Dnes vychází Dingir 2/2026 s tématem „Posvátný prostor“. Jeho obsah a několik článků jsou zveřejněny v internetové prezentaci. Editorial tentokrát napsala členka redakční rady Kamila Klingorová a dala mu název „Místo pro Boha, místo pro všechny“:
Když se řekne posvátný prostor, většina lidí z evropského prostředí si pravděpodobně představí místo uzavřené zdí a plné náboženské symboliky: chrám, kostel, poutní místo nebo jinou stavbu vyhrazenou tichu, přísně definovanému rituálu a duchovnímu soustředění. Když během svého výzkumu navštěvuji křesťanské kostely a komunitní centra, často slýchávám formulace jako tu v nadpisu: „Místo pro Boha, místo pro všechny“. Nejen slova farářů, pastorů a církevních koordinátorů, ale hlavně každodenní fungování těchto míst ukazuje, jak vzdálená jsou běžné představě posvátného prostoru, protože i „v kostele se žije normální život“. Posvátný prostor nevzniká pouze skrze architektonické oddělení od „běžného života“, ale prostřednictvím vztahů, sdílených zkušeností, emocí, paměti a rituálů. Posvátnost tak není pevně danou vlastností prostoru, ale něčím, co se neustále vytváří, potvrzuje a proměňuje. Také proto je na obálce tohoto Dingiru posvátný prostor, který tvoří lidé a nikoli
cihly.
Prolínání s každodenností přitom nemusí znamenat oslabování posvátnosti těchto míst, žitá každodennost ji naopak může posilovat různými formami rituálů a společných nebo osobních prožitků a aktivit. Posvátný prostor tedy má proměnlivé hranice (jak se pokouší vysvětlit v úvodním příspěvku Kamila Klingorová) a může vznikat skrze kolektivní prožitek a interakci nejen lidí, ale i krajiny, živlů, předků či božstev (třeba v podobě temazcalu, kterému se věnuje Jan Kapusta), stát se multifunkčním a flexibilním prostorem budoucnosti (jak popisuje Anna Boučková v případě českobratrského liturgického prostoru) a zároveň minimalistickým prostorem odrážejícím skromnost jeho obyvatel (což v reportáži z trapistického kláštera ukazuje Tomáš Benjamin Vojtíšek), může vzniknout asociacemi a tělesným cítěním energií v přírodě (což popisuje na příkladu moderních slovenských pohanů Michal Puchovský), může být přenosný skrze tělesnou praxi a sociálně udržovaný (jako v případě tibetského buddhismu dle článku Jana Bednáře) či aktivní kolektivní činností strukturovaný (jak popisuje zednářské lóže Jan Sušer). Podobu sakrálního prostoru mohou mít i žitá pietní místa (jak je líčí Martin Pehal) nebo magický kruh v tradici západního esoterismu (o kterém píše v článku Kateřina Hlaváčová). Jayagurudeva dása v rozhovoru s Jitkou Schlichtsovou shrnuje, že „posvátný prostor (může být) všude – i v tramvaji a v metru, na cestě do školy, nebo do práce“. K tématu patří i dvě recenze (Pavla Hoška a Pavola Bargára) a „čtení“ na vnitřní straně obálky: vybrali jsme – jak jinak než – klasický text klasika religionistiky Mircei Eliada.
Posvátnost prostoru tak často nevychází pouze z místa samotného, ale z významů, které mu lidé přisuzují, z činností, které v něm vykonávají, a ze vztahů a emocí, které se k němu vážou. Protože i samotná představa posvátna se proměňuje – je méně oddělené od každodenního života a více utvářené sdílením a prožíváním. V českém prostředí, kde se větší část lidí nehlásí k tradičním náboženským institucím, ale k různým podobám alternativní spirituality, individuální religiozity či „něčemu mezi“, nabývá tato proměna zvláštního významu. Navíc posvátný prostor nemusí být trvalý, někdy vzniká jen na chvíli, během rituálu či společného setkání, a po jeho skončení se opět rozpouští v každodennosti. A právě tato proměnlivost a mnohoznačnost posvátného prostoru prostupuje texty v tomto čísle Dingiru.
Náhledový obrázek z Tanečního kempu v Centru Nesměň. Foto: Centrum Nesměň.
téma Posvátný prostor, Dingir 29 (2), 2026.
Související články:
