Ve dvou článcích se budeme zabývat problematikou konkordátů, a totiž tak, aby výklad byl srozumitelný pro právní laiky. První článek se krátce dotýká historie konkordátů a přináší několik příkladů ze světa, druhý článek je věnován situaci v Česku. (redakce)
Konkordátní smlouvy představují jeden z nejstarších druhů mezinárodních dohod. Zatímco středověké konkordáty byly mocenskými pakty mezi „trůnem a oltářem“, moderní smlouvy se Svatým stolcem musí v demokratických právních státech čelit testu ústavnosti, zejména v otázkách náboženské neutrality státu a rovnosti náboženství.
Svatý stolec je subjektem mezinárodního práva sui generis, způsobilým uzavřít mezinárodní smlouvu. Česká republika uznává mezinárodněprávní subjektivitu Svatého stolce a udržuje s ním diplomatické styky.
Svatý stolec není státem a nelze jej ani ztotožňovat s Městským státem Vatikán. Mezinárodněprávní subjektivita Svatého stolce a Vatikánu je odlišná. Existence a činnost Svatého stolce se zaměřují především na otázky spojené s existencí a fungováním katolické církve, nikoli na otázky standardně spojované s existencí a fungováním státu (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 29.05. 2013 spisové značky Pl. ÚS 10/13, církevní restituce, bod 193). Současně nelze ztotožňovat mezinárodněprávní subjektivitu Svatého stolce s postavením řecko- a římskokatolické církve v České republice.
K shora uvedenému je třeba dodat, že mezinárodní smlouvy inkorporací neztrácejí svůj mezinárodněprávní charakter, což má zásadní dopad i na jejich interpretaci a aplikaci vnitrostátními orgány. I konkordátní smlouva proto musí být vykládána ve světle příslušných pravidel mezinárodního práva, zejména pak Vídeňské úmluvy o smluvním právu (č. 15/1988 Sb.), jejíž smluvní stranou je Česká republika i Svatý stolec. Podle Vídeňské úmluvy musí být mezinárodní smlouva především vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy (čl. 31 odst. 1). Je nutno především přihlížet k samotnému textu mezinárodní smlouvy, včetně její preambule a příloh, jakož i k celkovým souvislostem jejího sjednání (čl. 31 odst. 2 a 3). Zvláštní význam lze výrazům použitým v mezinárodní smlouvě přikládat tehdy, potvrdí-li se, že to bylo úmyslem stran (čl. 31 odst. 4).
Konkordát (z latinského concordatum – sjednané) představuje specifický typ mezinárodní smlouvy uzavírané mezi Svatým stolcem (jako nejvyšší autoritou katolické církve a subjektu mezinárodního práva) a suverénním státem. Jejím účelem je úprava právního postavení katolické církve v daném státě a vymezení sféry vlivu v otázkách společného zájmu (res mixtae). Vývoj konkordátních smluv je možné stručně zachytit takto:
Raný středověk a boj o investituru
Prvním milníkem byl Konkordát wormský (1122), který ukončil vleklý boj o investituru mezi papežem Kalistem II. a císařem Jindřichem V. Tato smlouva poprvé jasně oddělila duchovní moc (předávání prstenu a berly papežem) od moci světské (předávání léna panovníkem).
Éra absolutismu a Napoleonův konkordát
V období osvícenství a absolutismu se státy snažily podřídit církev své kontrole – tzv. josefinismus v habsburské monarchii. Zvrat přinesl Napoleonův konkordát (1801). Napoleon jím sice uznal katolicismus za „náboženství většiny Francouzů“, ale zároveň si udržel silný vliv na jmenování biskupů. Tento model se stal základem pro moderní pojetí vztahů mezi církví a státem v 19. století.
Mezi válkami a po II. vatikánském koncilu
Po roce 1918 se konkordáty staly nástrojem stabilizace vztahů v nově vzniklých státech. Nejvýznamnějšími byly Lateránské smlouvy (1929), které vyřešily „římskou otázku“ a ustavily Vatikán jako suverénní stát. Zásadní zlom přinesl II. vatikánský koncil (1962–1965), po němž církev opustila požadavek na status „státního náboženství“ a začala se soustředit na garanci náboženské svobody a autonomie církve v demokratickém zřízení. Postkoncilní smlouvy (po roce 1965) tak již nedeklarují katolicismus jako státní náboženství, ale snaží se o úpravu praktické kooperace v sekulárním prostředí.
Svatý stolec udržuje diplomatické styky s více než 180 státy světa a s mnoha z nich má specifické právní dohody. Níže uvádím přehled států, které mají se Svatým stolcem uzavřenou konkordátní smlouvu (nebo smlouvu jí naroveň postavenou).
Evropa:
Evropa je regionem s nejhustší sítí konkordátů. Smlouvy zde často řeší nejen náboženskou svobodu, ale i školství, církevní daně nebo restituce.
Itálie: Základem jsou Lateránské smlouvy (1929), které byly zásadně revidovány v roce 1984. Itálie uznává Vatikán jako suverénní stát a upravuje specifické postavení církve v zemi.
Německo: Má unikátní systém. Existuje tzv. Říšský konkordát (1933), který je stále platný, ale doplňuje ho řada dílčích smluv s jednotlivými spolkovými zeměmi (Länder), které řeší například církevní daň.
Polsko: Konkordát z roku 1993 (ratifikován 1998) je považován za jeden z nejsilnějších. Zaručuje církvi širokou autonomii, uznává církevní sňatky a výuku náboženství ve školách.
Slovensko: Má základní smlouvu z roku 2000 a několik dílčích smluv (např. o duchovní službě v ozbrojených silách nebo o výuce náboženství).
Španělsko: Vztahy jsou upraveny čtyřmi dohodami z roku 1979, které nahradily frankistický konkordát z roku 1953.
Rakousko: Konkordát z roku 1933, který byl po druhé světové válce znovu potvrzen a doplněn.
Maďarsko: Má uzavřeno několik smluv (zejména z let 1990 a 1997), které řeší financování a navrácení majetku.
Latinská Amerika:
V tomto regionu mají smlouvy se Svatým stolcem dlouhou tradici vzhledem k historickému vlivu katolické církve.
Brazílie: Smlouva z roku 2008 definuje právní postavení katolické církve v zemi (přestože je Brazílie sekulární stát).
Argentina: Má dohodu z roku 1966, která nahradila starší patronátní systém.
Kolumbie, Dominikánská republika, Bolívie: Všechny tyto státy mají platné konkordáty upravující sňatky, školství a církevní majetek.
Ostatní regiony:
Svatý stolec uzavírá smlouvy i v zemích, kde katolíci tvoří menšinu, aby zajistil jejich náboženská práva.
Izrael: Základní dohoda (Fundamental Agreement) z roku 1993, kterou byly navázány diplomatické styky a upravena práva církve v Izraeli.
Palestina: Komplexní smlouva z roku 2015, která vyvolala značný mezinárodní ohlas (Vatikán v ní oficiálně uznal stát Palestina).
Maroko, Tunisko: Existují specifické „modi vivendi“ (způsoby soužití), které upravují status katolické komunity v muslimských zemích.
Pobřeží slonoviny: Příklad afrického státu s velmi podrobným konkordátem.
Shrnutí typů států podle přístupu ke smlouvám:
Typ státu |
Příklad |
Charakteristika vztahu |
Konkordátní státy |
Polsko, Itálie, Slovensko |
Mají komplexní mezinárodní smlouvu upravující postavení církve. |
Státy s dílčími dohodami |
Izrael, Francie (jen pro region Alsasko-Moselsko) |
Smlouvy řeší jen specifické body, nikoliv celkový status. |
Státy bez smlouvy (koexistence) |
Například Česká republika, USA |
Vztahy se řídí vnitrostátním právem a obecnou náboženskou svobodou. |
Příště: Konkordát v českém právním prostředí
Náhledová fotografie: David Iliff, Creative Commons.
Související články:
