Muhammad ibn ‘Abdalláh Ibn Battúta, Cesty po Africe, Asii a Evropě vykonané v letech 1325 až 1354, Praha, Argo, 2024, 580 stran. Přeložil Ivan Hrbek. (První vydání: Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1961.)
Ibn Battúta, rodák z Tangeru (severní Maroko) podnikl v rozmezí třiceti let čtyři výpravy, pozoruhodné s ohledem na vzdálenosti, jež musel překonat, i na nepohodlí a rizika tehdejšího cestování. Své zážitky nadiktoval na popud marockého sultána písaři. Podle překladatele Ivana Hrbka (1923–1993) tak prokázal výbornou paměť, což není nepředstavitelné v kultuře založené na memorování Koránu, ale i poezie. Řada Battútových postřehů, jejichž věrohodnost byla dlouho zpochybňována, došla později potvrzení z jiných zdrojů. Jeho líčení je považováno za jeden z nejzdařilejších arabských cestopisů a jedinečné svědectví o islámském středověku (Předmluva, s. 30, 39–43).
Battúta se nejprve, ve věku dvaadvaceti let, vydal na pouť do Mekky. Tam pobýval dva roky a – podobně jako poté v Damašku – studoval u významných učitelů. Zcestoval Blízký a Střední východ, delší čas pobýval v Indii, na Maledivách, Cejlonu a Sumatře. Krom severního pobřeží Afriky poznal také Mogadišu a Timbuktu. Pohyboval se tedy převážně po muslimských říších. V Evropě navštívil jen Konstantinopol, černomořskou oblast a zbytky muslimského panství na Pyrenejském poloostrově, Granadu a Málagu. Mezi „nevěřící“ zavítal také v Indii a Číně.
Jako znalec islámského práva byl takřka všude přijímán místními vladaři s velkou pohostinností a nacházel uplatnění jako soudce, poradce či pověřenec pro diplomatickou misi. Leckdy nebyl spokojen se zvyklostmi místních obyvatel, s tím, co vnímal jako liknavost při plnění náboženských povinností. Apeloval na místní úředníky, aby zjednali nápravu.
Čtenář se s Battútou dostane na exotická místa, užije si líčení jeho zážitků, spolu s ním bude pociťovat nevolnost nad barbarskými praktikami, s nimiž se mezi pohany, ale také u některých sultánů setkal. My se zde zastavíme u toho, čemu se Battúta nedivil, co považoval za běžné: nadřazenost muslimů nad všechny ostatní a specifický vztah k ženám.
Nerovnoprávné postavení Židů a křesťanů v muslimské říši pokládá za samozřejmost. S jinověrci lze sice podle potřeby obchodovat nebo využívat jejich služeb, ale tito mají samo sebou platit vyšší daně a prvenství muslimů nesmí být nijak zpochybněno. Při audienci u tureckého sultána se otázal, kdo je muž, při jehož příchodu všichni povstali a který se posadil naproti sultánovi, tedy nad úroveň recitátorů Koránu. Bylo mu řečeno, že se jedná o židovského lékaře. Battúta se na lékaře oboří s velkým křikem. Jak může nějaký Žid sedat výše než ti, kdo předčítají Korán? (205)
Byl však také svědkem výjimečné situace, kdy muslimská vrchnost nařídila účast Židů a křesťanů při postu a procesí v čase morové rány v Damašku (roku 1348). Po páteční „ranní modlitbě všichni vyšli ven pěšky a v rukou drželi Korán – ba i emírové šli bosi. Všechno obyvatelstvo města, muži i ženy, malí i velcí, se účastnili tohoto procesí a šli židé se svou Tórou a šli i křesťané se svým Evangeliem… A všichni naříkali a prosili a hledali pomoc Boží prostřednictvím svých svatých knih a svých proroků“ (105). Celkově se však nezdá, že by o víře Židů a křesťanů měl bližší představu nebo se o ni zajímal.
Rozčiluje ho, jaké škody muslimské říši způsobil „prokletý Tatar Čingis“ (252, 257), nicméně permanentní dobyvačné a loupežné nájezdy muslimů na Byzanc nebo Indii pro něj nepředstavují nic zvláštního. Naopak, v Indii se přidá k tažení proti „nevěřícím“. Do této kategorie pro něj spadají také „uctívači kříže“ (451). V tomto označení patrně vychází z vlastní zkušenosti. Líčí totiž, jak se v Konstantinopoli málem zúčastnil prohlídky kostela, ale když byl vyzván, aby nejprve poklekl před křížem, odešel (243).
Nemuslimské zajatkyně se stávají otrokyněmi, jež jsou svým majitelům plně k dispozici. Nezapočítávají se mezi manželky, jejichž aktuální počet nesmí přesáhnout čtyři. Otrokyň tedy může mít muslim neomezený počet. Když ho některá omrzí, prodá ji, případně ji pronajímá jako prostitutku. Není jasné, zda to druhé pokládal za korektní; každopádně se s takovými případy setkal. Battúta si vždy na cestách nějakou (sexuální) otrokyni koupil nebo jich dostal darem hned několik (384). Ovšem i konkrétní obsazení čtveřice zákonných manželek může podléhat změnám. Když opouští Maledivy, se všemi čtyřmi se rozvede. Tamní ženy nejsou zvyklé ostrovy opouštět, takže se nabízí toto praktické řešení (377, 379).
Ivan Hrbek podotýká, že o svém rodinném životě muslimové zpravidla nehovoří; celkového počtu Battútových manželek a otrokyň se nelze dobrat. Známe jen to, co k tématu řekne mimochodem, co je spojeno s nějakou cestopisnou zajímavostí (Předmluva, 35). Obyvatelé Západu byli nedávno zděšeni nad praxí Islámského státu v Iráku a Sýrii, která spočívala v prodeji zajatkyň do sexuálního otroctví. Battúta, znalec islámského práva, by v tom neshledával nic pohoršujícího.
Související články:
