Pavel Hošek: Evangelium podle Bohumila Hrabala, Brno: CDK, 2024, 220 s.
Jak časté jsou v religionistice objevy, při nichž se badateli „zastaví srdce“? Čtenář se možná nyní v mysli probírá zašlými papyrovými svitky s neznámými obrazci, těší se leta postrádaným úlomkem hliněné destičky s úhlednými vrypy či hledí se zatajeným dechem na prastarý nápis na kameni v zapadlé uličce na Blízkém východě: „Byl jsem tady, Jehošua Nazaretský!“ A přitom ho ani na chvilku nenapadne, jak už dlouho asi doma vůbec nemá kazetový magnetofon.
A právě díky tomuto vpravdě archeologickému aparátu byla vyzdvižena z hlubin zapomnění několik desetiletí stará svědectví o jednom spisovateli a jeho díle. Ovšem svědectví přímo jeho osobní.
Drobná nenápadná knížečka prof. Pavla Hoška, Evangelium podle Bohumila Hrabala, zapadá do řady autorových publikací, dotýkajících se spirituality literární fikce – spirituality příběhů a vypravěčů příběhů. Náš světově významný spisovatel se zde zařadil po bok jménům jako J. R. R. Tolkien, C. S. Lewis či J. Foglar. Přesto zrovna tato knížka z řady vybočuje, přímo vyčnívá. Proč?
Povídání na faře
Psát knihu o Hrabalovi je riskantní podnik. U takto věhlasných autorů bylo dávno publikováno, co publikovat lze. Existují specialisté na jejich dílo, kteří se jím zabývají celou profesní kariéru. Jak se k nim přiblížit tak, aby autor obstál? Nadto expert ve zcela jiném oboru…
Předně je třeba říci, že Pavel Hošek nemá rozhodně ambici jen mlátit prázdnou slámu, školometsky převalovat na jazyku všechno už stokrát napsané. Nepotřebuje ani Hrabalovi vysvětlovat, jak si to všechno má myslet „správně“. Doříkávat za něj. Nechá mu prostor, aby mluvil sám za sebe, protože má tu možnost.
Hošek sám přiznává, že mu dlouho k sepsání tohoto textu chyběl klíč. A ten klíč se objevil, ba byl mu zjeven, zcela nečekaným způsobem: „V jednom rozhovoru nad vínem padla zmínka o údajné Hrabalově návštěvě na jakési faře v Libici nad Cidlinou. A že prý snad existuje magnetofonový záznam té dávné návštěvy“ (s. 6). A záznam nebyl jeden, stejně jako oněch návštěv jich byla řádka. Hoškovy úvahy se tak opírají nejen o samotné Hrabalovo dílo (a bohatou sekundární literaturu), ale také o to, jak jej Hrabal sám s odstupem času vykládá před libickými evangelíky. Dosud neznámé úvahy nad vlastními texty, promýšlení vlastních názorů a zkušeností, tak jak byly zaznamenány v syrové podobě přímo během oněch adventních setkávání, jsou nejen vzácným doplňkem, ale přímo páteří předkládané práce. A činí z meditace nad klasickou literaturou práci v plném slova smyslu objevnou.
Východ začíná za karlínským viaduktem…
… praví známý uštěpačný pražský vtípek směrem k obyvatelům městských periferií. A právě tím směrem vede cesta ne do Asie, ale do Libně, s níž Hrabal spojil jedno z nejsilnějších tvůrčích období svého života. Pavel Hošek nastiňuje některé kontury jeho životopisu, ovšem aniž by chtěl svou práci vycpávat vatou z internetových encyklopedií. Primárně mu totiž jde o ideje. O zdroje Hrabalova pohledu na svět, od jeho setkávání s katolickou liturgií v raném období života, po vášnivou četbu filosofické a duchovní literatury ve zralém věku.
V libeňské epizodě se Hrabal skutečně setkával s velikými myšlenkami, ovšem nejen v literatuře, kterou často citoval, ale i v plodných rozhovorech se svými přáteli. Libeň jako by skutečně stála na hranici Západu a Východu. Katoličtí mystici, Immanuel Kant, Schopenhauer, Jaspers, Ladislav Klíma či Lao-c‘, jehož slavnou knížku s sebou Hrabal všude nosil (srov. s. 94). Škoda jen, že je v textu pouze okrajově zmiňován tehdejší Hrabalův pivní souputník, básník, filosof a znalec východních nauk Egon Bondy. Právě s ním Hrabal sdílel nejen položky ve čtenářském deníku, ale i vášeň a radost z myšlení (srov. s. 79). A není těžké se domnívat, že způsob, kterým Hrabal četl zejména některé své oblíbené (a Bondyho oblíbené!) filosofy, byl tímto radostným sdílením idejí podstatně formován.
Jako malej kristus
Hošek si všímá, a i nalezenými nahrávkami bohatě dokládá, že byl Bohumil Hrabal rozhodně dobře seznámen s Biblí, kterou stále cituje i komentuje, často s intuitivními, ale teologicky přiléhavými postřehy. Evangelium čte ale s určitým existencialistickým ostnem. Klade důraz ne na pobožnůstkářské utíkání Pánu Bohu pod sukně, ale na osobní zodpovědnost každého člověka (i zde lze vnímat synergii s filosofií Klímovou i Bondyho). Pád starých náboženských struktur, neustále omílaná novověká „smrt Boha“, to vše je mu především závazkem (srov. s. 68/9, 163 aj.). Tím spíš záleží „na nás“. I na tom nejmenším a nejubožejším.
Hrabalova fascinace lidmi na sociálním okraji je pověstným znakem jeho tvorby a estetiky. Ne ale v onom barvotiskovém sentimentu, kam je často tlačen filmovými zpracováními. Hrabal v každém člověku, tím spíše člověku na okraji, vnímá důstojnost Božího obrazu. Jako dítě z dobře situované rodiny se mladý Bohumil musel na okraj society přímo prokousat. Sám vzpomíná na to, že mu zajištěný život začal připadat prázdný a především vzdálený pravdě, proto musel banální konzumní cestu životem cíleně odvrhnout, aby mohl žít „jako malej kristus“ (srov. např. s. 124). Syrovost osudů postav jeho próz chce zobrazovat právě autentický život v pravdě, byť s běžnými lidskými útrapami. Nakonec „je těžko dokázat existenci hodnot na fyzicky i psychicky zakrmeném občanovi“ (s. 166).
Tím se mu také otvírá cesta k prožitku a porozumění pokorné lásce k člověku. Tuto účinnou lásku podrobuje Hošek teologické analýze jako podstatný rys hrabalovské duchovnosti. Je ale třeba podtrhnout, že Hošek Hrabala nechce uměle a násilně teologizovat, to výslovně odmítá (s. 81). Pouze nechává opakovaně zarezonovat vlastní svědectví našeho Bohu-mila (Theofila, Amadea! Srov. s. 62).
Kapavka a brilianty
Hlavním nástrojem hrabalovské poetiky není stylizace a idealizace lidí periferie, „postaviček“, jak to nazýval Bondy, ale její paradoxalita. Dotyk toho nejčistšího v nich, oněch „perliček na dně“ každého člověka, s estetickými univerzy hnusu, ošklivosti, špíny, chudoby, jak o nich jakožto o generační výpovědi libeňského okruhu Bondy referoval. Tento způsob pozorování světa, známý jako „totální realismus“, nebyl cizí ani Hrabalovi (srov. s. 118/9). Ten v nich ale nehledá přísné demaskování „naleštěné bídy“ totalitního režimu, ale mnohem více uzdravující, sakrální rozměry života a společenství periferie. To je podstatný rozměr Hrabalova díla, k němuž se Hošek sám fascinovaně znovu a znovu vrací.
Hrabal zde skutečně destiluje specificky český typus jakéhosi posvátného jurodstva, oné „bezpečné dávky hereze“ (řečeno se Sergejem Ivanovem), působící jako očkování vyzrálé víry, aby neustrnula. Duchovním průvodcem mu je samozřejmě jeho literární postava nejvzácnější: strýc Pepin se svým „jurodivým smíchem“ (s. 66). Hošek též vnímá charakteristický Hrabalův slovník, kterým označuje každodenní skutečnosti. „Zázraky“, „bohoslužba“, „sakrální“, „jurodivý“…
„Je to v očích“
V religionistické analýze, kterou Hošek podniká v interpretační části knihy, se opírá o dichotomii posvátného a profánního, známou z díla amerického religionisty rumunského původu Mircey Eliadeho. Poukazuje k průlomu hierofanické skutečnosti do světa každodenních banalit, vidí možnost hledat sakralitu všude kolem, když už se „nebesa zřítila“. Nechme stranou obavu, zda eliadovská imaginace netenduje spíš k zamlžení věcí, nežli jejich objasňování, v Evangeliu podle Bohumila Hrabala je užita jen jako pomůcka k rozevření interpretačního prostoru – Hošek totiž v celé své analýze nachází ještě jeden podstatnější interpretační klíč k Hrabalovi: uvědomuje si, že Hrabalovy texty jsou texty iniciační. Texty schopné aktivně a cíleně proměňovat čtenářův pohled na svět. „Pro některé lidi jsou samozřejmé věci zázraky, pro jiné jsou zázraky samozřejmé věci… Je to v očích“ (s. 154).
Tato Hrabalova schopnost rezonuje v předkládané knize mnohokrát. Jeho pozorovací talent, proměňující způsob čtenářova zacházení se světem, pokud čtenář dovolí. A svolí-li čtenář, otevře-li oči nabízeným způsobem, bude moci běžné životní situace nadále vnímat jako sakrální, začne se účastnit obřadů, o nichž do té doby neměl tušení. Pak se ve svátostné tajemství může proměnit ledacos – třeba i sklenice piva. Hrabalův pohled se tak blíží k tradicím iniciačních uměleckých cest, kterými je česká kultura tradičně prodchnuta (připomeňme třeba Šaldův „hrdinný zrak“, či „jeden z možných způsobů jak být s uměním“ Milana Knížáka).
Typicky hrabalovské sakralizace hospodského společenství se Hošek dotýká ve zvláštním oddíle („Bohoslužba U Tygra“, s. 140–8): „sál hospody je posvátný prostor kostela, pivo je svatá eucharistie, pan vrchní je celebrující kněz, který – když pozdvihuje proti světlu sklenici s pivem, počíná si jako kněz pozdvihující eucharistický kalich“ (s. 142). Zdánlivě ironizující transpozice mezi kostelem a hospodou připomíná už staroruské pravoslavné „pijácké liturgie“, které popisuje ve studiích v 80. letech přeložených i do češtiny Dmitrij Lichačov (podotkněme, že je Hrabal tedy teoreticky mohl znát!). A stejně jako tehdy, ani u Hrabala nejde (jen) o kousavé zostuzení bohoslužeb, ale právě o jejich prožití, o povýšení obyčejné chvíle, o uzdravující eucharistické společenství.
Nový letopočet lásky
Uzdravující eucharistické společenství – tady už Pavel Hošek neomylně zabodl prst do podstaty evangelia, o které se Bohumil Hrabal celým svým dílem rve. „Vždyť prapůvodní smysl svatého přijímání, které je středem katolické mše, je zpřítomnění Ježíšova stolování s učedníky. Je to připomínka společného jídla a pití, které z přítomných stolovníků činí svatou pospolitost. Ti, kdo spolu jedí a pijí, stávají se navzájem bratry, jsou spojeni poutem vzájemné lásky“ (s. 159).
A láska, toto „velmi opotřebované slovo“ (ibid.), je nakonec nejen v centru evangelia, ale podle Hoška i v centru „evangelia podle Bohumila Hrabala“. Účinnou lásku k bližnímu, evangelijní agapé, identifikuje jako pro Hrabala naprosto zásadní maximu. A Bohumil Hrabal adventních nahrávek z libické fary s ním souhlasí. „Čiňte pokání! které je dneska tak potřebné, aby se zastavil nepřátelský čas a nastal tolik potřebný Mír… A začal nový letopočet lásky“ (s. 168).
Související články:
