10: Nauka o „vyhýbání se“: zkušenost bývalých svědků Jehovových

Oslovili jsme několik bývalých svědků Jehovových s otázkou, jak se jejich života dotkla nauka o „vyhýbání se“, jíž se věnujeme v různých souvislostech v tomto seriálu jíž podesáté (předchozí díl je zde). Hledali jsme ty, kteří z organizace odešli před relativně krátkou dobou, ale zároveň jsme věděli, že psychické zpracování odchodu ze společenství je často nejen náročný, ale i dlouhodobý proces. Někteří z oslovených vyjádření odmítli.

Následující text má tři autory. Jednotlivé části jsou graficky odděleny. Kvůli rodinným vazbám a i kvůli pověsti mezi svědky Jehovovými ponecháváme autory v anonymitě. Jejich jména jsou v redakci Náboženského infoservisu známa; byla to ostatně sama redakce, která o sepsání těchto zkušeností požádala.

Pravidlo přerušit jakýkoliv kontakt s „vyloučenými“ nebo „odpadlíky“ jsem zažil z obou stran a zvláště bolestivě se mě dotklo v případě blízkých přátel a samozřejmě rodiny. Vzpomínám si, jak můj kamarád postupně přestával chodit na shromáždění svědků a pak se mi svěřil, že navštěvuje bohoslužby jiných křesťanských církví. Konfrontoval jsem ho s tím, že takové chování se neslučuje se zásadami sboru a dal jsem mu „ultimátum“, aby to svěřil starším. Když se k tomu neměl, promluvil jsem se staršími sám a o něco později bylo ve sboru oznámeno, že „už není svědkem Jehovovým“. Kontakt s ním jsem poctivě přerušil, ovšem znamenalo to pro mě značné trauma – doslova se mi vracel ve snech. Věděl jsem totiž, že to není špatný člověk, navíc jsem pro takové stranění se v jeho případě nemohl najít argumenty. Svoje výčitky svědomí jsem si zapisoval do deníku, zkoušel jsem celou věc různě racionalizovat. Podruhé se mi to stalo o několik let později, když už jsem o učení svědků v mnoha ohledech pochyboval. Můj další kamarád byl na cestě k odpadnutí, a já už věděl, jak to dopadne. Proto jsem s ním raději omezil kontakt ještě dřív, „abych se chránil“ – bylo mi jasné, že se to trauma bude opakovat, a já v té době ještě chtěl ve sboru zůstat. Nakonec jsem dospěl k odchodu i já – a už jsem byl dopředu připravený na stejné jednání ze strany blízkých vůči mně. Bral jsem to jako „pravidla hry“, a protože jsem je předtím sám prosazoval a akceptoval při svém křtu, přišlo mi to jako fér nestěžovat si na ně ani po svém odchodu. Dnes toto pravidlo vnímám (v rámci jinak celkem laskavého učení svědků) opravdu jako psychickou manipulaci a porušování práv jednotlivce na svobodný vývoj a sebeurčení, navíc je to veřejné šíření nenávisti vůči určitým skupinám – „odpadlík“ je totiž prostě jen „člověk, který změnil vyznání“, a myslím, že pravidlo vyhýbání se je totéž, jako kdyby nějaká organizace učila, že se „nemají zdravit lidé, kteří změnili vyznání“, nebo „vyhýbat se všem homosexuálům“ a „nezdravit černochy“.

Po mém odchodu až na vzácné výjimky zákaz kontaktu dodržovali všichni, někteří chvilku vysílali signály, že se pro ně nic nemění – nakonec ale mnoho z těchto „odvážných“ dalo najevo, že zůstat se mnou dál v kontaktu je pro ně obtížné, museli to totiž dělat tajně a být tak pokrytečtí vůči svým spoluvěřícím. Podle očekávání se ukončil veškerý společně trávený čas s mými rodiči a sourozenci – komunikace se omezila na vyřízení nejnutnějších technických věcí. Na krátkou návštěvu jsem byl k rodičům pozván až po zhruba sedmi letech, kdy se mi narodil syn. Paradoxní bylo, že jsem za celou dobu ze svých sourozenců ani rodičů necítil nějaký odpor nebo hněv – pouze byli poslušní pravidla. O to byla celá věc absurdnější a vnímal jsem, že přináší velkou bolest i na jejich straně. Kdyby toto pravidlo neexistovalo, nic by se na mojí ani jejich víře nezměnilo – jen by bylo méně strachu a utrpení.

Z Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi jsem odešla dobrovolně z vlastního rozhodnutí a po velmi pečlivém výzkumu. Ten trval asi tři roky. Spouštěčem bylo zjištění problému sexuálního zneužívání dětí mezi svědky Jehovovými a především to, jak se vedení organizace k tomuto problému už od 70. let minulého století stavělo a staví. Během průzkumu jsem došla k dalším zjištěním, po kterých jsem dospěla k rozhodnutí, že již nemohu být dále součástí této organizace ani ji nijak reprezentovat.

Věděla jsem, že jakmile se ve sboru svědků Jehovových oznámí, že už nejsem svědkem Jehovovým, okamžitě se mnou přeruší veškeré kontakty téměř celá moje rodina i všichni přátelé. Tak to svědkové po celém světě praktikovali. Je to jedno z nejdůležitějších pravidel, o čemž svědčí každoroční studijní články v časopise Strážná věž. Třikrát do roka se svědkové scházejí na sjezdech a na nich byla většinou některá část programu věnována tomu, jak je nutné vyhýbat se odpadlíkům, nezdravit je, nijak s nimi nekomunikovat. Výuková videa, kde „věrní“ členové rodiny ani nezvednou svému dítěti – odpadlíkovi telefon nebo neodpoví na SMS zprávu měla rovněž jediný cíl: vštípit si toto důležité pravidlo chování a přijmout je za své.

Rozumově jsem na to tedy byla připravená. Psychicky a emocionálně nikoliv. V podstatě z minuty na minutu jsem ztratila téměř celé své sociální zázemí. Lidé, se kterými jsem se vídala několikrát týdně, moji přátelé, rodiče a další členové rodiny mě nepozdraví, nenavštíví, nenapíšou, nezavolají. Nezeptají se, proč jsem odešla. Jelikož jsem nikdy neměla přátele mimo Náboženskou společnost Svědkové Jehovovi, ocitla jsem se v sociální izolaci. Ve středním věku je pro mě obtížné najednou začít navazovat nové vztahy, protože většina lidí prostě už má svoje sociální kruhy. Navíc jsem byla nucena rozbít svoje životní přesvědčení, které bylo založeno na náboženském výkladu svědků Jehovových. I to považuji za extrémní zátěž pro psychiku.

V důsledku toho všeho jsem na několik měsíců upadla do deprese. Ty se pak střídaly s úzkostnými stavy a opakujícími se panickými atakami. Bylo to nesmírně těžké období. Pomohla mi zřejmě silná vůle, která mě nakonec vždy zvedla z postele a donutila něco dělat. Snažila jsem se věnovat sportu, abych zaměstnala tělo, a také jsem začala studovat (nejprve různé kurzy, nyní vysokou školu) a konečně jsem si – doufám – osvojila i zdravé kritické myšlení. Díky tomu se soustřeďuji na zajímavé a pro mě důležité věci, ale také pomalu buduji nové sociální kontakty.

Svou životní zkušenost sdílím i s dalšími lidmi, kteří prožívali nebo aktuálně prožívají něco podobného, takže vznikla i určitá forma vzájemné psychické podpory a pomoci.

Celý proces odcházení z Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi byl velmi těžký a poznamenal mě jistě pro zbytek života. Přesto však svého rozhodnutí nelituji a považuji svobodu rozhodování za nesmírně cenný dar.

Já jsem od svědků odešel po několika letech pochybností a opakovaném přepracovávání, čemu vlastně mohu věřit. Po takové době, kdy navíc o svých pochybnostech nemáte s nikým mluvit, už samo o sobě vzniká jisté odcizení. Nicméně to skutečné ukončení kontaktů visí ve vzduchu jako hrozba. Při křtu jsem s tímto pravidlem souhlasil, dobře jsem tedy věděl, co to bude znamenat. Vlastně už ve chvíli, kdy jsem byl „na okraji“, se se mnou někteří raději přestali stýkat. Jeden starší mi napsal „povzbudivý“ dopis, ve kterém mi vlastně vyhrožoval, že vím, co by pro mě odchod od svědků znamenal – ztrátu všech přátel, rodiny. Ten dopis mám dokonce schovaný, už tehdy mi připadal bizarní a plný agrese, která se projevila například přehnaně brutálními přirovnáními. Než jsem odešel, se všemi jsem se rozloučil. Samozřejmě, že jsem to pravidlo poté dodržoval také – bylo by nelogické oslovovat ty, kdo s vámi nechtějí mluvit – k čemu by bylo dělat jim naschvály? Až na pohřbu mé matky jsem tak mohl po letech na vlastní kůži zažít, že to tak pořád platí, že mi nikdo z přítomných svědků, které jsem léta dobře znal, nepřišel kondolovat, ani mě nepozdravil.

Na příště: V jedenáctém pokračování seriálu se pokusíme ukázat, že mluvit o bývalých svědcích Jehovových jako o jedné kategorii je příliš povrchní a zavádějící. Mají různé postoje a jejich odchody ze společenství se odehrály za různých okolností a v různých životních situacích.