Miloš Maixner (4. ledna 1873 – 5. května 1937) pocházel ze známé hořické větve výtvarníků: jeho otec Petr Maixner (1831–1884) byl malíř a restaurátor, výtvarníky byli též jeho strýcové Karel a Čeněk a bratranec Jaroslav (sochař). Odtud pocházejí nejen jeho vlastní sklony k umělecké činnosti, ale pravděpodobně i zájem o duchovní nauky. Maixnerovy zájmy byly však mnohem širší a jeho život pestrou mozaikou.
Vzhledem k rodinné tradici byl od dětství připravován k umělecké dráze. Po absolvování gymnázia (1888) studoval v Praze a Vídni. Na pozvání dalšího českého malíře Františka Kupky přijel do Vídně, aby se zde v letech 1894–95 dále vzdělával u výstředního německého umělce, filozofa a sociálního reformátora Karla Wilhelma Diefenbacha (1851–1913), propagátora hnutí v Německu zvaného „Lebensreform“, což u něj zahrnovalo vegetariánství, odpor k alkoholu a tabáku, ale i kávě. Diefenbach vyzýval k návratu k přírodě, ke kultu lidského těla, k duchovnosti, pacifismu, vegetariánství, nudismu, volné lásce a ke zrušení „buržoazního modelu rodiny“. Odmítal náboženství, průmysl, politické strany. Proti alkoholu a tabáku, které pokládal za falešné náhražky skutečných radostí, kladl lásku, přírodu, tanec, hudbu. Byl znám tím, že chodil bosý. Protože svými postoji v okolí Mnichova, kde žil na samotě, „budil veřejné pohoršení“, po půlročním vězení přesídlil se svými žáky do Rakouska a v Hütteldorfu nedaleko Vídně založili komunitu, kde naplňovali své ideály o novém životě. Zde se s ním setkal i Maixner.
Ten se po návratu do Čech věnoval učitelství kreslení a v roce 1910 složil státní zkoušku pro učitele kreslení od ruky a pak pracoval na sestavení příručky pro středoškolské učitele kreslení. Během prvního roku působení na berounském gymnáziu se názorově sblížil s mladším kolegou Milošem Seifertem, s nímž našel společný zájem v přírodě a jejím významu pro výchovu člověka. Oba navázali kontakt s českým průkopníkem junáctví A. B. Svojsíkem, studovali základní Baden-Powelův spis Scouting for Boys a počátkem roku 1913 si objednali z ciziny knihy E. T. Setona. Maixner pak pracoval na příručce pro české skauty, která vychází roku 1913.
Nejpozději od vídeňského pobytu u Diefenbacha se Maixner rovněž intenzivně zajímal o různé duchovní nauky a po návratu do Čech se připojil k okruhu první české martinistické lóže, která vznikla nedlouho předtím. Od roku 1897 se podílel na vydávání prvního českého hermetického časopisu Sborník pro filosofii, mystiku a okultismus, kolem nějž se na přelomu století soustřeďoval pražský hermetický život. V tu dobu byl i aktivním členem Theosofické společnosti. Maixner však nebyl jen organizátorem, ale i přednášejícím a především velmi ceněným překladatelem duchovní literatury, o čemž mimo jiné svědčí i to, že některé jeho staré překlady se nedávno dočkaly nového vydání – přeložil např. Papusovy Základy praktické magie (vydáno celkem pětkrát, naposledy 2011) a další. Píše články o filosofii kultury, náboženství a hermetismu byly uveřejňovány i v zahraničních časopisech a v roce 1910 byl dokonce poctěn čestným doktorátem na Pařížské vysoké škole hermetických věd. Česky vycházela i jeho vlastní tvorba: Praktická telepathie (1921), Okultismus (1922), Psychický pokus. Automatismy (1922), Mantika. Hadačství (1923).
Postupně vystoupil ze všech hermetických a jiných společností, s nimiž se v průběhu života setkal. Velký znalec historie českého hermetismu Milan Nakonečný to komentoval takto:[1]
„Četné spory s okultisty mu vyneslo jeho nekritické slavjanofilství, jeho vášnivý odpor ke svobodnému zednářství… Spory, které vedl zcela nekompromisně, ho nakonec vedly k tomu, že se zcela stáhl do soukromí.“
Kritický byl Maixner i k vývoji nové Československé republiky včetně sporů s Ministerstvem národní obrany (když přitom předtím podporoval legionáře) a pro jeho kritické postoje jej někteří jeho současníci nazývali dokonce fašistou… Přitom původně doufal, že v nové republice se naplní veškeré duchovní ideály, které nacházel v hermetismu, a že jednotlivci i národ prožijí duchovní vzestup.
Maixnerovo esoterní křesťanství je patrné například v těchto slovech:[2]
„Jak velmi lidé zapomněli na svrchované naučení Toho, jenž věčnost i časnost obsáhl a spojil a jenž lidem ustanovil jedinou modlitbu, Otčenáš! Ten ,Otčenášʻ, ve kterém voláme k Otci, jenž je na nebesích, nade všemi našimi představami, nikoli aby nás vzal k sobě pryč ze země, ale právě naopak, aby k nám sem dolů přišlo království jeho a aby vůle jeho byla konána a uskutečněna právě tak svrchovaně a dokonale zde na zemi jako na nebesích!“
Okultismus mu byl[3]
„prastarou, jako svět starou a věčně nezměnitelnou, v pravdě ,katolickouʻ – všeobecně platnou naukou vlastní všem velkým náboženstvím v jejich původní, vnitřní čistotě a všem opravdu velkým lidem: naukou o vznešenosti všehomíra, zjevném to uskutečnění nevyschlého Božského Zdroje, o svatosti přírody, zevního to uskutečňovacího dějiště tvůrčí činnosti boží, a o božskosti úkolu člověka…“
Miloš Maixner zemřel 5. května 1937 v Praze.
Použité zdroje:
František Kožíšek – Biminiji : TheWoodcraft.org
Milan Nakonečný: Novodobý český hermetismus
Náhledová fotografie:
Miloš Maixner, foto kolem r. 1920 (volné dílo z Wikipedie).
Poznámky:
[1] NAKONEČNÝ, Milan, Novodobý český hermetismus, 2. vydání, Eminent 2009, s. 319.
[2] MAIXNER, Miloš (pravděpodobně), Na rozhraní věků. Základy, povaha a smysl – růst a zhroucení „moderní doby“ – cíle a základ rodícího se zítřku, Praha 1934, citováno podle KOŽÍŠEK, František – Biminiji, Miloš Maixner, neprávem opomíjená osobnost počátků českého woodcraftu, Woodcraft, časopis Ligy lesní moudrosti 1/2014, s. 28–34.
[3] MAIXNER, Miloš, Okkultismus, Sfinx, Praha 1922, s. 81, citováno podle téhož.
Psali jsme v Dingiru:
téma Český hermetismus, Dingir 7 (3), 2004, text celého čísla je zde.
KALAČ, Petr, Počátky českého hermetismu, Dingir 7 (3), 2004, s. 94–97.
téma Současnost hermetických řádů, Dingir 22 (4), 2019, text celého čísla je zde.
Související články:
