K oživení mě tu přivádí kalendář: 20. března letos uplynulo rovných třicet let, co nás opustil výrazný vědec a pro ty, kdo ho znali, sympatický kolega nebo společník Ivan Hrbek (1923–1993). Naší vzdělané veřejnosti se zapsal do paměti jako arabista, islamolog, afrikanista a také zanícený badatel o dějinách námořních cest, objevů a bitev. Pro mne se stal nejenom ceněným učitelem a vedoucím mé kandidátské disertace, ale také přítelem, s nímž jsme si dokázali ve vzájemné úctě vyměňovat i nesouhlasné názory.
Při setkáních v Praze tu měl své místo i další z mých učitelů a vzorů profesor Karel Petráček. V této trojici jsme se rozcházeli v základním světonázorovém pohledu. Karel byl ateista, avšak jeho bytostný, jakkoli obratně překrývaný nesouhlas s tehdejší povinou oficiální ideologií ho vedl k široké toleranci a laskavosti k názorům druhých. Ivan konvertoval koncem třicátých let k islámu, užíval někdy i jméno Ahmad. Když od roku 1953 působil jako vědecký pracovník v Orientálním ústavu, o této stránce své identity zbytečně nehovořil, ale nikdy ji nezapíral. Ve svých spisech a přednáškách kladl vždy důraz na pozitivní přínosy muslimských činitelů do kulturních dějin lidstva. Já, téměř o generaci mladší, pro oba jejich žák, jsem se vždy hlásil i s plným vědomím svých nedostatků ke křesťanství. Přátelé to respektovali.
Muslim Ivan mi pochválil křesťansky laděnou monografii Duchovní cesty islámu. Při jeho úmrtí mě nešťastná vdova, která s Ivanem – sama věřící křesťanka – prožila krásný, oboustranně naplněný život, požádala o slova rozloučení ve strašnickém krematoriu. Svůj smuteční projev jsem tehdy po ocenění jeho životní cesty a díla zakončil citací vybraných veršů z Koránu a také z Janova evangelia. Orientální ústav tehdy vydal sborník připravovaný k Ivanovým sedmdesátinám, jichž se o pouhý čtvrtrok nedožil, pod názvem Threefold Wisdom. Islam, the Arab World and Africa (Praha, 1993). Příspěvky zaslali vedle českých a slovenských orientalistů také přední orientalisté nebo afrikanisté z nejvýznamnějších světových vědeckých center. Publikaci opatřil Hrbkův žák Otakar Hulec jeho bibliografií od roku 1949 až po tituly, které se v době jeho úmrtí ještě tiskly.
Své výrazné působení v české a záhy světové orientalistice Hrbek zahajoval bádáním a vědeckými pracemi o arabských středověkých pramenech k dějinám Slovanů. Svá početná arabico-slavica publikoval česky, německy nebo anglicky v odborných periodikách. Nevyhýbal se, stejně jako později u dalších témat, ani popularizaci svých početných příspěvků k poznání arabských, muslimských nebo afrických dějin také v našich časopisech pro širší okruhy zájemců, zvláště v Novém Orientu. Ve svém širokém záběru věnoval již od padesátých let velkou pozornost autoru nejstarší zprávy o Praze Ibráhímu ibn Ja’qúbovi. O tomto arabském (možná židovsko-arabském) cestovateli z poloviny 10. století slyší dnes české děti krátkou zmínku již na středních školách. Hrbek se nedožil mezinárodního kolokvia, které této významné postavě a obecnějšímu kontextu středověkých křesťansko-muslimských vztahů ve vztahu ke Střední Evropě věnoval rok po jeho smrti, v dubnu 1994, Orientální ústav. Můj příspěvek ve sborníku Ibrahim ibn Ya¨qub at-Turtushi: Christianity, Islam and Judaism Meet in East-Central Europe (Praha, 1996) byl v něm věnován Hrbkově památce a přínosu k bohatšímu poznání. Jeho publikovanou verzi jsem doprovodil dvaceti tituly relevantní bibliografie. Téma má stále mezinárodní přesah. V Polsku se krátce před Ivanem zabýval Ibráhímovým svědectvím o západních Slovanech Tadeusz Kowalski; Ivan jeho bádání dále rozvinul. Nyní Kowalského práci, vydanou v Krakově 1948, zpracoval nově anglicky Polák Mustafa Switat (anglicky v Berlíně, 2022). Souhrnně řečeno: o Praze a životě u nás za časů svatého Václava a svatého Vojtěcha nám dnes přináší nové zprávy nejenom naši archeologové, ale i nové rozhledy do širokých a bohatých kontextů. Ještě výrazněji takovýto pohled platí samozřejmě pro naši vlastní dobu.
Víme, že Ivan se trvale hlásil k islámu. Dovedl však rozlišovat a v dějinách i současnosti vidět i negativní prvky v chování islamistických fanatiků. Sám musel někdy čelit nedůvěře přísných muslimských podezíravců, například již v šedesátých letech za profesorského pobytu v Maroku, kde ho pro evropský vzhled nechtěli pustit do mešity. Jeho největším dílem na poli islamologie je samozřejmě překlad Koránu. Pracoval na něm více než 20 let. Bylo to ještě v předpočítačových časech; ukazoval mi doma balíky úhledně nastříhaných karet, na něž si zaznamenával připomínky z odborných zdrojů k jednotlivým koránským veršům, které pak uplatnil ve vlastním překladu a v rozsáhlém poznámkovém aparátu. Na rozdíl od staršího překladu orientalisty A. R. Nykla z roku 1934 nepoužíval archaizující kvazi-biblický jazyk, ale plně moderní, dobře srozumitelnou češtinu. Překlad dokončil k vydání v době, kdy u nás za nástupu tvrdé normalizace hrozilo nepovolení jakéhokoliv náboženského textu.
Aby svůj překlad prosadil, Hrbek zvolil zdůraznění akademické či odborně výkladové funkce knihy. Projevuje se jednak pečlivě propracovaným dlouhým odborným úvodem a podrobným poznámkovým aparátem, jednak – a to byla také ochranná taktika – uspořádáním súr podle odborníky předpokládané chronologie jejich vzniku (muslimové by řekli „seslání“). Pořadí se tak liší od kanonického pořádku, na jakém se shodli představitelé formující se islámské obce, ummy, již v 7. století a dnes je schvalují vrcholné islámské instituce. Korán v Hrbkově překladu vyšel v Praze v Odeonu v roce 1972 a celý náklad se během několika dní rozprodal. Teprve za změněných poměrů po Listopadu 1989 mohlo nakladatelství přistoupit k reedicím. Nově se formovala i zdejší muslimská obec. Český text Hrbkova překladu byl akceptován – ostatně s vědomím, že Boží zjevení je plně autentické jen v arabském originále. Případné dílčí úpravy některých pasáží překladu zůstávají mezi tuzemskými muslimy stále otevřenou otázkou. Jako nejautentičtější vydala česká muslimská obec v roce 2000 Svatý Korán, respektive „překlad významu Koránu od Ivana Hrbka“, s odlišným úvodním výkladem a komentářem od indického moderního muslimského učence Abdullaha Jusufa Alího. V pečlivém provedení v duchu tradic islámské estetiky obsahují jednotlivé stránky vždy uprostřed kaligraficky psaný arabský svatý text, zatímco český překlad „významu“ je tištěn na pokrajích (na hámiši). O některých českých formulacích diskutují někteří aktivisté ze zdejší muslimské obce prakticky dodnes.
Další výrazný směr badatelského nasazení vyznačila Ivanovi dynamika změn, které od roku 1960, označeného historiky za „rok Afriky“, přinášelo africkým společnostem dosahování nezávislosti z koloniálního područí. Ve světě společenských věd se rychle rozvinul obor African studies, afrikanistika. U nás se Ivan Hrbek stal vůdčí postavou jeho historické větve. Zorganizoval toto badatelské zaměření v Orientálním ústavu a převzal závazek externí výuky afrických dějin na oboru afrikanistika, od roku 1961 zavedeném nově na Filozofické fakultě. Jako výrazný výsledek nástupní etapy tohoto směru historie u nás zorganizoval autorský kolektiv, s nímž vydal objemné dvoudílné Dějiny Afriky (1966). V mezinárodním měřítku si získal svými přístupy velkou prestiž, stal se váženým členem mezinárodního vědeckého týmu UNESCO pro vydání dějin Afriky odpovídajících historické pravdě nezkreslené překonaným kolonialismem. Velké kolektivní dílo General History of Africa vycházelo pak postupně v osmi svazcích, Hrbek se podílel na všech, na jednom se středověkou tematikou jako hlavní redaktor. Celkové dílo, které dnes najdeme v knihovnách všech významných akademických institucí v Africe, vycházelo anglicky, francouzsky, portugalsky, arabsky i ve zkrácených verzích v afrických jazycích, jeho edice, pokračující dodnes a zahrnující další, nové tři svazky, se v této škále podob počítá již na 35 postupných let. Díky Ivanovi jsem se mohl autorsky podílet na svazku IV. kapitolou o dějinách Núbie ve 12. až 15. století.
Má vzpomínka načasovaná k výročí Ivanova odchodu by mohla pokračovat ještě dlouho. Jsem mu zavázán za uvedení do akademického světa afrických a islámských dějin. A spolu s mnoha dalšími českými krajany jsem mu trvale vděčný za početné překlady a rozbory arabských historických pramenů a za inspiraci k poznávání jak arabských, tak afrických dějin a kultur. Budiž mu země lehká.
Psali jsme v Dingiru:
Téma čísla 4/2001: Současný islám (plný text čísla zde).
Související články:
