Martin Pácha, Zakázaná víra. Nelegální náboženské menšiny v komunistickém Československu, Praha: Argo 2025, 240 s.
Historik Martin Pácha (*1991), absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a vědecký pracovník Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, se ve své disertační práci z roku 2023 věnoval historii dvou náboženských společností v období státního socialismu (1948–1989) v Československu. Loni vyšla tato práce po úpravách knižně. Z perspektivy archivních materiálů se v ní zaměřil se na svědky Jehovovy a na letniční hnutí (obecné základní informace o těchto – nyní již státem registrovaných církví či náboženských společností – jsou zde, resp. zde). Téma bylo dosud zpracováno jen velmi částečně: též historicky v drobném textu Branislava Martinka Náboženská společnost a stát. Historie svědků Jehovových v Československu (Dingir 2000, k dispozici zde) a spíše autobiograficky ve čtyřdílné sérii Rudolfa Bubika Historie letničního hnutí (Křesťanský život 2005–2007).
Hned na počátku recenze je možné konstatovat, že se Martinu Páchovi podařilo skvělé dílo. Na jednání státu, řízeného komunistickou stranou, ukázal nejen to, jak se tato dvě náboženská společenství vyrovnávala s pronásledováním, ale také vývoj státní protináboženské politiky. A nejen vývoj: celá kniha je zajímavá, ale možná nejzajímavější je zjištění, jak nesystematicky, s minimem odborných znalostí a chaoticky postupovala státní správa ve svém boji proti náboženským skupinám, které dříve zatlačila do ilegality. Například záměna Apoštolské víry na Slovensku s Novoapoštolskou církví úředními ateisty je v hrůze tehdejší doby vpravdě komediální zápletkou (s. 144–146). (Charakteristika Novoapoštolské církve je zde.)
Popisu toho, jak za socialismu stát zápasil se svědky a s letničními křesťany, předcházejí dvě úvodní kapitoly. V první z nich se Martin Pácha zabývá ateismem jako ideovým základem tohoto zápasu v průběhu 40 let, kdy sloužil jako státní ideologie. Výraznými postavami světlých chvilek v tomto období jsou reformní komunisté Erika Kadlecová (1924–2014), Vítězslav Gardavský (1923–1978) a Milan Machovec (1925–2003); druzí dva jako pozoruhodní účastníci experimentu marxisticko-křesťanského dialogu. Druhá úvodní kapitola s výstižným názvem „Sekty v teorii a praxi“ popisuje instituční podobu ateizačního boje komunistických vlád proti malým náboženským společnostem. V něm se hlavním nástrojem stalo státní uznání, protože poskytovalo alespoň omezený prostor pro legální náboženskou praxi. Detailněji je proto popsána cesta Církve adventistů sedmého dne v letech 1950–1956 od uznání ke zrušení uznání a k opětovnému uznání (s. 50–57).
Následující čtyři kapitoly se střídavě věnují náboženské společnosti svědků Jehovových a církevnímu společenství letničních křesťanů, tedy současné Apoštolské církvi. V prvních kapitolách jsou popsána 50. léta, která byla poznamenána tvrdým pronásledováním. V případě svědků Jehovových se komunistické úřady pokoušely o ovládnutí formou odsuzování a věznění jejich představitelů; k překvapení úřadů ale svědkové prokázali obdivuhodnou houževnatost a schopnost improvizace, takže se situaci pronásledování dobře přizpůsobili a jejich společenství sílilo. Letniční křesťany se státní moc snažila zvládnout jejich vynuceným připojením k Jednotě českobratrské a pronásledováním odpůrců této nedobrovolné fúze. V tom našla nevědomého spojence v Jednotě, v níž přetrvávala hluboká nedůvěra k projevům letniční zbožnosti, zakořeněná už v 10. letech 20. století.
Druhé dvě kapitoly popisují vývoj obou společenství ve druhé části období represí. V případě svědků Jehovových již od druhé poloviny 50. let, kdy se státní bezpečnosti podařilo navázat komunikaci s představitelem svědků Bohumilem Müllerem (1915–1987). Hlavně díky němu a jeho manželce Marii našly obě strany jakýsi modus vivendi, který vydržel v podstatě až do obnovení náboženské svobody po roce 1989. Cenou za něj byl rozkol československých svědků a další věznění jejich bývalého vedoucího Vladimíra Matejky; svědkové, kteří souhlasili s Matejkovými nekompromisními postoji pak společenství svědků opustili. Charakter Müllerova „obojetného vedení“ (jak ho nazývá Pácha na s. 128) samozřejmě koriguje jeho téměř oslavné medailony (například zde), nemělo by ovšem znevážit jeho nepochybnou houževnatost, obětavost a zásluhy o přežití jeho společenství v situaci těžkých represí.
Úžasnou flexibilitu v době útlaku stejně jako ochotu trpět za svou víru osvědčili ve druhé části období vlády komunistů také letniční křesťané. Tato druhá část u nich začíná ale až výrazně později, v období tzv. normalizace od 70. let. I v jejich společenství se tlak ze strany státu neprojevil jenom pozitivně ve smyslu odolnosti a semknutosti, ale také spory a štěpením. Složitou situaci jim způsobilo radikální hnutí Williama Branhama (1909–1965, trochu více o něm viz zde) a mileniální očekávání, které se přetavilo ve vystěhovaleckou vlnu do polských Bieszczad (více zde a zde – V konfliktu se státní mocí). Zvraty ve snaze o legalizaci jsou fascinující: po Jednotě českobratrské byla ve hře i fúze s metodisty a baptisty. Uznání ze strany státu nakonec letniční křesťané v celém Československu dosáhli až v roce 1989 (ještě před tzv. něžnou revolucí).
Poslední kapitolu Páchovy knihy tvoří vylíčení obou sledovaných společenství v prvních letech obnovení náboženské svobody. Popsána je hlavně tehdejší situace svědků Jehovových, jejich obraz v české veřejnosti a proces jejich registrace, završený roku 1993.
Jak bylo řečeno na začátku, Páchova kniha je skvělým příspěvkem k historii náboženských minorit v socialistickém Československu. Ale její podtitul „Nelegální náboženské menšiny“ je matoucí – z mnoha náboženských menšin jsou vybrány pouze dvě. Ještě méně srozumitelné je, proč v knize chybí detailnější rozbor klíčového předělu v postavení náboženských minorit v Československu, jímž bylo rozpuštění spolků a přijetí nového zákona „o dobrovolných organisacích a shromáždění“ v roce 1951 (krátká zmínka je na s. 49, více k zákonu 68/1951 Sb. viz zde). V tomto popisu mohly být alespoň zmíněny některé z mnoha náboženských menšin (viz jedenáctidílná série zde), které byly tímto způsobem zatlačeny do ilegality podobně jako svědkové Jehovovi nebo letniční křesťané. Čtyři z takto rozpuštěných náboženských spolků byly přinuceny přijmout státní uznání: ovšem nikoliv jako výhodu (jak by bylo možné intuitivně dovozovat), ale jako nástroj přísné kontroly ze strany komunistické vlády, jíž byly podrobeny i ostatní, již kdysi uznané církve. Páchův chvályhodný popis pozdější snahy jak svědků, tak letničních křesťanů o uznání tak poněkud zatemňuje prvotní účel tohoto nástroje. Pro svědky a letniční by uznání sice bylo lepší než ilegalita, pro nuceně uznané bývalé náboženské spolky a pro ostatní církve bylo nástrojem jejich ovládnutí.
V knize Martina Páchy mi dále chybí podrobnější informace o odštěpené skupině Vladimíry Matejky, v níž podle něj bylo asi 1 200 svědků (s. 109) – předpokládám, že i o tuto skupinu se Státní bezpečnost nadále zajímala. A také by bylo užitečné zařadit alespoň stručné religionistické charakteristiky obou popisovaných společenství. Například rozdíly v jejich společenském přijetí po pádu komunismu by byly pochopitelnější, kdyby byl zmíněn ostře konfrontační postoj svědků k jiným křesťanům a k církvím. Letniční křesťané se takto agresivně nevymezovali. Škoda je také nepřesnosti v charakteristice Jednoty českobratrské (na s. 87, její odkaz ke staré Jednotě bratrské je nanejvýše deklarativní) a vytrvalé chyby ve jméně Vladimíra Matejky (jako „Matějku“ ho ovšem občas jmenovaly i úřední texty). To jsou ale samozřejmě maličkosti, které nemění nic na tom, že kniha Martina Páchy je opravdu výborná.
Související články:
Zemřel David Yonggi Cho – tvář úspěchu evangelikálního křesťanství v Jižní Koreji
Forum 18: Letniční pastor a buddhista čelí v Rusku stíhání za odpor k válce