V těchto dnech si připomínáme 100. výročí úmrtí kněze a zakladatele jazykově českého starokatolictví Františka Išky (1863–1924). Jeho životní cesta dobře odhaluje vzrušené duchovní klima přelomu 19. a 20. století, kdy se v našem prostředí mísila snaha o duchovní obrodu s národnostními tendencemi k sebeurčení, ale také s velkým rozvojem vědy a poznání a s tím spojeného racionalismu.
František Iška se narodil 3. prosince roku 1863 v Ločenicích v Budějovickém kraji do rodiny sedláka Tomáše Išky a Kateřiny Novákové. Pokřtěn byl o den později v římskokatolické farnosti Svatý Jan nad Malší a s římskokatolickou církví a jejím vzdělávacím systémem byla spojena celá první část jeho života. Vystudoval jako žák nadějný a talentovaný, i když dosti stonavý, českobudějovické gymnázium, které bylo velmi česky vlastenecky zaměřené. Po maturitě se na matčino přání dal do kněžského semináře, přestože ho to osobně táhlo spíše k právu. První dva ročníky absolvoval v Českých Budějovicích, pak se ale po konfliktech nechal přeložit do Litoměřic. Zdejší seminář byl tehdy ovlivněný ještě doznívajícím bolzanismem a silně liberálními názory, které mladého Išku ovlivnily.
V roce 1886 byl s dispenzem pro nízký věk jako dvaadvacetiletý vysvěcen na kněze a začal působit v národnostně a jazykově smíšené oblasti v okolí Teplic. Jeho první duchovenskou štací byly Novosedlice. Už zde se začal spojovat s místními českými národoveckými kruhy a při duchovenském působení začínal tam, kde to církevní právo umožňovalo, používat češtinu. To mu ovšem v atmosféře stoupající národnostní a jazykové nesnášenlivosti nepřidalo na oblibě mezi většinově německým obyvatelstvem a brzy se o něm od úst k ústům i v německém tisku začaly šířit zkazky, že je to „největší český štváčský kněžour“.
Z Novosedlic posléze Iška zamířil do Bořislavi, pak do Chabařovic a nakonec jako městský kaplan do Českého Dubu. Tady se cítil ve svém živlu, spolupracoval se Sokolem, Českou besedou i křesťanskými socialisty. Brzy se stal vděčným cílem německého tisku a množila se udání a stížnosti na litoměřický ordinariát. Nakonec zasáhl biskup Emanuel Schöbel a chtěl Išku přeložit. Iška na to ovšem reagoval konfrontačně a když k přeložení skutečně došlo, opustil kněžskou službu, vystoupil z římskokatolické církve a odjel do Vídně studovat práva, jak měl od mládí v úmyslu.
Ve Vídni už od roku 1871 existovala starokatolická farní obec a od roku 1877 měla starokatolická církev státní uznání. Iška, který se se starokatolíky seznamuje po svém příchodu do Vídně, do této obce vstupuje v roce 1894. Můžeme spekulovat, že vstup do starokatolické církve mohl krom ryze osobních i pragmatické důvody. Římskokatolická církev se totiž Iškovi různými cestami pokoušela mstít. Litoměřická biskupská konsistoř žádala například c. k. zemský soud ve Vídni, aby prohlásil Iškovo manželství, které mezitím uzavřel s Emi Traegnerovou, za neplatné pro překážku svěcení a aby ho i jeho ženu uvěznil. Zároveň byl Iška udán na c. k. ministerstvu války jako nezpůsobilý nadále zastávat důstojnickou hodnost vojenského kaplana II. třídy a ministerstvo bylo vyzváno, aby povolalo Išku do tříleté vojenské služby. Hrozbu vojenské služby z Išky sejmul až správce starokatolického biskupství Miloš Čech, který úřadům doložil, že v případě mobilizace by Iška mohl sloužit jako starokatolický vojenský kaplan.
Skrze mezinárodní kontakty vídeňských starokatolíků dostal Iška nabídku svá studia práva dokončit ve švýcarském Bernu a zde si také na starokatolické teologické fakultě rozšířit svá teologická studia. Do Švýcarska také v roce 1896 odjel a působil zde jako pomocný duchovní u sv. Petra a Pavla v Bernu a později jako vikář v Thunu. Už v této době Iška čile korespondoval s mnoha představiteli českého národního hnutí a sondoval půdu pro to, zda by bylo reálné přenést (původně německou) starokatolickou myšlenku do česky mluvícího prostředí a postavit ji na základech cyrilometodějské a utrakvistické tradice.
Realizace těchto plánů započala v samotném Švýcarsku. Každý rok v červenci putovala velká deputace zástupců různých národoveckých spolků do Kostnice, aby si připomněla výročí smrti mistra Jana Husa. Iška této situace využil a tuto delegaci pozval roku 1898 do nedalekého Curychu, kde starokatolická církev užívala prostorný bývalý augustiniánský kostel. Bohoslužba se uskutečnila za hojné účasti delegátů z Čech a Moravy i za účasti českých emigrantů žijících ve Švýcarsku. S výjimkou částí Gloria a Credo, které zpíval chrámový sbor v němčině, proběhla celá bohoslužba v českém jazyce – překlady a texty si Iška předem nechal formálně schválit od švýcarského biskupa – a byla v duchu Iškova pojetí českého starokatolictví jako církve s vazbou na utrakvistickou a husitskou tradici doprovázena zpěvy chorálů Kdož sú Boží bojovníci, Hospodine, pomiluj ny a dalšími českými písněmi.
Je tedy zajímavým historickým paradoxem, že první jazykově česká starokatolická bohoslužba se konala na švýcarském území. K samotnému založení starokatolického misijního díla mezi Čechy přikročil Iška o dva roky později a ne zcela dobrovolně. V roce 1899 se totiž v celkem banálním sporu o stipendium veřejně a na stránkách zastal jiného českého kněze, Josefa Peřiny, proti starokatolickému biskupovi Eduardu Herzogovi. Spor vygradoval a měl za následek Iškovo propuštění ze služeb švýcarské starokatolické církve. Nezbývalo mu v ten moment nic jiného, než se vrátit do vlasti a svůj plán a sen o české církvi národní se pokusit realizovat.
Zde ovšem Iška rychle začal narážet na řadu těžkostí. Mnoho představitelů národního hnutí, kteří ho nadšeně podporovali, dokud byl ve Švýcarsku, se po jeho příjezdu do Prahy začalo k celému projektu stavit výrazně skepticky. Rakouské úřady vytváření nových starokatolických obcí tak jako tak omezovaly pomocí byrokratických obstrukcí a nakonec kritická k Iškovým snahám byla i sama starokatolická církev v Rakousku, která byla řízena ze severočeského Varnsdrorfu (resp. Warnsdorfu). Nesmíme totiž zapomínat, že Išku – ať právem či neprávem – z jeho římskokatolických dob na našem území předcházela pověst národnostně vyhraněného „štváčského kněžoura“, což ve výhradně německé synodní radě církve vyvolávalo od počátku otázky.
Navíc zde byla opakovaně vyjadřovaná obava, že pokud by najednou český lid povstal a masivně se začal hlásit k církvi starokatolické, mohli by Češi díky demokratickým principům správy starokatolické církve získat většinu. Historie brzy ukázala, že tyto obavy byly liché a Iškova „národní církev českoslovanská“ masy nestrhla. Lze jenom spekulovat o tom, zda tomu bylo proto, že situace v roce 1900 ještě nebyla tak zralá jako o dvacet let později u vzniku Církve československé, nebo zda zde aktivní státní represe a přinejlepším polovičatá podpora ze strany varnsdorfského biskupství sehrála svou úlohu, nebo zda i rysy Iškovy osobnosti, která byla velmi individualistická, někdy konfliktní a obtížně si získávala spolupracovníky, nemohly hrát jistou úlohu v tom, že projekt českého starokatolictví zůstal omezený jen na Prahu a na několik set osob, které se postupně k církvi přihlásily.
Zakladatelská doba starokatolické obce v Praze není prosta nejrůznějších bizarních incidentů. Když si Iška pronajal sál na Žofíně, aby zde mohl přednášet o národním katolictví, nechaly rakouské úřady celý Slovanský ostrov policejně ohradit, aby předešly údajným nepokojům. Když si Iška v Jeruzalémské ulici v domě „U Šimáčků“ zřídil improvizovanou Betlémskou kapli a bez státního svolení zde sloužil mši, vnikli během bohoslužby dovnitř policisté, kteří kněze zatkli a v plném mešním ornátu ho vedli pražskými ulicemi na služebnu, což se pak samozřejmě s gustem propíralo v domácím i zahraničním tisku.
Během několika let svého působení v Praze Iška částečně přeložil liturgii, založil první český starokatolický časopis Národní katolík a vydal několik spisů, v kterých pranýřuje klerikální nešvary své doby, kněžský celibát a věnuje se dalším dobově palčivým tématům. Zejména ve svých spisech Národní církev českoslovanská z roku 1900 (první vydání bylo úřady celé konfiskováno) a České starokatolické hnutí z roku 1902 vymezuje ideový základ jazykově českého starokatolictví, který do jisté míry zůstal aktuální až dodnes. Po dobu svého pražského pobytu neměl Iška žádný příjem od církve a žil a své duchovní, spisovatelské a vydavatelské aktivity provozoval vesměs na účet své ženy a jejího dědictví po zámožném otci.
Po několika letech práce v Praze začíná Iškovi docházet dech a podle jeho vlastních vzpomínek se přidává i frustrace z toho, že úspěch jeho národní církve není zdaleka takový, jaký předpokládal. Pokusil se tedy o další krok stranou a nové dobrodružství a vyrazil v roce 1902 na tříměsíční misii mezi československé emigranty v Americe. Na cestě zpět se mu pak přihodila událost, která zásadně ovlivnila jeho další osud. Citujme přímo z jeho pamětí: „V takovém rozpoložení mysle přijel jsem do Hamburku. Tam čekaje na vlak, procházel jsem ulicemi a zrak můj padl na výkladní skříň knihkupce a na nápadně tam rozvěšené brožury s nápisem Bible a Bábel. Četl jsem již ráno před tím v novinách, jakou sensaci ve světě bohoslovců vyvolaly přednášky na toto téma, jež prof. Delitzsch měl 13. 1. 1902 pro Německou východní společnost … Pohroužil jsem tedy v brožuru tu a – byla to poslední smrtelná rána mé víře.“
Po tomto existenciálně významném střetnutí s dobovým sporem o údajné mezopotámské prameny Starého zákona se Iška s pražskou starokatolickou obcí rozloučil a znovu do Ameriky zamířil už jako přívrženec Volné myšlenky. V Chicagu dále publikoval své přednášky na různá témata a v rámci emigrantské komunity se dokonce několikrát dosti tvrdě střetl s Tomášem Garriguem Masarykem, s kterým se přel o poměr Čechů k Rakousku.
V roce 1920 se již dosti těžce nemocný Iška vrátil se svou ženou do nově vzniklého Československa a usadil se u svého bratra ve Velešíně. Nakolik můžeme soudit z dochované korespondence a archivních materiálů, tak intenzivnější kontakt s jím samým o dvacet let dříve založenou pražskou starokatolickou obcí, která v té době poměrně prosperovala, už znovu nenavázal. Zemřel podle zápisu v matrice 28. ledna 1924 (nikoli 29., jak bývá často chybně uváděno) a pohřben byl, jak se na svobodného myslitele té doby slušelo, žehem v pražském krematoriu dne 2. 2. 1924.
Iška je dnes v české starokatolické církvi právem vzpomínán jako zakladatel českojazyčného starokatolictví a to navzdory tomu, že jeho zakladatelské úsilí bylo stíháno mnoha nepříznivými okolnostmi. Jím založená pražská starokatolická obec se později stala jedinou českou farností jinak zcela německé církve. Několikrát sehrála zajímavou úlohu, která ji přesahuje – bylo to právě kvůli pražským starokatolíkům, že se ve vznikající Církvi československé začalo poprvé diskutovat přijímání podobojí, řada představitelů katolické moderny z řad bývalých římskokatolických kněží využila pražskou obec k uzavření sňatku, protože civilní sňatek jim pro právní překážku nebyl umožňován, ale především existence jazykově a národnostně české farnosti v rámci starokatolické církve byla rozhodujícím jazýčkem na vahách v roce 1945. Tehdy více než 95 % českých starokatolíků muselo nastoupit do odsunu a málo chybělo, aby starokatolická církev následovala osud Německé evangelické církve a padla zcela za oběť Benešovým dekretům. Existence pražské české farnosti a politická prozíravost tehdejšího biskupa Paška byly to jediné, co církev tehdy zachránilo. Ale to už by bylo na jiné povídání.
Náhledová fotografie: František Iška s manželkou.
Související příspěvky:
