Když Bůh bolí (2025, 26 min.), režije Iva Tereza Grosskopfová.
Včera, ve středu 29. dubna 2026 uvedla Česká televize na svém druhém programu a do iVysílání dokument Když Bůh bolí. Krátkometrážní film z cyklu Zóna zájmu režisérky Ivy Terezy Grosskopfové otevírá téma, které v českém veřejném prostoru dlouhodobě existuje spíše v náznacích než jako pojmenovaný a široce reflektovaný problém. Vychází z osobních i profesních zkušeností tvůrců a zaměřuje se na zkušenosti lidí, pro něž náboženství nebylo zdrojem opory, ale naopak se stalo rámcem, v němž vznikala psychická zátěž, pocit selhání nebo dlouhodobé zranění.
Tvůrci se nepohybují na čistě akademickém poli, ale vycházejí z prostředí, které kombinuje mediální práci, osobní zkušenost i orientaci v tématu náboženské zátěže. To se promítá do výsledného tvaru: film není koncipován jako analytická studie, ale jako citlivě vedená výpověď, která dává prostor konkrétním hlasům a doplňuje je komentáři odborníků (religionista a psychoterapeut Zdeněk Vojtíšek, farář a patorační psycholog Pavel N. Dušek, psycholog Vladislav Šolc, terapeut Robert Krejčí a autorka balářské práce o fenoménu Božích vnuků Lucie Suchánková). Autorský přístup je v tomto smyslu spíše kurátorský než interpretační – výběr svědectví a způsob jejich řazení vytváří základní rámec, zatímco explicitní teoretické ukotvení zůstává mírně v pozadí jako doplněk a signál, že se formuje pole, v němž lze tyto zkušenosti sdílet, zkoumat a zpracovávat i s odbornou pomocí a zázemím. Tento postup má své limity, ale zároveň odpovídá cíli oslovit diváka, který se s tématem setkává poprvé.
O pořadu:
Věřící lidé se nazývají „děti Boží“. Pro jejich potomky se tak odvodil termín „Boží vnoučata“. Jde o věřící, jejichž výchova byla neúměrně přísná, represivní a nábožensky rigorózní. Následkem bývá nejistota ve vztahu k druhým lidem, nízké sebevědomí, pocit viny, strach ze selhání a odmítnutí druhými lidmi či Bohem.
Většinou se jedná o rodiny „milujících“ rodičů. Neuvědomují si ale, že forma, kterou zvolili, může někdy i doživotně ublížit. O své životní zkušenosti se podělí dva dospělí muži – „Boží vnuci“. Jejich osudy doplní příběhy z ordinací psychologů, či psychoterapeutů.
(prezentace pořadu Když Bůh bolí, iVysílání, Česká televize)
Pro širokou veřejnost má takové pojmenování zásadní význam. Zkušenosti, které dokument zachycuje, nejsou ojedinělé, zároveň však často postrádají jazyk, jímž by je bylo možné sdílet a interpretovat. V prostředí, kde je náboženství často vnímáno buď jako soukromá záležitost, nebo jako okrajový fenomén, se negativní prožitky spojené s vírou snadno individualizují: člověk je chápe jako vlastní selhání, nikoli jako zkušenost, která má širší sociální a kulturní souvislosti. Když Bůh bolí tuto izolaci narušuje a ukazuje, že podobné prožitky mají strukturu, opakují se a lze je zasadit do srozumitelného rámce.
Z hlediska religionistiky a psychologie náboženství je důležité, že dokument nepřímo otevírá otázku vztahu mezi náboženskými normami, autoritou a individuálním prožíváním. Výpovědi aktérů ukazují, jak mohou být tradiční náboženské kategorie – hřích, vina, poslušnost, oběť – internalizovány způsobem, který vede k dlouhodobému psychickému napětí. Nejde přitom o samotnou existenci těchto kategorií, ale o jejich konkrétní interpretaci a způsob, jakým jsou předávány a vynucovány v rámci určitého společenství. Dokument tuto distinkci sice explicitně nerozpracovává, ale bezesporu ji implicitně naznačuje.
Snímek přichází v době, kdy se podobné zkušenosti začínají stávat předmětem systematičtějšího výzkumu i odborné pomoci. V zahraniční literatuře se ustálily pojmy jako „náboženské trauma“ nebo „spirituální zneužívání“, které umožňují tyto jevy zkoumat a pojmenovávat bez redukování na individuální patologii. Fenomén „Božích vnuků“, jimž je snímek věnován, je podmnožinou těchto pojmů. V českém prostředí se tato terminologie i odpovídající výzkumné a terapeutické přístupy teprve postupně etablují. První skutečně hmatatelné výsledky systematické práce české religionistiky, psychologie náboženství, ale i praktikujících psychoterapeutů a tzv. peerů (průvodců s vlastní žitou zkušeností) prezentuje nově spuštěný informační a poradenský web Náboženské trauma.
Alternativní interpretace by mohla upozornit na riziko jednostrannosti: důraz na negativní zkušenosti může vést k implicitnímu zobecnění, v němž se náboženství jako celek jeví jako potenciálně škodlivé. Takové čtení by však přehlíželo základní rámec dokumentu, který stojí na individuálních svědectvích o specifickém typu zážitků, nikoli na reprezentativním obrazu náboženského života. Přesnější je chápat snímek jako sondu do specifického segmentu zkušeností, které byly dosud málo viditelné.
Formálně pracuje dokument s relativně úspornými prostředky: dominuje mluvené slovo, důraz je kladen na autenticitu výpovědí a jejich srozumitelnost. Tento přístup odpovídá cílovému publiku diváků, kteří se s tématem mohou setkat poprvé. V tomto smyslu je zvolená forma adekvátní – umožňuje identifikaci, aniž by vyžadovala předchozí odbornou orientaci.
Pro veřejnou debatu má Když Bůh bolí dvojí funkci. Jednak legitimizuje zkušenost těch, kteří se v náboženském prostředí setkali s tlakem či zraněním. Jednak naznačuje, že tyto zkušenosti nejsou bezejmenné jednotlivosti a že existují nástroje, jak o nich mluvit a jak s nimi pracovat. To je krok, který v českém kontextu dosud chyběl.
Psali jsme v časopise Dingir:
Pavel Dušek, Fenomén božích vnuků, Dingir 10 (3), 2007, s. 82–83.
téma Opustit víru, opustit společenství, Dingir 10 (3), 2007.
Související příspěvky:
