Morální kompas proti zlu

Patricie Farská, Otec, Frýdek-Místek: Alpress, edice Klokan 2025, 208 s.

Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl. [Kniha Kazatel]

Kniha Otec popisuje autobiografickým způsobem příběh mladé ženy Rebeky. Její vyprávění v „ich“ formě je románovým popisem přibližně 18 měsíců života, na které můžeme nahlížet jako na otevřené svědectvím o přerodu mladé ženy v oběť devastujícího manipulátora a o hledání cesty zpět do života. Knižnímu vyprávění, prosím, jen uvěřme. Tak, jako uvěřme každému, kdo o sobě prohlásí, že se cítí být obětí. Naším úkolem ani v reálném světě přeci není cokoliv vyšetřovat, soudit ani hodnotit. Naším úkolem je být lidskými, ochraňovat slabší, zranitelné, a bránit zlu.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. [české přísloví]

Přežití každého z nás je závislé na našich vztazích, na rodině, komunitě, společnosti. Největší zátěž, kterou člověk kdy podstupuje, je vydělení ze skupiny a ztráta vztahu. Rebeka ve svém vyprávění vzpomíná na období šikany a vydělení z třídního kolektivu, což jí významně poznamenalo. Vstupujeme do jejího příběhu v čase, kdy je paralyzována ztrátou otce, který se rozhodl dobrovolně odejít z tohoto světa. Ze všech svých sil se Rebeka snaží přežít, neví, jak dál.

Po věky voláme boha jako svědka našeho života. V době tíže a bolesti utíkáme se hledat smysl toho všeho našeho soužení. Instinktivně nás to volá do přítmí chrámu, tak, jako naši předci předkládali bohu své bolesti, i my v době krizí stáváme se věřícími. Kostel a jeho společenství je možné i vnímat jako nízkoprahový prostor krizové intervence. Kdo vstoupí, očekává, že bude přijat.[1]

Když se při pracovní cestě Rebeka náhodně dostane do blízkosti kněze, její bolest duše se projeví naplno, a ona, pod vlivem archetypálního vzoru kněze jako otcovské figury, otevře před úplně cizím člověkem svůj příběh i s hloubkou svých zranění. Rebeka se nikdy nepohybovala v církevním prostředí, její důvěra vůči osobě zasvěcené byla intuitivní. Nečekala, že v osobě kněze může potkat sexuálního predátora.

Psychopatologie vždycky zvítězí. [prof. Čálek, přednáška]

Psychopatologie vždycky zvítězí, tvrdil zkušený psychoterapeut Čálek. – Na slova pana profesora Čálka jsem si vzpomněla právě při Rebečině příběhu. Rebeka byla „vhodně vychována“ jako „hodná, úspěšná holka“. Svoje bolesti si nechávala pro sebe, světu ukazovala úspěšnou tvář. Byla hodná, empatická. Měla ráda život a lidi. Byla schopna žít přátelské a blízké, intimní vztahy. Očekávala, že svět oplácí dobré dobrým. Naprosto nebyla připravená na realitu střetu s patologií.

Přiznávám, i mě by lákalo dedukovat, co stálo za chováním kněze.[2] Podobně jako naši pozornost instinktivně přitáhne znetvoření, hnus a zkáza, fascinuje nás zlo. Do jaké úrovně jsme ale schopni poznat a definovat zlo v naší blízkosti? V jaké míře jsme schopni poznat, že jsme obětí manipulace? Jsme vůbec schopni pochopit zlo v člověku?

Rebeka se o to pokouší celou dobu. Překvapila ji prvotní, biologicky podmíněná, reakce jejího znásilňovaného těla. S aktem bez lásky spojený pocit viny ji chytil do zničujícího vztahu, ve kterém se začala ztrácet život ohrožujícím způsobem. Je na ní pácháno násilí, je ničena fyzicky, psychicky i duchovně. Ponižována, manipulována. Po celou dobu se pokouší pochopit, co se vůbec děje, a dle své přirozenosti obhájit, omluvit chování pachatele, aby jí její příběh začal dávat nějaký uchopitelný smysl. Smrt otce učinila Rebeku ještě více zranitelnou. Kde je smrt, tam je vždy vina. Ona vinou už byla potřísněna, když hledala odpovědi na své existenciální otázky. Kněz její bolesti zneužil a zatížil jí vinou ještě větší, začal zabíjet její duši.

Rebeka konsternovaně pozoruje zlo a zažívá jej každou buňkou těla, každou bolestí mysli. Je schopná zlu sama čelit? Stěžejní poselství knihy je, že sama to nezvládne. Chybí jí kotva normálnosti, opora, která by byla schopná v Rebece opět oslovit tu zdravou část. Tu část, která se stále pokouší komunikovat s agresorem jako člověkem, která volá o pomoc, a v dlouhých dopisech se pokouší zpět získat aspoň střípky vzpomínek. Vzpomínek, které by jí vrátily zpět důstojnost, protože ona na začátku měla sílu říct zlu „ne“. Agresor ji mate a vnucuje jí jiné vzpomínky. Rebeka zoufale potřebuje potvrzení, že realita je taková, kterou si ona pamatuje.

Odhlédnu od příběhu v knize – v naší historické epoše se nám před očima odehrává až biblický příběh boje dobra a zla, boje Davida s Goliášem. Kolik času celý svět ztratil snahou pochopit pohnutky agresorů? Kolik energie jsme spotřebovali na omluvy a snahu nějak osvětlit zlo? Nakolik si přiznáváme, že lidé projevující se jako agresoři jsou opravdu skutečně jen mocí posedlí a zlí? Jak moc nám teď ten čas a energie chybí? Vyřešili jsme svým pátráním něco? Pomohlo to někomu?

Poselství knihy i aktuálního dění je, dle mého názoru, podobné v tom, že je marné chtít pochopit fenomén zla v člověku v čase, kdy se zlo páchá. Napadený je jen více a více paralyzován v obraně proti zlu tím, že se ho snaží popsat a pochopit místo toho, aby se soustředil na život zachraňující boj či útěk. Tak ta patologie zvítězí. Jedině, jak lze tento boj o přežití vyhrát, je nechtít pochopit zlo v druhém, opřít se o svůj vnitřní morální kompas a odejít do bezpečí. Naše tělo nám napoví, stačí mu naslouchat. Tak, jako popisuje Rebeka – její tělo jí varovalo, její tělo jí vypovědělo poslušnost, její tělo odmítalo být součinné s tou „výchovou hodné holky“, její tělo se odmítalo nechat znásilňovat.

Další důležitý aspekt, který se v příběhu objevuje, je fenomén tajemství. Když se nám děje cokoliv, co nejsme schopni vyslovit a svěřit sobě blízkému člověku, měl by nám ten pocit být varováním, že jsme pravděpodobně chytáni do pasti. Každý člověk je zmanipulovatelný. Každý z nás je zranitelný. Lidská psychika je křehká a proti zlu má jen velmi málo možností obrany.

Rebeka na to své tajemství byla sama. Jak by se její příběh odvíjel, kdyby se hned na začátku mohla nějaké své kamarádce svěřit, že se „ten kněz začal chovat nějak divně“? Ale v tu chvíli okolo sebe nikoho neměla. Naštěstí se potkala s kamarádkou z dávných let, a mohla na toto přátelství navázat. Kdyby totiž Rebeka zůstala nakonec po celý svůj příběh sama, zlo by jí pohltilo. Byla od smrti jen krůček. Zachránil jí pevný, kotvící přátelský vztah, o který se mohla opřít, který jí vrátil do života. Posléze začala hledat i odbornou pomoc.

Velmi vyzdvihuji přínos této knihy i další sdílení příběhů přeživších, protože díky jejich odvaze promluvit se můžeme poučit a stát se odolnějšími proti zlu. V odolnosti nás může posílit vědomí, že cítíme-li v sobě tíhu podivného nevyslovitelného tajemství, patrně jsme v blízkosti nám nebezpečného člověka, a ten vnitřní podivný znejišťující pocit v nás je pro nás varováním. Že cítíme-li se v nebezpečí, je život zachraňující dát přednost útěku před analyzováním zla.

Považuji za důležité zmínit, jak moc je podpůrné pro ostatní oběti poznání, že nejsou samy. Oběť manipulace bývá zdevalvovaná, ponížená, je přesvědčena, že je tak špatná, proto si takové chování vlastně zaslouží. Když zaslechne další příběhy, které jsou tomu jejímu tak podobné, je zde naděje, že se začne ozývat zdravá vnitřní síla, o kterou se dá opřít při cestě k osvobození se a úzdravě.

Vyzdvihuji i přínos pomáhající organizace. Z příběhu je zřejmé, jak je nutné, aby na straně pomáhajícího byl člověk s patřičným výcvikem, vzdělaný v krizové intervenci.

Psychopatologie nezvítězí, když budeme pracovat na rozšiřování našeho poznání a budeme budovat své vztahy. K tomuto poznání mne kniha inspirovala a vítám další diskusi, kterou může rozproudit.

V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily. A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám! Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť; co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!“ [Jonáš]

Poznámky:

[1] Viz KRAMEROVÁ, Rita, Římskokatolická církev v Praze jako místo pro sociální komunitu, diplomová práce, Pražská vysoká škola psychosociálních studií 2019, dostupná zde.

[2] Doporučuji seznam literatury v citované diplomové práci.