Immaculata, Panna, která počala Syna Božího, Maria, matka Ježíšova.
Dosti silný motiv na to, aby se v několika šílených hlavách zrodil nápad tento archetypální příběh zopakovat, anebo minimálně na to, aby si filmaři smlsli na jeho dramatickém zpracování.
Téma Zla narozeného v podobě dítěte – Satana – se v kinematografii objevilo již mnohokrát. Mrazivý psychohoror Rosemary má děťátko (1968) režiséra Romana Polanského s Miou Farrowovou v hlavní roli byl zajisté inspirací tvůrců Neposkvrněné. Nekompromisní cesta, kterou Přichází Satan (The Omen, 1975) s Gregory Peckem, je tentokráte nahrazena příchodem znovuzrozeného Dobra. Vynucení si fyzického návratu Krista působí na stříbrném plátně neotřele.
Film Neposkvrněná (Immaculate, USA, 2024), který před Velikonocemi začal strašit v poloprázdných sálech českých multikin, nabízí v zásadě kombinací dvou žánrů. Výtvarného, krasosmutného, symetricky chladného spektáklu, tedy poetického pohledu, který bychom očekávali například od režiséra Paola Sorrentina (seriály Mladý a Nový papež nebo oskarová Velká nádhera), a hororu, do nějž se děj i ztvárnění snímku postupně propadají.
Společně s andělským pozdravením v modlitbě Zdrávas Maria nás režisér Michael Mohan uvádí do italského kláštera, kam přijíždí mladá novicka Cecílie. Sydney Sweeneyová věrohodně ztělesňuje čisté děvče, které před léty přežilo vlastní klinickou smrt, a cítí se tak být zavázáno k panenské službě Bohu v zasvěceném životě klausury.
Klášterní život dýchne na diváka realisticky, patří k němu i nešvary a nedokonalosti. Lidsky působí utajené zabafání z cigarety u jeptišky, arogantně naopak ostentativní šlukování biskupa. Při skládání věčných slibů právě od něj Cecílie obdrží růženec, který pak nosí kolem krku. Právě biskupovi políbí s rozpaky prsten.
K oslavě přechodových rituálů patří i (démon) alkohol a v jeho opojení se brány pekel otevírají. Cecílie zjistí, že je těhotná, i když „muže nepoznává“. Panna, jež počala, je za zdmi kláštera adorována, sama však svou roli Matky nepřijímá.
Hřeb z Ježíšova kříže – relikvie, kterou klášter opatruje, nenese jen poselství o utrpení a vzkříšení Krista, přináší ve stopách zaschlé krve také genetickou informaci. Šílený kněz, nedostudovaný biolog, v sutanu oděný španělský herec Álvaro Morte, už věděl, jak provést provézt klonování Ježíše v lůně panenské Cecilie. Po dvaceti letech neúspěšných pokusů na řeholnicích snad tentokrát konečně přijde Spasitel znovu na svět.
Boj Cecílie se spiknutím celého kláštera končí v krvi. Naturalisticky v krvi. Zbytečně v krvi. Masívním zdobeným krucifixem v rukou Cecílie sejde ze světa s roztříštěným obličejem matka představená, manažerka projektu. Růžencem, věnovaným Cecílii k věčným slibům, je zardoušen biskup, sponzor projektu. Hřebem, potřísněným Kristovou krví, je ubodán kněz, mozek a realizátor celého projektu.
Scéna demolice genetické laboratoře v katakombách kláštera připomíná svou dynamikou vztek a nenávist astronautky Ripleyové z kultovní (!) ságy Vetřelec. Ve čtvrtém díle s podtitulem Vzkříšení Ripleyová ničí své klony, které by mohly umožnit znovuoživení nestvůrného monstra vetřelce – ďábla.
Divák i náš čtenář zajisté již jistě netrpělivě čeká, zda se dítě skutečně narodí. Nešťastná Rosemary – růžencová Marie – v závěru výše zmíněného dramatu nedokáže svého právě narozeného syna, o němž ví, že je vtělením samotného Satana, zabít.
Zvládne to Cecílie?
Související články:
