Před několika dny uplynulo osmadvacet let od tragické smrti britské princezny Diany při autonehodě ve francouzské metropoli Paříži, kterou vyvrcholil její pozoruhodný životní příběh. Jako potomek starobylého šlechtického rodu se v roce 1981 přivdala do britské královské rodiny; vdala se za prince Charlese, dnes britského krále Karla III. a měla syny Williama a Harryho.
Diana byla mezinárodně populární osobností, s prakticky celebritním statusem, známá pro své charitativní, lidskoprávní i pacifistické aktivity. Jejími tématy byl boj proti AIDS i za zákaz nášlapných min – jedna z ikonických Dianiných fotografií vznikla v zařízení pro děti, které výbušniny připravily o končetiny, v jihoafrické Angole, s dívkou bez nohy na klíně.
S tím však souvisel intenzivní zájem bulvárního tisku o Dianiny rodinné a osobní problémy. Princezna trpěla po narození prvního syna poporodní depresí, k níž se později přidala bulimie a záchvaty hysterie. Navzdory manželství s Dianou udržoval Charles, který se oženil z povinnosti mnohem spíše než z lásky, vztah s Camillou, jež se později stala jeho druhou ženou a dnes spolu sdílí královský trůn. Charlesova nevěra a vnímané přehlížení vlastní manželky psychické problémy Diany podle všeho minimálně umocňovaly, pokud ne přímo podněcovaly.
Od roku 1992 žili Diana a Charles ve formální separaci, jíž předcházelo vydání životopisné knihy Diana – Skutečný příběh. Na jejím vzniku se princezna podílela s novinářem Andrewem Mortonem. Tematizuje se v ní Charlesova nevěra, Dianiny psychické obtíže a pokusy o sebevraždu. Vydání způsobilo mezinárodní senzaci a kredibilita britské královské rodiny dramaticky utrpěla. Roku 1996 se Diana a Charles se souhlasem královny rozvedli a Diana přišla o královský titul. Sázka na ženu, která měla původně zlepšit pověst britské královské rodiny, se tak spektakulárně obrátila proti Windsorům.
Dianina žitá tragédie skončila v srpnu 1997 v Paříži, kdy se Diana v autě spolu egyptským podnikatelem Dodim Al-Fajedem pokusila ujet paparazziům a auto řízené podnapilým šoférem narazilo ve velké rychlosti do betonové zdi u ústí silničního tunelu. Zatímco Al-Fayed, o jeho vztahu s princeznou bulvár spekuloval, a řidič automobilu zemřeli okamžitě, Diana podlehla velmi vážným zraněním až po několika hodinách v nemocnici.
Tragédie to byla o to větší, že Diana zemřela ve věku šestatřiceti let, přičemž její přitažlivý a mladistvý zevnějšek, srovnávaný často s legendární americkou herečkou Marilyn Monroe, byl nezpochybnitelnou součástí jejího charismatu. S Marilyn Monroe Dianu spojovalo více motivů: obě totiž zemřely předčasně, obě ve věku šestatřiceti let a za nevyjasněných okolností, které se později staly základem pro četné konspirační teorie.
Dianin pohřeb a doba truchlení dalece přesáhly svými parametry zažitý charakter ceremoniálních událostí s formálním smutkem a s politickými zdvořilostmi. Ve dnech po Dianině smrti se všemožná místa celé Británii, od královského sídla Buckinghamského paláce po londýnský obchodní dům Harrods vlastněný rodinou při nehodě rovněž zesnulého Dianina druha Al-Fajeda, stala pietními prostorami.
Samotný pohřeb sledovalo v živém přenosu podle odhadů na třicet milionů Britů a až dvě a půl miliardy lidí po celém světě. Pohřbu se zúčastnili významní světoví státníci a celebrity, skladatel Elton John Dianě věnoval píseň Candle in the Wind, která se stala nejprodávanějším singlem všech dob. Po celé zemi vznikly spontánní památníky, majitelé obchodů do výloh umisťovaly ozdobné aranžmá s fotografiemi Diany a květinami.
Fenomén Diany měl stále nápadněji náboženské rozměry: někteří lidé se k Dianě začali modlit, vycházela spirituální literatura, jejíž autoři prohlašovali, že obsahuje sdělení obdržená od nebeské Diany. Místo jejího posledního spočinutí ve starobylém rodovém sídle Althorp House nedaleko Birminghamu se stalo populárním turistickým (nebo spíše poutním?) místem. Na ostrůvku uprostřed zdejšího jezera stojí na pamětní desce jeden z jejích starších výroků: „Kdykoliv mě přivoláte, přijdu vám na pomoc“.
Fenomén princezny Diany roztodivnými způsoby chápali a interpretovali také věřící z nových náboženských hnutí: podle novopohanského druida, s nímž v rámci svého výzkumu hovořila religonistka Marion Bowmanová, byla Diana potomkem předkřesťanského královského rodu a její přijetí mezi Windsory tak mělo legitimizovat britskou královskou rodinu. Lidé si ji prý oblíbili, protože instinktivně poznali, že je „skutečně královská“, a její princ William, druhým jménem Arthur a narozený v den letního slunovratu, by dle starobylého zvyku mohl užívat své druhé jméno a stát se tak novým mytickým králem Artušem.[1]
Dianina veřejná image i její vzhled korespondoval s lidovou pohádkovou obrazivostí ohledně ideální panovnice: dobré, krásné, spontánní, citlivé, lidské – právě veřejně známé Dianiny psychické i manželské obtíže se nesetkaly s tradiční přísně důstojnou, uzavřenou a diskrétní pózou britské královské rodiny. Lidé, kteří Dianu milovali a následně truchlili nad její smrtí, neuctívali Dianu jakožto hmotnou, konkrétní osobu, ale Dianu jako symbol, ztělesnění některých ctností. Původní osoba se ztratila v nánosu sugestivního mýtu.
Životní příběh plný bojů s nepřízní světa, s ústrky ze strany manžela, královské rodiny a bulváru, plný vzestupů, jako při „pohádkové svatbě“ s následníkem trůnu, a následných pádů, vyvrcholených v hrůzyplné smrti během autonehody v Paříži během útěku před bulvárem. A přes ty všechny strasti také její vlídnost, humanitární aktivity, krása i třeba módní vlivy, to vše přispělo k průběžné mytizaci Diany, „královny srdcí“, jak byla médii titulovaná.
Je to proces, který v tradičních náboženstvích zpravidla ztotožňujeme se světci a proroky, kteří přes své komplikované životní osudy páchali dobro, pomáhali lidem a zpravidla zemřeli náhlou či mučednickou smrtí. Se sekularizovaným světem dnešních dnů pouze vidíme, že posvátné, zbožšťované a idealizované nemusí být zároveň božské a nadpřirozené, ale může se promítat v osobě ztělesňující sociální ideály a ctnosti. S úpadkem tradiční religiozity nejpozději ve dvacátém století se někdejší adorace slavných osob spojených s institucionálním náboženstvím adaptuje jakožto starý instinkt na nové poměry a bere na sebe podobu uctívání populárních celebrit.
Klasickým příkladem je krom Diany také americký rockový zpěvák Elvis Presley, titulovaný často prostě jako „Král“, který s britskou princeznou sdílí předčasnou a tragickou smrt zahalenou vysokou mírou tajemství a pochybností nad oficiální verzí – v Elvisově případě v roce 1977 šlo o předávkování drogami v jeho domě, – jež vedla k pochybnostem, zda jsou dotyčné ikony ve vlastním smyslu „skutečně po smrti“. A zejména v případě Elvise i k naději, že se pouze skrývá (před mafií, FBI, před novináři či čímkoliv dalším) a že jednou se vrátí.
Presleyho sídlo zvané Graceland v americké státě Tennessee se stal druhým nejnavštěvovanějším domem v USA po prezidentském sídle v Bílém domě ve Washingtonu. Podobně glorifikovaných celebrit je však ještě více: zmínit lze jak popkulturní osobnosti jako již zmíněná Marilyn Monroe, John Lennon či Ozzy Osbourne, o němž jsme nedávno psali (v tuzemsku bychom snad o něčem podobném ve skromnějším měřítku mohli hovořit u zpěvačky Ivety Bartošové), tak státníky, jako během atentátu v roce 1963 zabitý populární americký prezident John Fitzgerald Kennedy, nebo z ještě jiného ranku jako komunistický revolucionář a bojovník Che Guevara.
Není tedy překvapivé ani to, že se s Dianou, Elvisem, Marilyn Monroe i s Kennedym pojí tolik konspiračních teorií ve vztahu k jejich smrti. I zde má religionistika co říci. Smrt tak zbožňovaných osobností, která nadto měla dle oficiální verze zcela banální charakter – dopravní autonehoda v jednom případě, předávkování drogami ve druhém, sebevražda ve třetím, atentát osamělého outsidera ve čtvrtém případě – byla zkrátka a dobře nesmyslná.
Lidé smysl potřebují, a tam, kde jim ho s ohledem na pluralitu dnešní společnosti nemůže dát jeden dominantní či závazný světonázorový výklad, nastupují jeho moderní náhražky. A těmi jsou právě konspirační teorie. Díky nim sice zpravidla pevně nevěříme v boží záměr, zato můžeme věřit, že slavná „královna srdcí“ nezemřela při autonehodě v autě s opilým řidičem, ale její smrt měla nějaký význam: třeba ten, že za její smrtí stála znepokojená královská rodina, snažící se udržet svou moc a pozici, čímž definitivně ukončila život ženy, která byla pro tento svět až příliš lidská.
Autor je novinář.
Poznámka:
[1] Barna, G. (2001). Politics and Folk Religion. Szeged: Department od Ethnology, University of Szeged.
Literatura:
Barna, G. (2001). Politics and Folk Religion. Szeged: Department od Ethnology, University of Szeged.
Cassam, Q. (2020). Konspirační teorie. Praha: FILOSOFIA.
Kaliba, J., Před 41 lety zemřel Elvis Presley. Někteří lidé dál věří, že žije a schovává se před mafií nebo slávou, iROZHLAS.cz [online], 16. srpen 2018.
Lady Diana. Ideální nevěsta pro prince dokázala otřást monarchií. ČT24 [online], 31. srpen 2017.
Partridge, C. (ed.) (2006). Encyklopedie nových náboženství. Praha: Euromedia Group – Knižní klub.
Princezna Diana měla charisma, styl a soucit. Zemřela před 28 lety, Lidovky [online], 29. srpen 2025.
Tite, P. (1998). Princess Diana, Mythmaking and the Academic Study of Religion. Council of Societies for the Study of Religion Bulletin, stránky 27–30.
Náhledová fotografie: Diana na svatební fotografii roku 1981, foto: Joe Haupt, Flickr.
Psali jsme v Dingiru:
téma Populární kultura a náboženství, Dingir 19 (4), 2016.
Související články:
