Církev Nový život a nauka o „oddělování se“: rozhovor s Timotejem Marešem

Církev Nový život je podle Religionistické encyklopedie …

…protestantskou evangelikální církví, jejíž počátky sahají do osmdesátých let 20. století. První a nadlouho jediný sbor vznikl v Ústí nad Labem v roce 1989. … Tento sbor se stal druhým výrazným společenstvím neocharismatického hnutí víry v české společnosti (prvním byla Voda života, dnešní Církev Slovo života). Ve svých posledních vyjádřeních se však Církev Nový Život za součást hnutí víry nepovažuje a se zařazením do neocharismatického hnutí nesouhlasí. Díky misijnímu úsilí ústeckého sboru postupně vznikaly další sbory a roku 2013 byla Církev Nový Život registrována ministerstvem kultury (bez tzv. zvláštních práv). …

Timotej Mareš (*1997) se narodil do rodiny členů této církve. Ve 22 letech církev opustil. Vystudoval všeobecné lékařství a pracuje jako lékař – internista.

Pane doktore, už několik měsíců se zabývám doktrínou o „stranění se“ či „vyhýbání se“ („shunning“) ve společenství svědků Jehovových a praktickými důsledky, které má její uplatňování. Zdálo se mi, že v minulých letech jsem se v několika rozhovorech s podobnou praxí setkal i v případě Církve Nový život, a vy jste mi tento dojem potvrdil. Můžeme ale opravdu hovořit o nauce této církve? Nebyly to náhodné výjimky?

Rozhodně to nejsou výjimky. Přestože v oficiální materiálech Nového života se o tom prakticky nic nepíše, je to jedním z klíčových témat celé řady kázání. Jsou to sice nepsaná pravidla, ale zároveň jedna z nejvíce nekompromisních.

Jak se této nauce v církvi říká? Předpokládám, že vychází z některé pasáže Bible. Z jaké?

Ono je to trochu komplikovanější. Tomu samotnému „stranění se“ se v církvi říká „oddělování se“ nebo „posvěcování se“. To je obecně stranění se všeho a všech, co je považováno za nečisté. Ruku v ruce s tím jde nauka o světě a o odpadlictví. Nevychází to úplně z konkrétních pasáží, ale často se odkazuje na slova Evangelia podle Matouše 18: 7–9 , 1. list Korintským 5:11, 2. list Korintským 6:14–17 a Hebrejcům 6:4–6.

Jak jsou tyto biblické pasáže vykládány?

Tak, že správný křesťan se má stranit všech, kdo jsou v rozporu s učením Bible (v praxi spíše v rozporu s učením Církve Nový život), a to úměrně tomu, za jak moc nečisté jsou považováni. Duchovní nečistota a hříšnost jsou považovány za vysoce korumpující, a proto se má správný křesťan všech hříšných stranit, a to úměrně jejich domnělé zkaženosti. Za vůbec nejhorší jsou považování tzv. odpadlíci, bývalí členové církve.

Na koho se tato nauka vztahuje? Na všechny bývalé členy, nebo jen na ty, kdo byli vyloučeni?

Na všechny bývalé členy a částečně i na některé současné. Za nejhorší jsou považováni ti vyloučení. S těmi je zakázán prakticky jakýkoliv kontakt. U těch, kteří odešli sami, je to trochu mírnější v tom smyslu, že je třeba člověk může pozdravit, ale neměl by se s nimi dávat do řeči. Pokud má v církvi někdo škraloup, očekává se, že si od něj budou ostatní udržovat značný odstup.

Co to znamená v praktickém životě?

Vůči vyloučeným členům je zásada nulového kontaktu. Navíc se o nich v církvi šíří pomluvy, z velké části přímo z úst vedení. Jsou obviňováni z nejrůznějších problémů církve, protože mnozí věří, že vyloučení disponují určitou temnou silou, kterou mohou škodit. Průběžně proto probíhají modlitby za ochranu před jejich vlivem, někdy i modlitby za Boží soud nad nimi a v několika případech dokonce proběhly společné modlitby za smrt některých z nich.

Vůči těm, kdo odešli sami, je podobná míra stranění se, ale zpravidla tam není ta otevřená nevraživost.

Vůči lidem, co nikdy v církvi nebyli, se zastává odstup. Členové s nimi navazují běžné vztahy, ale neměli by se s nimi sbližovat. Mělo by to v podstatě zůstávat na takové pracovní úrovni. Například společné trávení volného času je považováno za nevhodné.

Vůči těm, co mají v církvi škraloup, se také udržuje odstup. Považuje se za velmi nevhodné zvát je na návštěvu nebo chodit na návštěvu k nim, a to až do doby, než dá vedení najevo, že věc považuje za vyřešenou.

Jak důsledně běžní členové Nového života tuto nauku dodržuji a nakolik s ní souhlasí?

Těžko říct, jaká je míra souhlasu, protože si nikdo nedovolí otevřeně nesouhlasit. Nicméně v církvi je část členů vlažnějších a část loajálnějších. Ti loajální to dodržují velmi zarputile, i když občas přiznají, že jim to láme srdce. Ti vlažnější příliš nerespektují pokyny ke stranění se lidem ze světa a členům se škraloupem, a zpravidla se kvůli tomu opakovaně dostávají do problémů, ale ani oni si nedovolí navazovat kontakt s odpadlíky. Pokud přece jen ano, tak jedině tajně.

Jaké důsledky to může mít na vztahy mezi manželi, rodiči a dětmi a dalšími blízkými osobami?

Manželé obvykle drží spolu i po vyloučení jednoho z nich. Kromě jiného i proto, že v Novém životě je manželství přikládána velká váha. Vedení obvykle tlačí na rozvod, ale pokud vím, reálně k němu došlo asi dvakrát. V ostatním případech po vyloučení jednoho z manželů odchází i druhý, případně je také vyloučen.

U dětí a rodičů je to horší. Tam kolikrát opravdu dojde k přetrhání vazeb a nezletilé děti jsou posílány na internát, dospělé jsou vyhozeny z domu. Dost se to liší u výživného, tam někteří rodiče svoji povinnost plní, někteří opravdu nechají nezaopatřené dítě napospas osudu a už to několikrát skončilo i u soudu. Stejně naopak dochází k opouštění rodičů, a to někdy i v případě, že se jedná o křehké seniory.

Z rozhovorů, které jsem zmínil na začátku, vyplynulo, že tyto důsledky bývalí členové Církve Nový život někdy snášejí dost těžce. Jak to bylo u vás?

Když jsem z církve odcházel, byl jsem už smířený s tím, že mě opustí všichni, na kterých mi záleží. Nejhorší proto pro mě byl poslední rok v církvi, kdy mi opakovaně hrozilo vyloučení. Už tehdy jsem si doma připadal čím dál tím méně vítán a nikdy nezapomenu na den, kdy jsem jednou přijel domů a cítil, že už tam nejsem doma. Postupně mi také byl omezován kontakt s jednou velmi blízkou osobou z příbuzenstva.

Bylo to neskutečně tíživé. Neustálý strach a výčitky. V té době jsem se opakovaně pořezal a párkrát i vážně zvažoval ukončení života. Protože jsem ale stále byl v církvi, lékařskou pomoc jsem nevyhledal, naopak jsem si vyčítal a tajil, že se s těmito problémy potýkám. Byl jsem totiž přesvědčen, že kdyby se na to přišlo, byl bych vyloučen. Později, už mimo církev jsem se od ostatních bývalých členů dozvěděl, že mé obavy byly oprávněné.

Když jsem odešel, nejvíc ze všeho mě tížily výčitky, že jsem se stranil ostatních bývalých členů. Pochopil jsem, jak nefér a jak zraňující to bylo. Vlastně mě to tíží dodnes, přestože některé vztahy se zahojily.

Je možné říct, že se členové Nového života bojí situace, kdy by tato nauka mohla být na ně uplatněna?

Ten samotný strach je považován za slabost a světskost, takže si ho řada členů vůbec nepřipustí. Ale ano, myslím, že se mnozí bojí, že bude nauka uplatněna na ně, nebo možná ještě víc toho, že se od nich bude očekávat, že ji uplatní na někoho, kdo je jim velmi blízký. Řada bývalých členů se svěřila, že chtěli odejít už delší dobu, ale báli se, že ztratí blízké. Zároveň se zdá, že velká část členů se bojí dát najevo, že jim někdo z bývalých členů chybí.

Hrozí něco členům církve, kteří by tuto nauku neuznávali a neuplatňovali?

Pokud se přijde na to, že se někdo stýká s bývalými členy, je rázně pokárán, a pokud s tím hned nepřestane, vyloučen. Někdy může být člověk vyloučen i rovnou.

Jak je u to bývalých členů? Obnoví se jejich vztahy s ostatními bývalými členy?

Je to u různých lidí různé. Část to chce všechno pohřbít hodně hluboko a o kontakt nemají zájem. Někdo si ospravedlňuje svůj odchod, ale ostatní vnímá jako nečisté. Někteří se naopak snaží ty vztahy obnovit. Každý se navíc jinak staví k odpovědnosti za stranění se. Někdo to bere tak, že jsme všichni byli manipulováni, a co se stalo v Novém životě, zůstalo v Novém životě. Někdo se ale příliš stydí za svoje dřívější jednání a někdo zas nedokáže tak snadno odpustit.

Dochází v průběhu let k nějakému vývoji této nauky?

Vůči těm vyloučeným členům je to takhle vyhraněné asi od počátků církve, konec konců to bylo jablkem sváru s ostatními neocharismatickými církvemi. Vůči těm, co odešli sami, to dříve nebylo tak razantní, ale postupem času se to začalo klást v podstatě naroveň vyloučení. I to dívání se na ostatní skrz prsty v rámci církve mi přijde, že je až posledních asi 15 let. Vlastně mi obecně přijde, že je to celé postupně čím dál tím horší.

Děkuji za rozhovor.

Poznámka: O vyjádření k nauce o „oddělování se“ požádala redakce Náboženského infoservisu také vedoucího pastora církve Mikuláše Töröka. Pokud žádost neodmítne, bude jeho stanovisko v Náboženském infoservisu také zveřejněno.

Psali jsme v Dingiru: