Tak nazval Leopolda Procházku (1879–1944) Zdeněk Trávníček, absolvent studia religionistiky na Masarykově univerzitě v Brně, ve své pozoruhodné knize,[1] do níž se mu podařilo doplnit a přepracovat svou bakalářskou práci. Následující připomenutí tohoto buddhisty čerpá především z ní a ze slovníkového hesla.[2]
Leopold Procházka byl strojním inženýrem. Kromě technického vzdělání měl velké jazykové schopnosti a humanitní zájmy. Narodil se a studoval v Praze, ale povolání technického komisaře ho časem přivedlo do Plzně. Ve středním věku toto povolání opustil a začal podnikat v různých oborech. Tehdy se také začal zajímat o buddhismus. Buddhistou se stal pravděpodobně pod vlivem svého přítele Paula Dahlkeho (1865–1928). Jeho knihy a také díla dalších německých buddhistů Hermanna Oldenberga (1854–1920), Georga Grimma (1868–1945) a Karla Eugena Neumanna (1865–1915) využíval ve svých sedmi popularizačních knihách. Výklady doplňoval i texty z pálijského kánonu, které překládal z němčiny. Do němčiny je předtím z pálijštiny přeložil právě Neumann. Sedm nestejně rozsáhlých Procházkových knih má tyto tituly: Buddha a jeho učení (vydáno vlastním nákladem 1926), Buddhismus světovým názorem, morálkou a náboženstvím (nakladatelství František Borový 1928), O buddhistické meditaci (nakladatelství Vladimír Žikeš 1930), Buddha a Kristus (vydáno vlastním nákladem 1933), Kniha o skutečnosti podle Buddhova probuzenského učení (vydáno vlastním nákladem 1934), Síla a působení Buddhova učení na lidské tvory duševně spřízněné (nakladatelství Revato 1934) a Besedování s Bohem (vlastním nákladem 1934). Ukázku volíme z jeho první knihy:[3]
Že lidé, pokud se jich samých týká, skoro vesměs bezstarostně žijí a často jim ani na mysl nepřijde , aby o sobě nějak přemýšleli, to pochází z nevědomosti o tom, co jsou a v jaké se nacházejí situaci. Přemýšlejí-li o sobě, namlouvají si jedni, že se vynořili do tohoto světa z absolutního Nic a se smrtí se do tohoto Nic opět vrátí; druzí si představují sami sebe jako produkt Stvořitele, který si je po smrti povolá k sobě. A je tedy, jak pro věřící tak pro nevěřící, největší moudrostí zařídit si život na tomto světě co možná nejpohodlněji a nejpříjemněji; pro jedny, poněvadž by bylo bláhové nevyužít možností prchavé existence, pro druhé, poněvadž život vezdejší je darem božím, jehož neužívat s povděkem by byl černý nevděk. Kdyby však tito lidé byli schopni prohlédnout svoji skutečnou situaci a náležitě srozumitelně seznat, že od bezpočátečních časů vlastně bez cíle a plánu bloudí vesmírem se všemi jeho pekly a propastmi, že má následkem jeho sebeklamu toto putování pokračovat po celou nekonečnou budoucnost i v případě, že objeví možnost, jak uniknout navždy tomuto strastiplnému koloběhu, jistě by se chopili jim podávané pomocné ruky právě tak, jako se do vody spadlý člověk chápe čehokoli , co mu má dopomoci na pevný břeh.
Touto nabízenou záchranou je Buddhovo učení, jeho stezka vedoucí ke zničení strasti života. Ona je tím nejvyšším, nejdokonalejším a nejsvětějším, co kdy bylo na světě hlásáno, je korunou čtyř Buddhových pravd. Tři první zásady by byly bez této čtvrté, která je závěrem a vrcholem obrovité stavby učení a jasně vyznačuje cestu z této situace, přes všechnu svoji vznešenost danajským darem toho nejhoršího druhu. Buddhovi následovníci dovedli správně ocenit rozhodující význam čtvrté zásady svého mistra nazvali proto Buddhu „objevitelem neobjevené cesty, stvořitelem nestvořené cesty, vysvětlovatelem nevysvětlené cesty, znalcem cesty“.
Že lidé, pokud se jich samých týká, skoro vesměs bezstarostně žijí a často jim ani na mysl nepřijde , aby o sobě nějak přemýšleli, to pochází z nevědomosti o tom, co jsou a v jaké se nacházejí situaci. Přemýšlejí-li o sobě, namlouvají si jedni, že se vynořili do tohoto světa z absolutního Nic a se smrtí se do tohoto Nic opět vrátí; druzí si představují sami sebe jako produkt Stvořitele, který si je po smrti povolá k sobě. A je tedy, jak pro věřící tak pro nevěřící, největší moudrostí zařídit si život na tomto světě co možná nejpohodlněji a nejpříjemněji; pro jedny, poněvadž by bylo bláhové nevyužít možností prchavé existence, pro druhé, poněvadž život vezdejší je darem božím, jehož neužívat s povděkem by byl černý nevděk. Kdyby však tito lidé byli schopni prohlédnout svoji skutečnou situaci a náležitě srozumitelně seznat, že od bezpočátečních časů vlastně bez cíle a plánu bloudí vesmírem se všemi jeho pekly a propastmi, že má následkem jeho sebeklamu toto putování pokračovat po celou nekonečnou budoucnost i v případě, že objeví možnost, jak uniknout navždy tomuto strastiplnému koloběhu, jistě by se chopili jim podávané pomocné ruky právě tak, jako se do vody spadlý člověk chápe čehokoli , co mu má dopomoci na pevný břeh.Buddhismus Procházka propagoval nejen svými knihami, příležitostnými přednáškami a novinovými články, ale i finanční podporou prvního českého théravádového mnicha Martina Novosada (Ňánasatty mahá théry, 1908–1984). A Procházkovy aktivity se netýkaly jen meziválečného Československa, nýbrž působil i jako předseda Evropského buddhistického kongresu (nástupcem kongresu je současná Evropská buddhistická unie). Kvalitu jeho propagačního díla prokazuje i skutečnost, že jeho knihy vycházejí i ve 21. století.[4]
Závěr jeho života byl nešťastný: během německé okupace byl Leopold Procházka kvůli poslechu zahraničního rozhlasu v kavárně roku 1942 zatčen a odsouzen k trestu vězení. Z něj byl propuštěn kvůli vážnému zdravotnímu stavu a dva týdny po propuštění zemřel. Včera to bylo 80 let.
Poznámky:
[1] TRÁVNÍČEK, Zdeněk, Leopold Procházka. První český buddhista, Brno: Masarykova univerzita 2002.
[2] VOJTÍŠEK, Zdeněk, „Leopold Procházka“, in: NEŠPOR, Zdeněk R. a kol., Malý slovník českých nekatolických náboženských osobností 20. a 21. století, Praha: Kalich 2019, s. 297.
[3] PROCHÁZKA, Leopold, Buddha a jeho učení, druhé vydání Olomouc: Fontána 2000, s. 202–203.
[4] Kromě výše citované je to z téhož nakladatelství i kniha PROCHÁZKA, Leopold, Buddha a Kristus, druhé vydání Olomouc: Fontána 2003. Dříve vyšlo PROCHÁZKA, Leopold, O buddhistické meditaci (Bratislava: CAD Press 1992). Kromě těchto knih jsou k dispozici v elektronické podobě díky nakladatelství Antonína Šlechty také další knihy (Besedování s Bohem, Buddhismus světovým názorem, morálkou a náboženstvím a Síla a působení Buddhova učení na lidské tvory duševně spřízněné), a dokonce i Procházkovy přednášky.
Náhledová fotografie: Wikipedia.
Psali jsme v Dingiru:
téma: Buddhismus v české společnosti, Dingir 15 (1), 2012.
Související články:
