Na dvoudenní konferenci „Víra a přesvědčení ,nevěřícíchʻ“ (“The Faith and Beliefs of ‘Nonbelievers’”) vystoupila 18. dubna 2024 britská socioložka náboženství Grace Davieová. Konference byla závěrečnou částí stejnojmenného projektu, který mezi lety 2020 a 2023 uskutečnila Česká křesťanská akademie s podporou Templetonovy nadace. Mezinárodní tým teologů, sociologů a filosofů vedl Tomáš Halík, oceněný roku 2014 Templetonovou cenou, která je určena právě na takové projekty. Jeho zástupcem byl Pavel Hošek. Hlavním výstupem projektu je rozsáhlá kniha The Faith and Beliefs of “Nonbelievers” (Washington: The Council for Research in Values and Philosophy 2024, 388 stran), editovaná docentem evangelické teologie Pavolem Bargárem a nizozemským profesorem filosofie Peterem Jonkersem.
Grace Davieová z Univerzity v Exeteru se shodla s prvním řečníkem konference, Tomášem Halíkem, na tom, že počet „nevěřících“ („nones“) stále stoupá a že tato kategorie je velmi pestrá. „Bylo by nepřesné považovat ,nevěřícíʻ za ateisty,“ řekl Halík a doplnil, že ani sebeoznačení „ateista“ obvykle neznamená ateismus. „Jsem ,ateistaʻ,“ pokračoval Halík, „znamená spíš ,Nepatřím k žádné obskurní banděʻ.“ Růst počtu „nevěřících“ dokumentovala Davieová na údajích, které vyplynuly z výzkumu ve vybraných evropských zemích roku 2016. Z grafu, který je k dispozici také ve výše uvedené knize (na straně 93) vyplývá, že ve všech sledovaných zemích (kromě Slovinska) je více „nones“ mezi dospívajícími a mladými dospělými (16–29 let) než v celé populaci dospělých (počet „nevěřících“ mezi všemi dospělými je znázorněn šedými sloupci, počet „nevěřících“ v mladé generaci ukazuje tečkovaná čára). Nejvyšší počet deklarovaných „nevěřících“ je v Česku.
Tento trend ale není jediným, který se v Evropě odehrává. Davieová připomněla, že zároveň s ním se také rychle zvyšuje náboženská diverzita (především kvůli migraci), a ta způsobuje návrat náboženství jako tématu ve veřejné diskusi. Diverzifikace a pluralizace náboženského života má vliv i na jev tzv. zástupného či delegovaného náboženství („vicarious religion“). Ten před lety takto nazvala a jako první popsala právě Davieová: označuje se jím situace, kdy se člověk hlásí k některému náboženskému společenství (obvykle církvi), aniž by s tímto společenstvím jakkoli žil. Účast na bohoslužbách a dalších aktivitách „svého“ společenství „deleguje“ na jiné lidi; sám se k němu hlásí ze společenských, rodinných, politických nebo jiných důvodů, ale nepraktikuje s ním. Davieová (a v tom se opět shodla s Halíkem) považuje za nebezpečný trend, že vlivem populistických politiků se základ tohoto „vicarious religion“ posunuje k náboženskému nacionalismu, jako když se například naprostá většina Rusů hlásí k pravoslaví (aniž by navštěvovala pravoslavné bohoslužby) pravděpodobně především kvůli posílení své národní identity a zvýraznění kontrastu k životnímu stylu a hodnotám Západu. „Zatímco dříve bylo delegované náboženství inkluzivní,“ řekla Davieová, „nyní je jeho trendem vymezování se vůči jiným lidem, a stává se tedy exkluzivním.“
Můžeme ještě krátce doplnit, že pojmu „delegované náboženství“ Češi obvykle nerozumějí. Ve společnosti, která vykazuje velmi nízkou důvěru v náboženské instituce (nejnižší mezi sledovanými společnostmi podle údajů z roku 2008[1]), si Češi neumějí představit, jak se mohou se k takové instituci hlásit ti, kteří k ní výslovně nepatří a nepraktikují v ní. To nás vede zpátky k vysokému počtu „nevěřících“ v české společnosti. Jsou to bezpochyby často „věřící“, ale „věřící bez církve“ a praktikující náboženství bez instituce a bez použití pojmů jako „víra“ či „náboženství“. Pokud přijmou nějaké sebeoznačení, pak tedy v posledním desetiletí jako ti, kdo se věnují „nenáboženské spiritualitě“. To už je ale trochu jiné téma, než Grace Davieová přinesla ve své brilantní přednášce.
Poznámka:
[1] HAMPLOVÁ, Dana, Náboženství v české společnosti na prahu 3. tisíciletí, Praha: Karolinum 2013, str. 49–51.
Na náhledové fotografii zleva Robert Řehák, moderátor konference, Grace Davieová a Tomáš Halík. Foto: autor.
Související články: