Během víkendu 3. – 5. října 2005 se v sídle Společnosti Josefa Zezulky a Duchovní univerzity Bytí konal 4. Mezinárodní kongres zdraví. Záznam celého kongresu je veřejnosti k dispozici zde. Kongres pořádal Institut pro tradiční, komplementární a integrativní medicínu (TCIM), jehož ředitelem je Tomáš Pfeiffer (*1953). Požádal jsem ho o rozhovor.
Pane řediteli, na kongres jsem se několikrát připojil online a i tento vzdálený přístup na mě udělal dojem veliké a organizačně velmi náročné akce. Teď už máte všechno za sebou. Co Vám z letošního kongresu udělalo největší radost?
Máte naprostou pravdu. Zorganizovat takovouto akci mezinárodního rozměru není opravdu snadné, vždyť tento kongres byl zařazen mezi několik nejvýznamnějších kongresů v oblasti TCIM. Celý organizační tým pracuje již řadu měsíců před jeho zahájením. Jste-li odpovědný za průběh jednání kongresu, logicky je velkým uspokojením, pokud vše probíhá jak má – je to zajištění přenosu kongresu on-line, včetně on-line prezentujících, práce moderátorů ve 4 sálech, catering a doprovodné akce. To nejvíce důležité pak je naplnění smyslu kongresu v duchu motta: „Zdraví nezná hranic – hledejme, co nás spojuje, je čas začít spolupracovat“, a to bylo dle ohlasu nejen účastníků naplněno. Lze jej tedy chápat jako další krůček vedoucí k tomuto cíli.
Na takovém kongresu bych čekal ájurvédské, Maharishiho, homeopatické a jiné náboženské léčitele. Ti všichni skutečně byli hojně přítomni, ale překvapuje mě účast pracovníků – řekněme – druhé strany: například Institutu klinické a experimentální medicíny. Ukazuje se, že už opravdu nastává „čas začít spolupracovat“, jak zní jedno z hesel kongresu?
Kongres byl konán pod záštitou hlavního města Prahy a poslanců Parlamentu ČR. Představa, že se jednalo o jakousi esoterní akci, by nebyla zcela správná. Byli zde zástupci tradičních oborů i univerzit z celého světa – stačí nahlédnout do programu kongresu včetně vědeckých hodností jednotlivých přednášejících. Odpovědná diskuse vždy vyžaduje postupné vzájemné pochopení tak, aby to co je přínosem mohlo být použito v zájmu holistického přístupu ke zdraví. Revoluce nepřináší vždy jen to dobré, proto je dialog tak důležitý.
Na kongresu byl přítomen i někdo ze Světové zdravotnické organizace (WHO). Jak byste krátce shrnul postoj této organizace k alternativní medicíně?
V posledních letech jsem se zúčastnil řady lékařských kongresů s tématikou integrativní medicíny – Řím, Madrid, Barcelona, Porto, Rio de Janeiro. Je, domnívám se, zde patrný posun ve využívání tradičních i nových oborů ve zdravotní péči. Přesně v duchu usnesení nadnárodních regulátorů, např. Evropské komise, Evropského parlamentu, Rady Evropy, WHA a WHO, které přijaly dokumenty o strategii v této oblasti. Kongresu se zúčastnilo několik spolupracovníků WHO včetně projektové manažerky Isabelle Wachsmuthové z centrály WHO. Sám jsem již před lety centrálu WHO v Ženevě navštívil. Tato organizace se snaží tuto oblast strukturovat a je zde velmi aktivní. Na nedávném kongresu v Rio de Janeiro, o kterém se ještě zmíním, jsem měl mimo jiné možnost promluvit s jedním ze tří autorů dokumentu strategie WHO 2025–2034. Můžeme mít jakýkoli názor na práci této organizace, ale vzhledem k jejímu mezinárodnímu dopadu je důležité získat informace o připravovaných projektech. V současnosti je mnoho aktivit organizací, kterých jsme členy, např. ANME, EUAA, ISCMR, BSIO, SIO, RCCM, SPMI, Salus Network, Ayush Valley Foundation. Toto členství přináší rovněž mnoho zkušeností z oblasti TCIM.
V online přenosu mi bylo divné, že na kongresu byli přítomni účastníci z 50 zemí světa, a přesto všechny čtyři kongresové sály se nacházely v domě v pražské Soukenické ulici 21. Kolik tedy bylo celkem přítomno účastníků a jak se do domu všichni vešli? Předpokládám, že i někteří řečníci se připojili online.
Pokusím se to vysvětlit. Byla zde řada on-line prezentujících, ve 116 prezentacích, dále to byli osobní diváci, ale hlavně také diváci on-line. Proto mi naši IT specialisté na mou zvědavou otázku poskytli toto číslo. Všichni vyjmenovaní byli účastníky Mezinárodního kongresu zdraví 2025 v Praze.
Hned po pražském kongresu jste odcestoval na jiný kongres. Předpokládám, že se týkal podobných témat. Co to bylo za událost?
Přesně tak. Jste dobře informován. Vzápětí po skončení pražského kongresu následoval přesun do Rio de Janeiro. Jednalo se snad o dosud největší lékařský kongres pořádaný zástupci integrativní medicíny, na který jsem obdržel pozvání. Kongres řídilo 6 prezidentů, bylo hodně přes 600 prezentací. Přítomni byli i zástupci předních světových organizací nejen z WHO. Prezidenti kongresu byli Dr. Ricardo Ghelman, Prof. Dr. med. Georg Seifert a Dr. Hiba Boujnahová z berlínské Charité, Dr. Holger Cramer, Prof. Dr. Mariana Cabral Schveitzerová, Dr. Brenda Leungová. Bylo pro mne velkou ctí mít možnost zařadit zde prezentaci o Biotronice, která je mým oborem. Tyto zkušenosti jsou velmi důležité pro mou práci v Radě pro integrativní medicínu při ministerstvu zdravotnictví, ve které zastávám pozici místopředsedy.
Založil jste Institut pro tradiční, komplementární a integrativní medicínu a stojíte v jeho čele. Mohl byste vysvětlit, jak rozumíte třem adjektivům z názvu institutu? Co si můžeme představit jako tradiční, co jako komplementární a co jako integrativní medicínu? A jak vnímáte pojem „alternativní medicína“?
Na názvu sice záleží, ale hlavní je obsah. Pod pojmem „tradiční“ nejčastěji rozumíme tradiční postupy předávané z generace na generaci. Významným důkazem je zde osvědčení dlouhou dobou zkušeností. Komplement je doplněk, tedy postup doplňující zdravotní péči chápanou jako EBM (Evidence-Based Medicine, medicína založená na důkazech). Integrativní je stav, kdy je postup integrován do EBM, ale jeho zdroj není dosud chápán jako zcela spojen s EBM, tedy postup prováděný lékařem, např. lékařská akupunktura.
Když mluvíte o komplementaritě a integraci, asi nebudete odrazovat své pacienty od vědecké medicíny. Na druhou stranu – alternativa se musí vždy vymezovat vůči tomu, co je obvyklé a většinové. Jaký je tedy Váš vztah k vědecké medicíně? Co Vám na ní vadí, když sám nabízíte alternativu k ní v biotronice?
Zde si dovolím nesouhlasit. Ve své době byla chirurgie oborem „za zdí“. Další historický vývoj ji zařadil do „klasických oborů“. Proč? Protože měla reálný obsah a účinnost. Navzdory mnoha kritikům té doby nesoucí obecnou, tehdy všemi přijímanou pravdu řadící chirurgii mimo oblast „řádné medicíny“. Na medicíně mi nevadí nic. Třikrát mi zachránila život. Práce lékařů si velmi vážím. Smysl biotroniky není v nahrazení postupů medicínských, ale přínos postupů, které dosud zdravotní systém neobsahuje, snad tak jako např. kdysi chirurgie. Stačí se podívat do nejpřednějších medicínských databází PubMed a Cochrane, kde naleznete již v roce 2015 přes 22 tisíc vědeckých studií, metaanalýz často ve vysoké kvalitě RCT. Nalezneme zde rovněž vědecké porovnání medicíny EBM a TCIM, jejich účinnosti, nebezpečí pro pacienta atd. Toto srovnání překvapivě nedopadlo pro alternativu vůbec špatně.
Ti, kdo jsou skeptičtí vůči měřitelným účinkům alternativní medicíny (a já se k nim velmi často také počítám), obvykle hovoří o placebo efektu. Jak Vám to zní? Myslíte, že by Vaše biotronické působení mohlo vyvolávat pouze placebo efekt? A bylo by placebo pro Vás „pouze“, nebo ho (jako já) chápete jako významnou součást procesu úzdravy?
Váš postoj k placebu mi připadá moudrý. Tak tedy placebo. Položme si otázku, proč např. úlevu po podání antibiotika neoznačíme za placebo efekt, přesto, že je zde také přítomen. Záleží na tom, zda lék předepíše významný lékař, nebo začínající elév. V prvém případě bude účinnost léku statisticky o něco vyšší. Placebo zde tedy má svůj vliv, ale není to podstata léčebného efektu antibiotik. Stejně je to i u biotroniky. Tuto část uzavřeme Hippokratovým citátem: „Jediným velkým lékařským uměním je vyléčit pacienta a je lhostejno, jakým způsobem se to podaří.“
Společnost Josefa Zezulky je náboženská společnost. Mohla by se ta komplementarita týkat nejen vědecké a alternativní medicíny, ale i vědy a náboženství? Třeba v obdobném smyslu, v jakém si instituce vědecké medicíny najímají nemocniční kaplany?
Ale jistě, vždyť historie je plná zkušeností, prolínání vědy, náboženství – filosofie, a nebojme si to připustit i zázraků. Duchovnost je hodnota, kam má směřovat náboženská praxe, a která často vyúsťuje ve službu – pomoc druhým i světu. Co jiného koná kaplan. Toto se nevylučuje s vědou. Tu také tvoří člověk na cestě ke svému „lidství“. Ať si to přiznáme či ne, Bůh je až na prvním místě v tom co žijeme, tvoříme. To On je zdroj přírodních zákonů, které zkoumáme např. ve vědecké části reality, je tou realitou.
Děkuji za rozhovor.
Na závěr ještě připojím poslední citát: „Jen nemoudrý zahrabává léčivé prameny jen proto, že nevěří, že jsou, ač je sám může někdy potřebovat.“ Josef Zezulka.
Díky.
Psali jsme v Dingiru:
Robert BEZDĚK: Přinašeč a jeho žák, Dingir 8 (2), 2005, s. 44–46.
téma 3/2005 – téma: Náboženství a léčení.
Související články:
