Na Džerbě lze během jediného dne navštívit mešitu, synagogu i katolický kostel. Nabízí se proto obraz Ostrov tří náboženství; není úplně nepravdivý, ale snadno zakryje to podstatné. Islám, judaismus a křesťanství zde nejsou přítomny stejnou měrou ani stejným způsobem. Každá tradice má v krajině jiné postavení a jiný vztah k místní společnosti.
Islám není třeba hledat, zpřítomňují ho minarety nad vesnicemi, hlas muezzina, mešity stojící mezi domy, obchody a tržišti. V Midounu se před bílou stěnou mešity prodává ovoce přímo z automobilů. Náboženská stavba zde není památkou vyjmutou z běžného života; patří k jeho rytmu.
Džerba byla po staletí jedním z hlavních center ibádíjského islámu, svébytné tradice odlišné od sunnitského i šícitského islámu. Její dědictví zůstává vepsáno do podoby ostrova. Staré ibádíjské mešity jsou malé, bílé, často bez okázalé výzdoby a rozptýlené v krajině. Některé sloužily nejen modlitbě, ale také výuce, rozhodování sporů, ubytování cestujících, ukládání zásob nebo obraně. Pobřežní mešity střežily moře a předávaly varovné signály; opevněné stavby poskytovaly útočiště při útoku.[1]
Mešita tak nebyla pouze sakrální budovou. Byla částí infrastruktury, díky níž mohla rozptýlená komunita fungovat a přežít. Tuto vazbu mezi náboženskou tradicí, hospodařením s nedostatkem vody a neobvyklou sídelní strukturou ocenilo i UNESCO, když roku 2023 zapsalo soubor džerbských lokalit na seznam světového dědictví.[2] Zároveň jde o dědictví ohrožené přestavbami, zanedbáním, vandalismem i tlakem turistické výstavby.[3]
Zcela jinak vstupuje do krajiny judaismus. Několik set metrů od mešity Ben Yala v Erriadu[4] stojí El Ghriba, centrum jedné z nejstarších židovských komunit severní Afriky. Její historii, zakladatelským legendám a poutní tradici se Náboženský infoservis již podrobně věnoval. Z hlediska náboženské krajiny je zde podstatný kontrast: zvenčí nenápadná stavba skrývá bohatě zdobený interiér a živé poutní místo, které soustřeďuje paměť a kontinuitu malé komunity.
Při první červencové návštěvě jsem narazil na uzavřený areál, zátarasy a ozbrojenou hlídku, byla sobota. Následujícího dne už byla synagoga přístupná, ale až po bezpečnostní kontrole. Po útocích z let 2002 a 2023 nejde o přehnané opatření. El Ghriba tak současně vyjadřuje trvání i zranitelnost, místo, které po staletí uchovává paměť menšiny, musí být chráněno před možným útokem. Samotná blízkost tří tradic proto ještě nedokládá bezproblémové soužití.
Křesťanskou minoritu zastupuje kostel svatého Josefa v Houmt Souku z roku 1848, původně pro maltské a italské katolíky, v roce 1964 byl předán tuniskému státu a roku 2005 znovu získal bohoslužebnou funkci. Dnes je posledním kostelem na ostrově, v němž se stále konají bohoslužby. Udržovaný interiér potvrzuje, že nejde pouze o turistickou kulisu, jeho osamělost však zároveň připomíná, jak okrajová je současná křesťanská přítomnost.
Čas se na Džerbě ohýbá i v muzeu Lalla Hadria v areálu „Djerba Explore Park“.[5] Jeho sbírka čítá více než tisíc předmětů z Tuniska a arabsko-islámského světa a pokrývá třináct století umění a dějin. Koránská kaligrafie, perské obřadní standarty, šperky a amulety ukazují náboženství uložené ve věcech, posvátném písmu, rituálních znacích i ochraně před uhranutím. Muzeum proto není odbočkou od současné Džerby. Připomíná spíše, že přítomná náboženská krajina vznikla ukládáním mnoha starších vrstev a že minulost se do dneška vrací prostřednictvím staveb, symbolů a praktik.
Džerba tedy není harmonická miniatura tří náboženství postavených vedle sebe. Je krajinou nerovnoměrné přítomnosti, dlouhé paměti a neustálého vyjednávání. Islám určuje její každodenní náboženský rytmus, judaismus v ní soustřeďuje paměť malé komunity a křesťanství přetrvává v jediném stále činném kostele, spojeném s historií středomořských migrací. Soužití zde není hotový stav ani turistické heslo. Je to historický proces, který zanechal stopy v cestách, domech, svatyních, zavřených dveřích i ozbrojených hlídkách.
Jan Bednář, terénní pozorování a fotografie autora, červenec 2026.
[1] PREVOST, Virginie. Les mosquées ibadites du Maghreb. Revue des mondes musulmans et de la Méditerranée. 2009, č. 125, s. 219–221.
[2] UNESCO World Heritage Centre. Djerba: Testimony to a settlement pattern in an island territory. Zapsáno 2023.
[3] PREVOST, Virginie. Le patrimoine architectural de Djerba en péril : enquête sur la dégradation des mosquées ibadites (2002–2016). Horizons Maghrébins – Le droit à la mémoire. 2017, roč. 33, č. 76, s. 151–160.
[4] GPS: 33.816659674597204, 10.858073322132512.
[5] Djerba Explore. Lalla Hadria Museum. [online].
Náhledová fotografie: Mešita Tádždit, jedna z nejstarších opevněných ibádijských mešit na Džerbě – celkový pohled.
Související články:
