Hrabalová, Lenka – Linhartová, Lenka: Hrdinové Orientu, Praha: Tarbik Press, 2025, 155 stran, ISBN 978-80-909440-0-8.
Při psaní o Orientu, ať již jde o krásnou literaturu, dávné cestopisy či žhavé reportáže, bývá zpravidla akcentována jako jeho základní vlastnost jinakost. Toto konstatování lze právem vztáhnout na středověké traktáty, novověké filipiky, obrozenecké úsilí osvětové i pozdější texty literární. A platí to, až na drobné výjimky, dodnes, ať již jde o beletrii či literaturu naučnou, resp. popularizační. Ona zdánlivě nevyhnutelná jinakost může být spojována s pozitivnějšími atributy (s tajemnem, snovostí, pohádkovostí, exotikou, bohatstvím aj.), ale též s negativnějšími asociacemi (s nepřátelskostí, neslučitelností, barbarstvím atp.). Časté přístupy vnímají Orient zejména v rovině abnormalit, čili jakožto jistý protipól toho, na co jsme „u nás“ zvyklí, což se odráželo jak v rovině fyzické (vyprahlé pouště versus líbezné sady) i duchovní („naše“ zbožnost versus „jejich“ fanatismus, „naše“ demokracie versus „jejich“ despocie atp.).
Vědomí, že normy, které „u nás“ platí, „u nich“ nikoliv, následně vedlo k různým závěrům, jež zpravidla měly jeden společný jmenovatel, a to pevné přesvědčení o zásadní odlišnosti, zpravidla spjaté s představami o podřadnosti. Setkáváme se tak s Orientem „v roli antiteze“, což je v těch nejobecnějších konturách přístup, který spojuje jinak naprosto rozdílné kapitoly, od „obrazu Turka“ ve starším českém písemnictví, přes myšlenkový odkaz Edwarda W. Saida a jeho další akademické osudy i politické přesahy, až po dnešní tak oblíbenou disciplínu zvanou definování „typického muslima“ na českých sociálních sítích a islamofobii v médiích a politice, která se (alespoň v České republice) stala víceméně normou, na níž jsme si již natolik zvykli, že se nad ní až na pár aktivistů a odborníků dnes už málokdo pozastavuje.
O to potřebnější a záslužnější jsou veškeré počiny, které se tyto zdánlivé danosti či samozřejmosti pokoušejí narušit a zpochybnit, jinými slovy „rozseknout začarovaný kruh“, v němž platí, že média nabízejí čtenářům a divákům to, co je dále utvrdí v tom, co už stejně dávno vědí, a to, co čtenáři či diváci dávno vědí, zase plyne ze správně uzpůsobených informačních dávek servírovaných médii. Absurdnost tohoto začarovaného kruhu vyniká o to více, když si uvědomíme, že dnes můžeme čerpat, vmžiku a nezprostředkovaně, autentické informace z druhého konce planety. Jinými slovy, není to o možnostech, nýbrž o vůli, o pohodlnosti, o zvyklostech, čímž se dostáváme k oblíbenému pořekadlu (jimž zakončíme tento ponurý úvod a přejdeme k optimističtější části textu), že internet je dobrý sluha, ale špatný pán.
Onen začarovaný „orientalismus po česku“ nám totiž může napomoci zdárně narušit i jedna čerstvá knižní novinka, nazvaná Hrdinové Orientu. Uvedená kniha přináší slovy nakladatele „příběhy, které otevírají oči i srdce. Hrdinové Orientu nejsou jen souborem příběhů – je to pozvánka k rozhovoru o světě, jak ho často neznáme. Kniha vznikla z potřeby nabídnout dětem (a nejen jim) něco víc než jen výklad ‚velkých dějin‘ z evropské perspektivy. Ukazuje, že hrdinství, moudrost, vynalézavost nebo odvaha nejsou výsadou žádné kultury – a že právě různorodost dělá svět zajímavým.“ Hrdinové Orientu nám tak ukazují, že „orientální postavy“ nejsou jen tím, čím je zpravidla dělají učebnice, tj. nositeli určitých idejí či protagonisty různých konkrétních historických událostí, ale mají rovněž svůj „lidský rozměr“, a tak nám mohou být, navzdory odlišnému jazyku, kultuře i náboženství, více či méně sympatické či naopak.
Knihu napsala Lenka Hrabalová, arabistka, íránistka a cestovatelka, která se Blízkému východu věnuje nejenom akademicky, ale též v terénu, a ilustrovala ji Lenka Linhartová, oceňovaná grafická designérka a ilustrátorka. Nápad na knihu sám je skvělá myšlenka, ale co je ještě důležitější, skvělá je i jeho praktická realizace. Na tom, že se čtenář opravdu nenudí, se vedle dobře vybraných příběhů velmi rozmanitých osobností (mezi nimiž nechybějí ani ženy) zdárně podílejí rovněž vložené „infoboxy“, v nichž se lze nenásilnou formou seznámit s různými „orientálními reáliemi“, od arabského písma třeba až po otrokářství ve Středomoří.
Tento bod je velice důležitý. Povědomí o „Orientu“ obecně a „světu islámu“ zvlášť je totiž u nás nepříliš vysoké, což se občas projevuje v další oblíbené „české disciplíně“, jíž je míjení se s realitou. O síle tohoto fenoménu jsme se mohli názorně přesvědčit v letech tzv. evropské migrační krize, ale i dnes, o deset let později, jsme se díky sociologickému šetření mohli dozvědět mj. o tom, že suverénně nejvíce spoluobčanů nepokládá za největší nebezpečí ani klimatické změny, ani agresivní politiku Ruska, nýbrž právě „radikální islám“. A co si běžný Čech představuje pod pojmem islám, to by vydalo na samostatnou kapitolu.
Je to vlastně – slovy novináře Miloše Čermáka – „paradox. Žijeme v době největšího poznání v dějinách lidstva. … Přesto roste počet lidí, kteří věří, že je Země plochá, že vakcíny způsobují autismus, nebo že globální oteplování je podvod. Proč?“ Odpověď podle Čermáka „není v nedostatku vzdělání či inteligence. Je v něčem mnohem subtilnějším: v tom, že hodně lidí dnes bere vědu jako určitý druh útlaku. Lidé, kteří si o sobě myslí, že jsou lepší než my – protože jsou chytřejší, vzdělanější, mají tituly, – nám říkají, co si máme myslet. Ale my si budeme myslet, co chceme, protože to je základní lidské právo!“
Proto taky mnohé popularizační či osvětové aktivity českých orientalistů, religionistů či kolegů jiných relevantních specializací narážejí nezřídka na odpor vyjadřovaný slovy, „vždyť my přece víme, jak je to doopravdy“. Obracet se k dětskému čtenáři, který je zvídavý a hlavně dosud neví, „jak je to doopravdy“, je tudíž nadmíru záslužné a potřebné. A je-li to činěno formou poutavých vyprávění o rozličných, často nečekaných, hrdinech, šance na úspěch je téměř jistá.
Mezi osmnácti příběhy zařazenými do knihy nalezneme osobnosti z různých končin i epoch „světa islámu“, mj. prvního muezzina islámu (O otrokovi s krásným hlasem), slavného mystického básníka (O tančícím učiteli) či legendárního bojovníka proti křižákům (O lvím srdci). Některé příběhy jsou stěží uvěřitelné, a přece se staly, což se týká mj. protagonisty poslední kapitoly knihy nazvané O držiteli čestné legie, jež vypráví o dramatických osudech emíra Abdalkádira, slavného alžírského národního hrdiny, který se proslavil jako bojovník proti francouzským kolonialistům i učenec oddaný komentování díla největšího islámského mystika Ibn Arabího a který poté, co okusil francouzské vězení, obdržel nakonec nejvyšší francouzské vyznamenání, a to za záchranu křesťanů v Damašku, kam byl poslán do vyhnanství.
Pohádkový styl příběhů, usnadňující dětem vstřebávání základních historických faktů, je doprovázen krásnými ilustracemi, které dokáží spolehlivě navodit náležitou „orientální atmosféru“, a knihu si tak vedle dětí mohou snadno oblíbit i rodiče (autorky s touto eventualitou zjevně počítaly, neboť kniha nese podtitul Příběhy pro malé i velké z krajiny úrodného půlměsíce). V případě autora těchto řádek se tak již stalo (a u svých dětí to teprve zjistí).
Až dosud neměl dětský čtenář v češtině příliš mnoho možností, kterak se seznámit se „světem Orientu“; vlastně šlo (vynecháme-li zde zeměpisné knížky určené pro nejmenší čtenáře) téměř výhradně o pohádky, mýty a legendy, ať již převyprávěné ukázky z Knihy tisíce a jedné noci (v nezapomenutelném podání Františka Hrubína s ilustracemi Jiřího Trnky, ale také Eduarda Petišky a Vladimíra Hulpacha), nebo o arabské či orientální příběhy pro děti z rozsáhlé a oceňované tvorby arabisty Jiřího Tomka (viz např. skvostně graficky provedený Král světla. Arabské mýty, legendy a pohádky z nakladatelství Argo). Hrdinové Orientu tak mohou úspěšně otevřít zcela novou a originální kapitolu českého psaní pro děti. Přestože ani zdaleka nejde o pohádky, mají vše potřebné pro to, aby dokázali malé čtenáře zaujmout i nadchnout.
Související články:
