Dokumentární film Tajemství smrti (2024) režiséra Viliama Poltikoviče, uvedený na Netflixu v únoru 2025, se snaží zprostředkovat divákovi zkušenost smrti nikoli jako tragického konce, ale jako brány k poznání. Režisér zde navazuje na svou dlouhodobou tvorbu na pomezí spirituality, kulturní antropologie a esoteriky, přičemž využívá jak známé postavy (Jaroslav Dušek, Stanislav Grof, Raymond Moody, dalajlama), tak obrazovou estetiku dokumentů o „hlubším smyslu života“. Patrná je také korelace s filmem Petra Vachlera Tajemství a smysl života (2023), a to nejen v názvu, ale také v pojetí – i když v Poltikovičově filmu kaleidoskop výpovědí známých postav duchovního života nedoprovází hraný příběh.
Již samotný výběr průvodce – herce Jaroslava Duška – dává tušit, že film nemíří k analytické expozici náboženských představ o posmrtném životě, ale ke konstrukci spirituální zkušenosti. Dušek prochází krajinou i vlastním nitrem a klade otázky, které přesahují rámec konkrétních náboženských tradic a systémů. V tomto smyslu film osciluje mezi univerzalismem a eklekticismem typickým pro hnutí Nového věku: smrt není tematizována jako přechod podle konkrétní doktríny, ale jako spirituální výzva, která přesahuje běžné kategorie.
Z religionistického hlediska je pozoruhodné, že film kombinuje heterogenní přístupy – tibetský buddhismus, křesťanskou mystiku, jungovskou psychologii, šamanské praktiky, (kvazi)vědecké výzkumy blízké smrti (NDE), ale i individuální svědectví o kontaktu s „jiným světem“. Přitom však téměř zcela chybí teologické ukotvení či alespoň vědomá reflexe odlišných eschatologických rámců. Místo pluralitního porovnání se film spíše snaží o emocionální syntézu, která má vést k přijetí smrti jako „přechodu“ do jiného stavu vědomí.
Film tedy nezodpovídá otázku „co se děje po smrti“ z pohledu různých náboženských tradic, ale nabízí obraz smrti jako iniciačního zážitku, jehož pochopení osvobozuje od strachu. To může být pro mnohé diváky silné – zároveň však nese riziko spirituálního relativismu, kde se všechny zkušenosti a výklady směšují do jednoho univerzálního narativu.
Z vizuálního hlediska je snímek pečlivě komponovaný, s meditativními obrazy, zpomalenými záběry krajiny a hudbou, která podporuje kontemplativní naladění. Tyto prvky však občas sklouzávají do estetiky, která připomíná spíše reklamní spoty na „duchovní wellness“ než hlubší vhled do eschatologie různých náboženských systémů.
Film Tajemství smrti není tedy studií, ale spirituální výpovědí o existenciálním tématu, která může být inspirativní – pokud divák přijme její rámec. Pro religionistu je však zajímavý spíše jako dokument o současné tzv. „nenáboženské spiritualitě“ než jako reflexe náboženských představ o smrti. Odráží současnou touhu po smyslu, přesahu a naději – ale činí tak v jazyce, který je záměrně neurčitý, emocionální a výběrově „transkulturní“.
Psali jsme v Dingiru:
Téma čísla 1/2025: Posvátné energie (obsah a vybrané články zde)
Téma čísla 2/2023: Co přišlo po hnutí Nového věku? (obsah a vybrané články zde)
Téma čísla 2/2003: New Age.
Téma čísla 3/2011: Náboženství a smrt.
Související příspěvky:
