, ale živým místem, které navzdory své programové izolovanosti reaguje na témata a problémy současné pravoslavné církve a moderního světa.
Poznámka:
Citované zdroje jsou v textu uvedené formou odkazů. Fotografie autor (přelom dubna a května letošního roku). Náhledová fotografie zde.
Související příspěvky:
Mnišská republika Athos: mezi hesychií a turismem
Mnišská republika Athos II: svaté skity, cely a poustevny
Vysoké tresty pro athoské mnichy