Konkordáty v proudu času 2/2

Způsobem, aby výklad byl srozumitelný i pro právní laiky, se ve dvou dílech zabýváme konkordáty. V prvním článku jsme psali o historii konkordátů a o tom, jak je to s konkordáty v několika zemích světa, tento druhý článek je věnován situaci v Česku. (redakce)

Konkordát v českém právním prostředí

Po neúspěchu z roku 2003 byla dne 24. října 2024 uzavřena (podepsána) nová Smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem o některých právních otázkách.

Skupina 17 senátorů Senátu Parlamentu České republiky tuto smlouvou „napadla“ u Ústavního soudu ČR, v rámci tzv. preventivní kontroly podle článku 87 odst. (2) Ústavy ČR, ve spojení s ustanovením § 71a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tedy v řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony. Podle článku 87 odst. (2) Ústavy ČR pak platí, že rozhodnutí Ústavního soudu ČR, kterým byl vysloven nesoulad mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem, brání tzv. ratifikaci smlouvy do doby, než bude nesoulad odstraněn.

Ke skupině 17 senátorů Senátu Parlamentu České republiky se pak argumentačně připojil i prezident České republiky Ing. Petr Pavel, jakožto (pasivně legitimovaný) účastník řízení, byť sám nebyl – v této fázi ratifikačního procesu – aktivně legitimovaným navrhovatelem. 

Ústavní soud ČR o návrhu skupiny senátorů rozhodl nálezem ze dne 1. dubna 2026 spisové značky Pl. ÚS 8/25 tak, že smlouva v současné podobě nemůže být ratifikována, protože některé její části kolidují s ústavním pořádkem České republiky.

Níže uvádím porovnání klíčových aspektů a důvody faktické „stopky“ od českého Ústavního soudu:

Co nález Ústavního soudu ČR znamená pro budoucnost?

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. dubna 2026 spisové značky Pl. ÚS 8/25 je historickým mezníkem.

Ústavní soud poprvé jasně definoval mantinely, za které stát při případném budoucím jednání se Svatým stolcem nesmí zajít. Nejdůležitější z nich jsou tyto:

1. Konec bezvýjimečnosti: Žádná náboženská norma (kánon) nemůže automaticky přebít ústavní principy rovnosti před zákonem (zejména u mlčenlivosti).

2. Nutnost revize: Aby smlouva „prošla“, musí diplomaté obou stran text upravit – zejména omezit absolutní ochranu zpovědního tajemství tam, kde by mohlo dojít ke kolizi s ochranou života a zdraví, a zajistit vědcům rovný přístup k historickým pramenům v církevních rukou.

Po ústavněprávní i konfesní stránce jsou velmi cenná a inspirativní odlišná stanoviska čtyř soudců Ústavního soudu ČR, kteří k nálezu připojili své disenty; jednalo se o soudkyni Ditu Řepkovou, a soudce Milana Hulmáka, Michala Bartoně a Tomáše Langláška.

Stanoviska většiny soudců i disentujících soudců Ústavního soudu ČR pak deklarují cíl, aby stát i církev usilovali posunutí vzájemných vztahů – v souladu s historickým vývojem konkordátního práva – od dominance k partnerství.

Ve shora uvedené tabulce předestřené klíčové aspekty a důvody pomyslné „stopky“, pak vyvolávají v současné době silné emoce v různých státech v Evropě.

Řada států (vlád) se přirozeně – a mnohdy z dobrých a pochopitelných důvodů – snaží sféru autonomie různých církví omezit, a volí k tomu – zejména v případech „legislativní nouze“ – i ty nejzazší prostředky, snahu odejmout církvím či náboženským společnostem registraci. Tyto prostředky pak u soudů „narážejí“.     

Odborné veřejnosti je známo, že Ministerstvo kultury České republiky v současné době pracuje na textu novely zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností (zákon o církvích a náboženských společnostech), který má být předsedovi Legislativní rady vlády předložen do března 2027 a který chce řešit mj. tyto oblasti:

• Neexistenci sankce za nedodržování základního dokumentu církve.
• Nemožnost ukončit výkon funkce statutárního orgánu cizinci, který ohrožuje bezpečnost.
• Neaktuální údaje v církevních rejstřících.
• Možnost opakovaného porušování zákona.
• V současné době jsou v případě zániku církve nuceny likvidační zůstatek předat jiným registrovaným církvím a náboženským společnostem.

Ministerstvo kultury České republiky chce shora uvedenou novou legislativou dosáhnout těchto cílů: 

• Zajistit, aby nevznikal rozpor mezi základním dokumentem registrované církve a skutečnou praxí církve.
• Upřesnit důvody pro zamítnutí registrace církve.
• Zvýšit ekonomickou transparentnost církve, která žádá o přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv.
• Umožnit státu ex offo ukončit funkci statutárního orgánu, který představuje bezpečnostní riziko.
• Zajistit aktuálnost údajů v církevních rejstřících.
• Znemožnit opakované porušování církevního zákona.
• Modifikovat povinné využití likvidačního zůstatku po zrušené církvi, aby církev nebyla nucena podporovat „konkurenční“ subjekty.
• Vytvořit nástroj, kterým budou církve nuceny plnit svoji zákonnou povinnost zveřejňovat výroční zprávy o výkonu zvláštních práv.

V souvislosti se shora uvedenými legislativními pracemi není od věci připomenout aktuální rozsudek Nejvyššího soudu Norska ze dne 29. dubna 2026, HR‐2026‐1009‐A (věc č. 25‐089326SIV‐HRET), občanskoprávní věc, proti rozsudku odvolacího soudu Borgarting ze dne 14. března 2025, který se – zjednodušeně vyjádřeno – týkal dovolání státu ve věci zrušení registrace Svědků Jehovových v Norsku a odnětí státních dotací poté, kdy odvolací soud toto rozhodnutí státu a soudu I. stupně v neprospěch Svědků Jehovových zcela zvrátil. (O výsledku soudu jsme informovali zde.)

Zde odkážu na odstavec 69 tohoto rozsudku, v němž je uveden odkaz na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva:

„Odmítnutí registrace náboženského společenství – pokud zavedený registrační systém umožňuje přístup ke konkrétním právům nebo výhodám – je považováno za zásah ve smyslu článku 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; viz rozsudek ESLP ze dne 5. března 2024 ve věci Föderation der Aleviten Gemeinden in Österreich proti Rakousku, bod 53. To platí i v případě, že by náboženské společenství mohlo i bez registrace nebo finanční podpory nadále existovat jako právnická osoba.“

Resumé

Tím se dostávám do pomyslné cílové rovinky tohoto příspěvku.

Zatímco historické konkordáty byly často nástrojem moci a dělení vlivu mezi „trůnem“ a „oltářem“, moderní smlouvy jsou spíše technickými dokumenty, které v sekulárním státě zajišťují praktické fungování náboženských institucí v souladu s lidskými právy.

Osobně mám za to, že shora uvedených cílů lze mnohem lépe a efektivněji dostáhnout i jinak než za pomoci konkordátů či legislativním snahám o omezení autonomie různých církví.

Článek 16 odst. (2) a (4) české Listiny základních práv a svobod (dále též „česká Listina“) normuje:

„Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. … Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.“

Mezi odbornou veřejností je známo, že české soudy právě s odkazem na dikci článku 16 české Listiny základních práv a svobod, výrazně typově omezily nápady, které lze před nimi meritorně projednat, zejména pak vnitro-církevní spory či (disciplinární či jiné) případy.

Český ústavní pořádek však nezapovídá kasační zásahy soudní moci jak ve sporech mezi státem a církví či náboženskou společností, tak ani kasační zásahy ve vztahu k vnitro-církevním aktům.  

Článek 16 české Listiny pouze a jen výrazně omezuje či limituje až tzv. kreační pravomoc státu. Všem složkám státní moci (výkonné, zákonodárné i soudní) je tak ex constitucione zapovězeno rozhodnout o jmenování konkrétního duchovního do úřadu, a rozhodnout o zřízení řeholních a jiných církevních institucí. Kasační zásahy (tedy oprávnění státní moci „zrušit“, nikoliv však již „jmenovat“ či „zřídit“) jsou pak i ve vztahu k těmto oblastem českým ústavním pořádkem připuštěny v případě tzv. kvalifikovaného ústavního důvodu, tedy z důvodů ochrany veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých

Z řečeného se tedy řešení nabízí.

Česká republika má legislativně velmi dobře kodifikované spolkové právo, které by v tomto směru mohlo být částečně inspirací při hledání vhodného řešení.

Osobně mám za to, že velmi efektivním, a i z hlediska principu dělby moci dobrým řešením by mohlo být zavedení následné soudní kontroly jak typově

ve všech sporech mezi veřejnou mocí a církví či náboženskou společností (též naopak), tak ve všech sporech vnitro-církevních (tedy nejen ve sporech pracovněprávních),

a to

ve zvláštním soudním typu řízení, které by s ohledem na specifika této oblasti mohlo probíhat například (v první stupni) před rozšířeným (tedy nikoliv jen malým – tříčlenným) senátem Nejvyššího správního soudu s možností podat proti rozsudku tohoto soudního tělesa (řádný) opravný prostředek k Ústavnímu soudu ČR,

kde

inspirací by mohla být právní úprava řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, nebo právní úprava řízení o ústavní stížnosti (s nemožností v toto speciálním typu řízení ústavní stížnost odmítnout) politické strany, která tvrdí, že rozhodnutí o jejím rozpuštění nebo jiné rozhodnutí týkající se její činnosti není ve shodě s ústavními nebo jinými zákony.

Náhledová fotografie: The Vatican Tickets.

Související články:

Konkordáty v proudu času 1/2

„Česká republika je bezkonfesní, nikoliv antikonfesní, a to je dobře.“ Rozhovor s novým vedoucím církevního oddělení MK ČR Petrem Šimůnkem.

Štěká, ale nekouše. – Ministerstvo kultury zveřejnilo dokumenty k věci svědků Jehovových

Církevní daň, oddělení církve a státu a víra v Boha v Evropě