Náboženství na cestách: beuronské umění v Řepích

Vnitřní výzdoba kostela sv. Rodiny v Řepích na západním okraji Prahy překvapí: je provedena v působivém beuronském stylu. Uměleckých projevů tohoto stylu, s nimiž se můžeme setkat na území Česka, je asi jenom deset.[1] A to je Česko na památky beuronské umělecké školy obzvláště bohaté.

Beuronský sloh ustanovil v roce 1864 řeholník Desiderius, původním jménem Peter Lenz (1832–1928), absolvent oboru sochařství na mnichovské akademii. Jeho záměrem bylo obohatit katolické sakrální umění. Podobně jako Leonardo da Vinci nebo Albrecht Dürer se pokoušel stanovit nový kánon proporcí lidského těla. Tímto kánonem, symetrií přírodních výtvorů a symbolikou vyjadřoval přesvědčení o existenci božího řádu, a často proto citoval slova z biblické apokryfní Knihy moudrosti (11:20), že Bůh „všechno uspořádal s mírou, počtem a váhou“. Inspiraci ke své „geometrické teologii“ nalezl Lenz ve starokřesťanském, byzantském, gotickém, a dokonce staroegyptském výtvarném umění.

Umělecká škola, kterou Lenz založil při benediktinském klášteře v bádensko-württemberské obci Beuron, se ovšem nevěnovala jen výtvarnému umění. Projevilo se, že Lenz byl dříve učitelem na uměleckoprůmyslové škole v Norimberku, a tak v beuronském stylu vznikal i nábytek, oblečení, výšivky, vitráže, písmo či knižní grafika. Uplatnili se i umělečtí laici, kteří mohli zdobit interiéry pomocí šablon. Tvůrci se totiž považovali za pouhé boží nástroje a jejich individuální umělecký rukopis nebyl nezbytný ani žádoucí. Přesto u Lenze vyrostli vynikající žáci. Nejznámějším se stal Holanďan Jan Verkade (1868–1946), řeholním jménem Willibrord.

Beuronská umělecká škola měla vliv na secesi přelomu 19. a 20. století. Dobře patrný je u Alfonse Muchy (1860–1939), který se s Verkadem setkal roku 1891 v Paříži.[2] Alfonsův syn Jiří Mucha napsal:[3]

Nevím, zda otec někdy navštívil Beuron, ale hluboko na dně jeho práce existují jakési spojovací chodbičky, vedoucí do podzemí školy pátera Desideria. Možná, že jsou to jen společné kořeny, čerpající z jedněch dojmů a názorů.

Vliv na Muchu posílila skutečnost, že centrem beuronské školy se stala v 90. letech 19. století Praha. Beuronští mniši tehdy přišli vyzdobit interiér klášterního kostela Zvěstování Panně Marii při benediktinském klášteře sv. Gabriela v Praze na Smíchově. Interiér kostela, vrcholného díla beuronského umění, prý přivedl Muchu k úžasu.[4]

Výzdoba kostela sv. Rodiny v Řepích je o čtyři desetiletí mladší. Ve 30. letech 20. století ji vedl František Antonín Vrbík (1870–1939), příslušník druhé generace beuronských umělců a mnich benediktinského kláštera v Praze na Slovanech. Do Řep pozval Vrbíka a jeho spolupracovníky klášter Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, založený v 60. letech 19. století. Kostel sv. Rodiny byl vysvěcen sice už roku 1861, ale právě ve 30. letech se řepské boromejky rozhodly ho nově vyzdobit a se žádostí o výmalbu se obrátily na Vrbíka a další emauzské benediktiny.

Osudy kláštera i kostela a jeho interiéru byly v době vlády komunistické strany velmi pohnuté. Už roku 1950 musely boromejky odejít a v objektech kláštera sídlil od roku 1958 Výzkumný ústav zemědělské techniky. Kostel utrpěl necitlivými zásahy; interiéry byly zabíleny, kostelní mobiliář byl rozkraden, do vnější stěny byla vybourána vrata a v kostele parkovaly traktory a jiná zemědělská technika. V důsledku drastických stavebních úprav se některé nástěnné malby nedochovaly. Po konci vlády komunistické strany se v 90. letech minulého století klášter s kostelem vrátil do vlastnictví Kongregace a i beuronská výzdoba kostela se dočkala obnovy. I když nemohlo být úplně dosaženo původního stavu, působivost klidné, jakoby nadčasové harmonie Lenzova stylu se neztratila.

Poznámky:

[1] Kromě interiéru kostela sv. Rodiny v Praze-Řepích a níže zmíněného kostela Zvěstování Panně Marii při klášteře sv. Gabriela v Praze na Smíchově, je možné se s beuronským uměním seznámit v kapli Neposkvrněného početí Panny Marie v objektu Teplického gymnázia, v kostele Panny Marie Růžencové v Českých Budějovicích, v kostele Sacre Coeur v Praze na Smíchově, v kostele sv. Anny v Praze na Žižkově, v kapličce v bývalém lomu v Praze pod Barrandovem, v Emauzském klášteře v Praze na Slovanech, v kostele sv. Jana Nepomuckého (Městské hudební síni) v Hradci Králové nebo v kapli Kongregace Dcer Božské Lásky (Marianu) v Opavě.

[2] Jiří Mucha: Alfons Mucha, Praha: Mladá fronta 1982, s. 103.

[3] Tamtéž, s. 104.

[4] Jaroslav Vanča, Výpravy za beuronským uměním. Historizující sloh měl na přelomu století své centrum také v Praze, Český rozhlas, 9. května 2021.