Tajemství a smysl života (ČR, 2023), režie Petr Vachler, 154 minut.
Od listopadu loňského roku (ale v předpremiérách již od června) je v českých kinech možno shlédnout výsledek desetiletého ambiciózního a autorsky velmi vyhraněného projektu scénáristy a režiséra Petra Vachlera s názvem „Tajemství a smysl života“. Celovečerní film s dvouapůlhodinovou stopáží má sice ústřední dějovou linku, která spočívá ve víceméně banální zápletce vztahového propletence, partnerských nevěr a obecně povrchního žití, které musí nutně dospět ke kolizi a krizi, ta ale slouží spíše jako promítací plátno pro výpovědi přibližně šedesátky duchovních učitelů současné světové alternativní náboženské scény. Osobnosti jako Erich von Däniken, Deepak Chopra, svámí Mahéšvárananda, Don Miguel Ruiz, Sandra Epsteinová, Raymond Moody, svámí Višvánanda, David Icke či Lorna Byrneová odpovídají na otázky po smyslu života, podstatě smrti, posmrtném životě, vztahu k majetku a penězům, druhým lidem a sobě. Tyto promluvy spolu s komentáři stylizované animované postavičky představující věkovitého čmeláka (a alter ego autorova duchovního poznání) a příběhem postav jsou výmluvným a koncentrovaným (leč nikterak překvapivým) svědectvím o současné podobě a tématech tzv. alternativní spirituality (pro někoho esoteriky či New Age).
Pregnantní je v tomto vyjádření Petra Vachlera zveřejněné v internetové prezentaci projektu, v němž popisuje svou motivaci k natočení filmu: „Jako malé dítě jsem chodil plakat za dům, že všechno jednou skončí, že umřeme a dál NIC nebude. Ale co je to velké NIC? Tato otázka mě provázela celý život, možná jako většinu z nás. Velká změna pro mě nastala v mexickém Xochitecatlu v roce 2009 při skupinovém sezení s kamarády i indiány, kdy jsem pochopil, že svět se skládá z vibrací, frekvencí, různých úrovní vnímání a pochopení. Tyto fyzické i duchovní pocity jsem si prožil později opakovaně a na různých místech světa. Impulsem byl dech, jindy slovo, dotknutí se kamene, uvolněná mysl, tělo, či vzpomínka. Prostě to může být cokoliv, pokud je mysl čistá. Jsme schopni vycítit mnoho souvislostí, starých i tisíce let, které směřují k jedinému bodu, události, proroctví. Aby se cyklus našeho vnímání světa završil a změnil. Všem je nám otevřena stejná cesta, jsme jedna stavebnice, ze které nelze vyjmout jediný prvek. Je to společná hra, všichni jsme součástí všeho. Nikdo z nás není víc, ani míň. Získal jsem pocit, že je čas sdílet informace. I proto jsem se rozhodl natočit tento film.“
Jako ústřední dospělé protagonisty si Petr Vachler vybral skupinu dobře známých a populárních herců se vztahem k duchovnímu hledání, dětské role obsadily Vachlerovy děti (dcera Valerie, synové Theodor a Viliam). Ve filmu se prolínají scény z minulosti, přítomnosti, mimosmyslových, předsmrtných či posmrtných zážitků, doprovázené nákladnými a filmařsky náročnými triky, efekty a animacemi. Postavy prodělávají dlouhý a pomalý vývoj od povrchního, nezodpovědného, nahodilého a sobeckého uspokojování různých potřeb k „vyššímu poznání“ o svobodě a lásce jakožto smyslu života. K tomuto poznání hlavní postavy dospívají skrze integraci svého současného zrození s těmi minulými, rozpoznáním a překonáním chyb, které v nich opakovaně dělají. Tou nejzásadnější, jak se zdá, je vázanost na majetek, která je v pozadí problematického vztahu postav napříč zrozeními. Ty se vlivem tohoto nevyřešeného pouta potkávají i v životě současném, aby dostaly další příležitost se tentokrát zachovat jinak, duchovně i lidsky dospět k vyššímu poznání.
Prostředkem změny jsou vypjaté životní krize – nevěra a hrozící těhotenství milenky, téměř smrtelná autonehoda, drogová závislost a smrt syna nebo onemocnění rakovinou. Jedna krize má vliv na druhou a postupná proměna smýšlení protagonistů nakonec ukáže jako prostředek řešení všeho prosté přijetí lásky a odpuštění a odložení obav ze smrti. Max (Jan Budař) vyřeší svůj problematický postoj k penězům, společně s Evou (Barbora Seidlová) překonají strach o své děti a bezradnost ve svém manželství, onkolog Robert (Josef Polášek) přijme závislost a smrt syna (Petr Buchta) a konečně najde odvahu projevit své city Maxově milence Viky (Andrea Růžičková), která s jeho schválením odmítne medicínskou léčbu rakoviny, ale nemoci se zbaví skrze smíření se sestrou Evou, svými vinami a vykročením na novou životní cestu.
Zejména poslední ze jmenovaných rozuzlení je hlavním trnem v oku kritiků, ale zároveň tím, co je pro esoterní smýšlení tolik typické – vedle značně ambivalentního vztahu k penězům také víra v to, že tělesné nemoci a smrt jsou důsledkem špatného psychického rozpoložení a patologického vztahu člověka k sobě, dalším živým tvorům a Zemi. Logika, pravda či empirie jsou spatřovány v opakovaně sdílené zkušenosti prožitku a vztahu, nikoli v kontrolovaně ověřitelné kauzalitě. Ta je obvykle základem vědeckého zkoumání, ale postrádá dotek zázračnosti a životního mystéria, který je pro alternativní spiritualitu tak typický. To snad nakonec nejlépe dokládá samotný výběr čmeláka jakožto ústřední postavy filmu: symbolicky zázračný má být čmeláčí let, o němž je bez ohledu na pravdu divákovi tvrzeno, že dosud nebyl vědecky vysvětlen, i údajná nezbytnost čmeláka pro přežití lidského druhu. Je tedy zřejmé, že o fakta a odhalení tajemství zde nejde. Vachlerův film zřetelně ukazuje na jednu z výrazných nití, která pojí patchworkovou strukturu alternativní spirituality: udržování fascinace tajemnem a potřebu ustavičného prožívání úžasu a dalších silných (kladných) emocí, jimiž je překračován pocit všednosti.
Psali jsme v Dingiru:
Téma čísla 2/2023: Co přišlo po hnutí Nového věku? (obsah a vybrané texty online zde).
Související příspěvky:
“víra v to, že tělesné nemoci a smrt jsou důsledkem špatného psychického rozpoložení”
A já měl za to, že vliv depresí na fyzický stav je nezpochybnitelný (proč se tedy např. lže lidem na smrtelné posteli?), tak jako existence efektu placeba. Hmm.