Myšlenky ze semináře o církvi Šinčchondži

Ježíšova církev Šinčchondži v Česku vystupuje také pod názvem Nové nebe a nová země. Jedná se o jihokorejské nové náboženské hnutí, jehož dějiny se počítají od roku 1984 (podrobnou historii lze číst například zde) a v současnosti celosvětově udává kolem 400 tisíc členů. V Česku intenzivně působí přibližně deset let, počet členů je odhadován v rozmezí dvou až tří set osob. Pozornost médií a veřejnosti poutají především misijní strategie společenství, které cílí zejména na mladé lidi a osoby již věřící. Ti jsou oslovováni často pod falešnými záminkami na veřejných místech a prostřednictvím sociálních sítí a misionáři nezřídka neuvádějí, či dokonce zapírají, ke kterému náboženskému společenství patří. Také o tom byla řeč na semináři s bývalou členkou církve Šinčchondži, slečnou Anežkou. Setkání se studenty kurzu „Nová náboženská hnutí a společenský konflikt“ a veřejností se konalo ve středu 31. ledna na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Vzhledem k tomu, že Šinčchondži sděluje jen výběrové informace o svém působení, funguje při poradně Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů už několik let volné uskupení bývalých členů, blízkých osob současných členů a dalších zájemců o dění v tomto společenství, kteří se nepravidelně setkávají, aby sdíleli své poznatky a příběhy. Poslední takový seminář nazvaný „Jak to chodí uvnitř církve Šinčchondži“ se konal 8. prosince 2022 a zúčastnily se ho jako posluchačky také dvě mladé ženy, které v závěrečné diskusi z pozice aktivních členek hnutí dokonce potvrdily správnost sdělených informací. Jednou z nich byla slečna Anežka, která se se společenstvím před několika měsíci rozešla. Její celková zkušenost zahrnuje období přibližně tří a půl roku.

Prvním impulsem bylo pro ni setkání se dvěma muži, kteří ji v roce 2019 na ulici oslovili s pozváním k účasti na psychologickém výzkumu a nabídli jí setkání. Na základě tohoto setkání ji seznámili s další osobou (ženou), která ji postupně nasměrovala k biblickému studiu, nejprve pouze ve dvou, následně ve skupině. Svým vyprávěním Anežka připomněla také speciální terminologii, kterou hnutí používá. Misionáři, kterému se podaří oslovit nového potenciálního člena (ovoce), se říká strom. Ten předá sklizené ovoce do péče lístku, tedy jinému misionáři, který předstírá, že je také biblickým studentem, a stává se mu nejbližším přítelem a souputníkem, o ovoce pečuje, sbírá o něm informace a na jejich základě po poradě se svými vedoucími uzpůsobuje okolnosti, situace a dění tak, aby ovoce co nejvíce oslovovaly a motivovaly ke studiu, povzbuzuje ho a zároveň mu brání v pochybnostech či setkáních s čímkoli, co by mohlo jeho zájem negativně ovlivnit. Anežka v té době prožívala pocit nedostatečného okruhu lidí, s nimiž by mohla sdílet svůj zájem o psychologii a seberozvoj, a tak byla ráda, že se jí tato možnost naskytla. Ačkoli se dříve považovala za ateistku, rozhodla se po čase přijmout možnost biblického studia jako výzvu ke konfrontaci svých názorů. Nejprve se svým lístkem studovala bibli samostatně při schůzkách v kavárně, ale asi po měsíci či dvou přijala nabídku vstoupit do kurzu v centru a studovat skupinově ve třídě.

O tom, že se jedná o aktivitu církve Šinčchondži, nevěděla řadu měsíců. Upozornili ji na to přátelé mimo toto společenství, posílali jí dostupné texty, svědectví a informace. Anežka si je prostudovala, ale její zkušenost byla opačná, a tak v biblickém studiu pokračovala. Nyní situaci vidí tak, že jí byly ony opačné zkušenosti „šité na míru“, protože její lístek a lektoři věděli, jaké informace má k dispozici, a režírovali události tak, aby je její zážitky vyvracely a nedávaly jí prostor si pomyslet, že je jí něco divné, nesouhlasí nebo se jí něco nelíbí. Tomu také do značné míry nahrávala protipandemická opatření, kvůli kterým se ještě více ztenčily Anežčiny sociální kontakty a veškerá výuka a setkávání byly možné pouze online.

Zásadní změna pro Anežku nastala, když se stala členkou. Zatímco jako studentka „v centru“ zažívala pouze vstřícnost a péči, jako členka již začala pociťovat také intenzivní nátlak a permanentní kontrolu. Důraz byl kladen zejména na pravidelnou docházku a intenzivní misii (v církvi se říká „evangelizace“), kterým členové věnují mnoho času a nezřídka pro ni musí ukrajovat také ze svého studia, zaměstnání, spánku či zdraví. Vše legitimizují specifické interpretace biblických textů, a tak je člen ochoten konat i to, co by za jiných okolností považoval za morálně nepřijatelné. Anežka popsala, že misionáři Šinčchondži jsou přesvědčeni o tom, že spása a vstup do nebe jsou možné jedině skrze členství v Šinčchondži, opakem je peklo, a v tomto kontextu se pak stává omluvitelnou lež a manipulace v misijních strategiích a často přísné jednání s členy (tvrdá kritika, třeba i bezprostředně neopodstatněný křik od vedoucích, vyhrožování a jiné formy apelu na strach a podobně). Touha po přiblížení k Bohu a nebeské naději není jen nástrojem vnějšího (explicitního) tlaku, ale také toho vnitřního (implicitního). Ten vede samotné členy k velké osobní (vztahové, finanční i časové) obětavosti, dochvilnosti a nasazení i ve chvílích, kdy jsou unavení nebo třeba nemocní, přimějí je podvolit se i absurdním požadavkům a pravidlům. Vnímají to totiž jako součást služby a života s Bohem, který je možný jedině skrze Šinčchondži. Anežka popsala prožitky velkého fyzického a psychického vyčerpání, které byly zdánlivě ošetřovány dočasným zklidněním a laskavostí, z níž pro ni ale nakonec vždy vyplývalo sdělení, že je to ona, kdo špatně pochopil nějaké sdělení a kdo je vinen svými pochybnosti a selháním.

Několik dalších otázek směřovalo k církevní organizaci a její struktuře, která připomíná pyramidovou společnost, a bohoslužbám. Anežka popsala organizaci členských buněk, tzv. gujoků (podrobně jsme strukturu již popisovali například v textu zde), které mají své vlastní, speciální bohoslužby. Dále se konají v týdnu dvě církevní bohoslužby, a sice ve středu a v neděli. Tyto bohoslužby obsahují prvky korejské kultury, která je považována za nebeskou. Shromáždění probíhají vkleče, zpívají se korejské chvály, v kázání jsou hlubší doktríny Šinčchondži, ženy jsou odděleny od mužů, členové mají černo-bílý oděv, ženám nejsou dovoleny náušnice. Zcela jinou bohoslužbu prezentuje Šinčchondži na internetu (na platformách Youtube a Facebook v neděli v 18 hodin). Ta je stylizována do podoby obvyklé v evangelikálních denominacích a také kázání jsou spíše líbivá a povrchní, nejdou do hloubky teologie Šinčchondži. Jejich úkolem je oslovit širokou veřejnost a prezentovat církev jako běžnou, otevřenou a přístupnou.

Podobně slouží propagaci a pozitivnímu veřejnému obrazu církve také hromadné promoce absolventů biblických kurzů (psali jsme například zde a zde). Tak vnímá promoce také Anežka. Nepopírá, že členové radostně prožívají velká čísla, která jim potvrzují, že se Zjevení naplňuje, ale z hlediska běžného života víry a rituálů zásadní nejsou. Pro samotné členy církve je důležitější jejich vlastní služba, účast na bohoslužbách a uspokojivé výsledky v odevzdaných výkazech, k nimž jsou vedeni.

V druhé polovině setkání se otázky stočily k důvodům, které Anežku vedly k odchodu. Jako zlomový bod uvedla situaci, kdy se sama stala vedoucí a byla nucena vyvíjet nátlak na svěřené členy. Běžné také je, že je vedoucím skupin, které nejsou dostatečně úspěšné, nařizována evangelizace třeba uprostřed noci, jsou káráni, ale také trénováni v tom, jak mají podporovat a podněcovat snažení svého týmu či odpovídat na pochybnosti a otázky tak, aby je otočili v prospěch Šinčchondži. Díky této zkušenosti si stále více uvědomovala, že stejné taktiky a postupy byly a jsou uplatňovány také na ni. Popisovala situaci, kdy opakovaně plakala svému vedoucímu do telefonu, že tuto funkci nechce dělat a že se jí chce umřít. Přestože jí bylo mnohokrát řečeno, že nemusí dělat nic, co sama nechce, a nemusí na sebe brát poslání, které necítí, ve skutečnosti její vedoucí nebral na její odpor zřetel. Anežka dokázala svou roli vykonávat jen několik týdnů, poté v pozici vedoucí skončila, a nakonec se společenstvím Šinčchondži rozešla úplně.

Právě problém kognitivní disonance a racionalizace za běžných okolností morálně nepřijatelného jednání členů Šinčchondži i samotné Anežky byl leitmotivem celého semináře. Sama slečna Anežka se během vyprávění často pozastavovala nad absurditou některých situací, v nichž přijala komunikační modely a strategie, které za jiných okolností pokládáme za zneužití důvěry. Její důvěra byla opakovaně zrazována a její mysl cíleně obelhávána, ale ona to přistupovala. Během semináře opakovaně zazněla věta: „To si zvyknete a pak už vám to nepřijde.“ Ve chvíli, kdy přijala podstatu a účelovost vztahu se svým lístkem, byla do značné míry připravena přijmout jakoukoli další podobnou situaci, naučila se neustále zpochybňovat svůj úsudek a své vnímání a být otevřená novým vysvětlením, jakkoli jsou nekonzistentní, rozporuplná a protichůdná.

Ze svědectví slečny Anežky vyplynulo také to, že značný vliv na schopnost si racionalizovat disonantní vjemy má to, zda daný člověk zcela nespálil mosty k rodině, přátelům a jiným zájmům. Pokud si přes zmíněný tlak udržuje některé „ostrůvky“ své osobnosti, které s naukou a životem společenství nesouvisí, nebo jsou s ním dokonce v rozporu, je pravděpodobné, že bude problémy ve společenství vnímat čím dál intenzivněji, a nakonec se pro něj další setrvání v takovém prostředí stane nemožným. Snad to byly právě tyto „ostrůvky“, které slečnu Anežku pomohly přenést přes krizi, kterou jí odchod způsobil, tak, že se ke svému bývalému společenství nevztahuje se slepou kritičností, nebo dokonce nenávistí, ale hodnotí prožitou zkušenost i pozitivně.

Psali jsme v Dingiru: