Tento text představuje druhou část třídílného článku věnovaného vybraným káhirským kostelům Koptské ortodoxní církve. Zatímco první část se soustředila na Chrám svatých Sergia a Bakcha, druhá část je věnována patrně nejvýznamnějšímu starobylému koptskému kostelu v Káhiře – chrámu al-Muʿallaqa, zasvěcenému Panně Marii. Tento svatostánek, pokládaný za jeden z nejvýraznějších symbolů koptského Egypta, sehrál významnou roli v dějinách koptského patriarchátu a dodnes náleží k nejznámějším místům Koptské Káhiry.
Perla Koptské Káhiry
Společně s Chrámem svatých Sergia a Bakcha je kostel al-Muʿallaqa (česky Visutý kostel) považován za nejstarší káhirský kostel. Přestože se o prvenství ve starobylosti dělí se sousedním kostelem, v kráse a v majestátnosti jej převyšuje.[1]
Káhirský chrám al-Muʿallaqa, který je zasvěcený Bohorodičce, byl navíc od 11. století sídlem koptských hierarchů.[2] Německý cestovatel Johann Michael Vansleb žijící v 17. století chrám dokonce označil za vůbec nejkrásnější v Egyptě.[3]
Káhira jako nové centrum koptské církve
Přízvisko „visutý“ získal chrám al-Muʿallaqa proto, že byl vystavěn na zbytcích dvou věží pevnosti Babylón.[4] A právě nedaleko této pevnosti si noví vládci Egypta, muslimští Arabové, zřídili nové centrum, které pojmenovali Fustát (bylo nazýváno též jako Misr, termínem, který se užíval k označení celého Egypta),[5] v němž byla zřízena i mešita pojmenovaná po ʿAmrovi ibn al-ʿĀṣ, dobyvateli Egypta.[6] Byl to právě ʿAmr ibn al-ʿĀṣ, kdo v roce 641 dobyl pevnost Babylón a následně ovládl v roce 642 celý Egypt, včetně jeho metropole, Alexandrie.[7]
Fustát se stal rychle rostoucí muslimskou metropolí a do 60. let 7. století byl i významnou vojenskou základnou pro výboje směrem na západ. Postupem času se i sídlo koptských hierarchů přesunulo do Fustátu. Tento proces odstartoval na konci 7. století a byl završen v polovině 11. století, kdy se koptští papežové natrvalo usadili v egyptské metropoli – v tu dobu již v Káhiře. Z Fustátu a později z Káhiry se stala nová centra moci a tamní duchovní výrazně zasahovali do volby hlav koptské církve. Patriarchové egyptské církve tak navíc měli být nablízku muslimskému vládci země, neboť byli zároveň reprezentanty své komunity a museli vystupovat ve prospěch svého duchovního stáda v jednáních se zástupci státní správy.[8] Z tohoto důvodu se v muslimské metropoli konaly i volby koptských hierarchů.[9] Egyptští vládci navíc od patriarchů žádali projev poslušnosti, oddanosti, která se projevovala mj. i pravidelným odváděním daní. Vladaři navíc často schvalovali volby hierarchů. Chtěli v nich mít oddané služebníky, a hlavně spolehlivé správce výběru daní od tamních křesťanů. Postavení Alexandrie coby centra egyptské církve bylo postupem času zastíněno.[10]
Mnoho alexandrijských kostelů, jak uvedla odbornice na koptské křesťanství Mlada Mikulicová, nepřečkalo 10. století – byly buď zničeny, či přeměněny na mešity.[11] Přesunutí koptského patriarchátu z Alexandrie do Káhiry představovalo podle německého koptologa Otty F. A. Meinarda nejen určité podvolení se moci muslimských vládců, ale také určitou formu separace od zbylých církevních společenství na křesťanském Východě.[12]
Káhira jakožto nové hlavní město Egypta byla založena Fátimovci v blízkosti Fustátu. Tato šíitská dynastie začala Egyptu vládnout roku 969. Založili zde slavnou univerzitu al-Azhar v blízkosti stejnojmenné mešity, ve které byly zprvu diskutovány i náboženské otázky křesťanské a židovské věrouky.[13]
Období fátimovské dynastie je současnými historiky zpravidla hodnoceno jako doba mimořádné prosperity koptského křesťanství, patrně nejpříznivější v rámci celých dějin křesťansko-muslimského soužití v Egyptě. Docházelo tehdy nejen k výstavbě nových chrámů, ale také k obnově a rekonstrukci starších, dříve poškozených sakrálních staveb. Koptští hierarchové se tak postupně stále více přesouvali ze svých dosavadních sídel v Deltě do nového centra politické a náboženské moci, Káhiry.[14]
Není proto divu, že k definitivnímu usídlení koptských papežů v Káhiře došlo právě za fátimovské nadvlády, která se vyznačovala značně umírněnou politikou vůči koptským křesťanům. Prvním koptským papežem, který se natrvalo usadil v Káhiře, byl v roce 1047 Christodúlos, který zároveň ustanovil kostel al-Muʿallaqa katedrálním chrámem.[15] Americký odborník na dějiny křesťansko-muslimských vztahů Mark N. Swanson nicméně poznamenal, že již Christodúlovi předchůdci Abrahám a Zachariáš byli jako první představitelé koptské církve pohřbeni v Káhiře, což naznačuje, že význam tohoto města jako církevního centra posiloval již v závěrečné fázi přesunu patriarchátu z Alexandrie.[16]
Zatímco samotný Abrahám již sídlil v Káhiře, jeho nástupce Filotheos nadále pobýval v severním Egyptě, obdobně i Zachariáš, ačkoli byl pohřben v Káhiře, vykonával svůj úřad v Damrúmě.[17] Podle Swansona byla fátimovská tolerance vůči egyptským křesťanům[18] ovlivněna zejména skutečností, že sami Fátimovci představovali v převážně sunnitském prostředí Egypta jakožto šíité minoritní skupinu, a při správě země proto museli prosazovat takovou politiku, která umožňovala co nejefektivnější řízení nábožensky a společensky rozmanitého prostředí.[19]
Současný význam chrámu
Přestože některé zdroje uvádějí, že byl kostel al-Muʿallaqa zbudován ve 4. století,[20] i přes svou spojitost s pobytem Svaté rodiny v tomto místě[21] byl kostel pravděpodobně postaven až koncem 7. století za pontifikátu zmíněného Izáka,[22] tedy krátce po zbudování Chrámu svatých Sergia a Bakcha. Nejranější zmínka o tomto koptském svatostánku nicméně pochází až z 9. století za působení koptského patriarchy Josefa I. (831–849), jenž uvedl, že na tomto místě chrám stával, ale byl zničen na příkaz muslimského správce země.[23]
Kostel al-Muʿallaqa byl místem, kde se konalo mnoho synod, na kterých bylo projednáváno datum slavení Velikonoc nebo se na nich řešily rozsudky nad církevními hodnostáři. [24] Souzeni zde byli nejen hlasatelé heterodoxních nauk, ale také svatokupci.[25]
Kostel byl mnohokrát rekonstruován, a nejen v období středověku, ale také ve 20. století. Většina vzácných předmětů uchovávaných po jeho dlouhou historii v chrámu je v současnosti uložena v nedalekém Koptském muzeu.[26] Kostel přesto dodnes představuje symbol Koptské Káhiry a zůstává vyhledávaným místem jak pro zástupy věřících, tak pro turisty z celého světa.
Poznámky
[1] Raouf Habib, The Ancient Coptic Churches of Cairo, Cairo: Mahabba Bookshop, 1979, s. 19, 23.
[2] Habib, The Ancient Coptic Churches of Cairo, s. 23; Peter Grossmann, „Babylon“, otištěno v: Coptic Encyclopedia. Volume II. Aziz S. Atiya (eds.). New York – Dom Mills: Macmillan Publishing Company – A Division of Macmillan, Inc., 1991, s. 319.
[3] Gawdat Gabra a Anthony Alcock, Cairo: The Coptic Museum & Old Churches. Cairo: The Egyptian International Publishing Company – Longman, 2019, s. 123.
[4] Habib, The Ancient Coptic Churches of Cairo, s. 19.
[5] Robert Morgan, History of the Coptic Orthodox People and the Church of Egypt, Victoria: FriesenPress, 2016, s. 234.
[6] Eduard Gombár, Ladislav Bareš, Rudolf Veselý, Dějiny Egypta, Praha: NLN., s. r. o., 2021, s. 175.
[7] Felix Tauer, Svět islámu – jeho dějiny a kultura, Praha: Vyšehrad, 1984, s. 37.
[8] V blízkosti nové muslimské metropole se také usazovali melchitští patriarchové. Maged S. A. Mikhail, From Christian Egypt to Islamic Egypt: Religion, Identity and Politics after the Arab Conquest, Cairo: The American University in Cairo Press, 2014, s. 206–207.
[9] Mikhail, From Christian Egypt to Islamic Egypt: Religion, Identity and Politics after the Arab Conquest, s. 162, 205–207.
[10] Mark N. Swanson, The Coptic Papacy in Islamic Egypt 641–1517, Cairo – New York: The American University in Cairo Press, 2022, s. 28–30.
[11] Mlada Mikulicová, Biskup Severus z Ašmúnajnu: křesťané a muslimové ve fátimovském Egyptě, Praha: Karolinum, 2012, s. 71.
[12] Otto F. A. Meinardus, Two Thousand Years of Coptic Christianity, Cairo: The American University in Cairo Press, 2015, s. 65
[13] Fikry F. Andrawes a Alison Orr-Andrawes, Coptic Christians and Muslims in Egypt: Two Communities, One Nation, Cairo: The American University in Cairo Press, 2019, s. 68, 69; Charif Bahbouh, Jiří Fleissig a Roman Raczyński, Encyklopedie islámu, Praha: Dar Ibn Rushd, 2008, s. 78.
[14] Swanson, The Coptic Papacy in Islamic Egypt 641–1517, s. 48.
[15] Mikulicová, Biskup Severus z Ašmúnajnu: křesťané a muslimové ve fátimovském Egyptě, s. 71.
[16] Swanson, The Coptic Papacy in Islamic Egypt 641–1517, s. 48.
[17] Mikulicová, Biskup Severus z Ašmúnajnu: křesťané a muslimové ve fátimovském Egyptě, s. 71.
[18] Výraznou výjimku z převážně tolerantního přístupu fátimovské dynastie ke křesťanům představovala vláda al-Ḥākima bi-Amr Allāha, charakteristická represivními zásahy nejen proti křesťanům, ale i proti nešíitskému obyvatelstvu. Swanson, The Coptic Papacy in Islamic Egypt 641–1517, s. 54.
[19] Swanson, The Coptic Papacy in Islamic Egypt 641-1517, s. 48.
[20] Майкл Магди Азиз, Молчащие свидетели Востока, [místo, nakladatelství a rok vydání neuvedeny], s. 88.
[21] Jil Kamil, Christianity in the Land of the Pharaohs: The Coptic Orthodox Church, Cairo: The American University in Cairo Press, 2002, s. 23.
[22] Meinardus, Two Thousand Years of Coptic Christianity, s. 183.
[23] Gabra a Alcock, Cairo: the Coptic Museum & Old Churches, s. 123-124.
[24] Gabra a Alcock, Cairo: the Coptic Museum & Old Churches, s. 124; Habib, The Ancient Coptic Churches of Cairo, s. 23.
[25] Habib, The Ancient Coptic Churches of Cairo, s. 23.
[26] Meinardus, Two Thousand Years of Coptic Christianity, s. 183.
Náhledový obrázek z Koptského muzea. Všechny fotografie: autor.
Psali jsme v Dingiru:
téma Posvátný prostor, Dingir 29 (2), 2026.
Související články:
Vynikající, přínosná série článků! Těším se na závěrečný díl.