Ve stručných pojednáních o Svaté hoře Athos, jako byl i náš předchozí příspěvek, se obvykle uvádí, že je na ní 20 klášterů, což může vzbudit dojem, že je na jejím území pouze dvacet budov či klášterních komplexů. To je ovšem velmi vzdálené realitě. Specifickou krajinu Zahrady Bohorodičky, jak je mnichy Athos také nazýván, výrazně vytváří spousta dalších typů mnišských obydlí, v nichž žije možná i většina z přibližně dvou tisíc obyvatel mnišské republiky, kteří byť jen formálně k některému „vládnoucímu svatému klášteru“ přináležejí.
Předně jsou to tzv. svaté skity. Těch je zde oficiálně dvanáct, ale někdy jsou takto označovány i některé další oblasti. Ve vlastním slova smyslu jsou to mnišské osady či vesnice. V minulém příspěvku byl zmíněn rumunský skit sv. Jana Křtitele, který je ovšem spíše než vesnicí plnohodnotným klášterem – co do architektury i způsobu života. Jedná se o cenobitskou (koinoviální) komunitu, to znamená, že mniši nemají soukromý majetek, žijí, modlí se, pracují a jedí společně a jsou podřízeni představenému celého bratrstva.
Další cenobitský skit je zasvěcený proroku Eliáši. Nachází se nedaleko kláštera Pantokrator, pod který formálně spadá. Historicky se jedná o skit ruský a slovanské bohoslužby se zde konaly až do roku 1992, kdy byla v té době malá komunita s vazbou na tehdejší Ruskou pravoslavnou církev v zahraničí nucena odejít (důvodům se budeme věnovat v dalším pokračování). Od té doby zde žijí řečtí mniši.
Podobný osud potkal i skit sv. Ondřeje nedaleko hlavního města Karyes, který spadá pod klášter Vatopedi. Je známý také jako Serai. V literatuře se dá často dočíst, že se jedná o církevně slovanské slovo s významem „tento ráj“, ve skutečnosti však pochází od tureckého slova, jež znamená „palác“ – což ukazuje na velkolepost především jeho hlavního chrámu – co do výzdoby i velikosti. Ve starších průvodcích se můžeme dočíst, že je největším kostelem na Balkáně. I když to už nějaký čas neplatí (za největší dokonce na světě je nyní považována v loňském roce otevřená Národní katedrála v Bukurešti, zasvěcená mimo jiné také sv. Ondřejovi), je Serai důkazem, že skit ve srovnání se zdejšími kláštery neznamená něco méně významného či nápadného.
V dobách carského Ruska obývalo skit sv. Ondřeje až osm stovek mnichů. Počátkem druhého desetiletí minulého století se stalo centrem hnutí imjaslavců, podle nichž je Boží jméno vzývané při modlitbě totožné s Bohem samotným. Ze Serai se hnutí dále šířilo mezi další ruské Svatohorce – do doby, než byli v roce 1913 vypovězeni. Za asistence ruských vojáků jich tehdy Athos opustilo několik stovek, ale odhaduje se, že v důsledku těchto událostí z více než tří tisíc rusky mluvících mnichů jich potom na Svaté hoře zbyla asi jen tisícovka. (Pro čtenáře Dingiru může být zajímavé představení této kontroverze z pohledu stoupenců hnutí Hare Krišna zde).
I když následný úpadek skitu je důsledkem situace po bolševické revoluci, otřes způsobený sporem o imjaslavije je jistě jeho počátkem. Ostatně stoupenci uctívání Božího jména revoluci chápali jako Boží trest právě za tuto perzekuci. Poslední ruský mnich ve skitu umírá v roce 1971, a zchátralý objekt pak od devadesátých let obnovuje komunita řeckých mnichů. Sv. Ondřej je dnes rovněž sídlem školy zvané Athonias.
Cenobitské skity by tedy mimo Athos byly prostě „svatými kláštery“, avšak většina skitů jsou skutečné vesnice, v nichž mniši žijí nikoliv cenobitským, nýbrž tzv. idiorhytmickým způsobem života. Mají tedy svůj majetek a sami si vydělávají na živobytí – obvykle prodejem vlastnoručních výrobků. Příkladem může být skit Svaté Trojice, známější jako Kavsokalyvia. To v překladu doslova znamená „spálené chýše“ a upomíná zdejšího hesychastického světce Maxima z 14. století, který měl ve zvyku chýši (kalyvu), v níž dočasně přebýval, spálit a postavit si novou, aby tak nebyl ke svému majetku poutaný. V kalyvách, které obvykle mají vlastní i vlastní kapli, žijí mniši buď sami nebo v těch větších žije malé bratrstvo vedené starcem.
Ještě nižší jednotkou mnišských obydlí jsou cely. Slovo „cela“ (keli) na Athosu neoznačuje jen klášterní komnatu pro jednoho mnicha, ale i budovu či komplex podobný větším kalyvám, které však nejsou součástí žádného skitu. Často jde o několikapatrové stavby s polnostmi a zahradami, jež malé komunitě mnichů přináší obživu. Jedná se tedy de facto o malý klášter.
Zatímco v celách žijí mniši víceméně nezávisle na klášterech, pod které spadají, kathismata (což by snad šlo přeložit jako „posezení“) jsou jim i fyzicky blíže a obývají je třeba jen dočasně mniši, kteří žijí jen v částečném odloučení od mateřského klášterního bratrstva.
Naopak isychastiria (či chcete-li „hesychastiria“) nebo také asketaria se nacházejí v odlehlejších a často i hůře přístupných místech. Jsou to malé chýše, v nichž žije mnich v odloučení a přísném odříkání. Nejasketičtějším způsobem života je známá „strašná“ Karulia. Název doslova znamená „cívky“, podle součástí kladkových zařízení, jimiž jsou zdejší poustevny, jež jsou často vsazeny do malých jeskyní ve skále, zásobovány, jelikož sem se nedostanou ani muly.
Minule jsme zmínili problematiku „overturismu“ na Athosu. Z tohoto hlediska jsou zmíněné oblasti výrazně klidnější. Během asi tříhodinové cesty začátkem května ze skitu sv. Jana Křtitele do Kavsokalyvie, kterou někteří označují za vůbec tu nejhezčí pěší trasu na Athosu, jsem nepotkal vůbec nikoho – žádného mnicha ani poutníka. Silnice sem nevede žádná. A cely jsou pak často zcela mimo značené cesty, některé nejsou ani uvedeny na mapách. A nemusí jít jen o obydlí skrytá hluboko v lesích. Vůbec první, které poutníci plavící se z přístavního městečka Uranopolis mohou snadno spatřit, je osada v oblasti Thivaida zvaná Gurunoskiti.
Gurunoskiti však nepatří mezi oněch dvanáct oficiálních skitů. V běžných průvodcích nebývá toto donedávna opuštěné místo obvykle vůbec zmíněno a na mnohých mapách je název místa uváděn různě, někdy nepřesně, jindy vyloženě chybně. Na Mapy.com a OSM je např. uveden jako „Skete of Three Brothers“, jinde je uvedeno Gurnoskit. Za tím se pravděpodobně skrývá neochota přijmout, že by se nějaké místo na Athosu mohlo jmenovat „prasečí skit“, což doslova „gurunoskiti“ znamená. Dohledat původ tohoto označení ovšem není snadné. Jisté vysvětlení jsem objevil až v knize otce Vlasia, kterou mi autor věnoval při návštěvě v jeho velmi skromném isychastiriu ve Vigle. Uvádí v ní, že zdejší ruští mniši prý byli známí tím, že chovali prasata (na Athosu pochopitelně pouze samce), aby se s jejich pomocí zbavovali zbytků z kuchyně. (Ale nalezneme i názor, že jméno pochází od dnes již neexistujícího skalního útvaru.)
Do knihy otce Vlasia více nahlédneme příště, kdy se zaměříme na témata, která obyvatele mnišské republiky v současné době rozdělují, ať už žijí ve vládnoucích klášterech, skitech, v celách nebo jako poustevníci.
Pokračování: Mnišská republika Athos: Mniši loajální, rebelující (i squatující)
Fotografie: autor (přelom dubna a května 2026). Náhledová fotografie: cela sv. Mena v oblasti Vigla, v níž žije i mimo Athos známý a poutníky vyhledávaný otec Josef.
Související příspěvky:
Mnišská republika Athos: mezi hesychií a turismem
Náboženství na cestách: Osm dní na Svaté Hoře Athos