Miloš Čech – budovatel mostů mezi českým a německým starokatolictvím

Miloš Čech – budovatel mostů mezi českým a německým starokatolictvím

Starokatolická církev na našem území v 19. a v první polovině 20. století byla převážně německojazyčným fenoménem. Přesto se ale vzpírá jednoznačné národnostní klasifikaci a schematizaci, naopak, neustále přinášela osobnosti a situace, které více či méně ostrou národnostní linii překračovaly. Příkladem může být její první správce biskupství Miloš Čech – nebo též Amandus Czech – od jehož smrti na přelomu roku uběhlo 100 let.

Miloš Čech se narodil 15. dubna roku 1855 v Litni u Hořovic v dnešním okrese Beroun. Jeho otec František Jaroslav Čech sloužil jako panský hospodář a rodina se počítala mezi české vlastence. O 9 let starším bratrem Miloše byl Svatopluk Čech, který se později proslavil jako český básník, prozaik, novinář a dodnes oblíbený autor příběhů o cestách pana Broučka. Miloši Čechovi se dostalo dobrého vzdělání, do školy chodil nejprve ve Vraném, později pak v Mnichově Hradišti. Na útraty svého strýce byl dán na gymnázium v Mladé Boleslavi a počátkem školního roku 1866–67 byl přijat za bezplatného chovance arcibiskupského konviktu a studoval na novoměstském gymnáziu. Zde si velmi dobře osvojil německý jazyk a jeho životní cesta nabrala směr k duchovenské kariéře.

Už během svých gymnaziálních studií byl Miloš Čech literárně činný – v češtině. Přispíval do beletristického týdeníku Lumír, který v letech 1873–1876 vedl jeho bratr Svatopluk, a také do humoristického a satirického obrázkového týdeníku Paleček, kde vystupoval pod pseudonymem Jan z Lípy. Po úspěšné maturitě se rozhodl pro kněžská studia a nastoupil do pražského semináře. Zde ale nebyl příliš spokojený pro poněkud rigidní atmosféru, která zde panovala, a tak změnil vzdělávací instituci a zamířil do semináře litoměřického. Ten se v této době stával oblíbeným útočištěm liberálně smýšlejících kandidátů duchovní služby, protože zde panovala pokroková atmosféra ovlivněná dílem pražského filozofa a teologa Bernarda Bolzana. Jeho přímí žáci byli sice ze semináře většinou vystrnaděni po nucené rezignaci biskupa Hurdálka, ale určitá bolzanistická otevřenost vzdělávací instituci zůstala. Není proto divu, že řada budoucích starokatolických duchovních prošla právě touto teologickou institucí. Národnostní situace semináře byla poměrně vyrovnaná a čeští a němečtí alumni zde tvořili podobný počet, takže i setkávání mezi českým a německým zde bylo na denním pořádku.

Amandus Czech se svou rodinou.

Na kněze byl Miloš Čech vysvěcen 20. července 1878 v Litoměřicích. Jeho světitelem byl světící biskup pražské arcidiecéze a titulární biskup joppenský Karel František Průcha. Prvním větším duchovní působištěm novokněze Čecha se stala obec Český Dub v Podještědí. Bylo to město s téměř vyrovnaným poměrem českého a německého obyvatelstva, jehož kulturní tradici formovaly takové osobnosti jako Bedřich Smetana nebo Karolína Světlá. Miloš Čech se zde stal duší české minority a také jednatelem České besedy, která byla ve městě založena v roce 1869. Jeho vlastenecké a české národovecké aktivity se nicméně nesetkávaly s pochopením u německé části jeho farníků, kteří si na českého faráře – který ovšem v té době hovořil už perfektní němčinou – opakovaně stěžovali. Možná i to přimělo Miloše Čecha k tomu, aby svou další cestu přehodnotil a v roce 1880, tedy dva roky po svém vysvěcení, přestoupil do starokatolické církve. Údajně mu byl nabízen post biskupského sekretáře a kanovníka v Praze, pokud svůj přestup přehodnotí, ale Miloš Čech už byl pevně rozhodnut.

První dva roky po svém přestupu se Miloš Čech stal kooperátorem ve varnsdorfské starokatolické farnosti, která byla přirozeným centrem severočeského starokatolictví, pod vedením faráře Antona Nittela. Starokatolická církev byla v té době ještě velice mladým fenoménem. Zformovala se po 1. vatikánském koncilu, který v roce 1870 přijal nová katolická dogmata o neomylnosti římského biskupa a o papežském univerzálním primátu. Liberální němečtí katolíci, kteří tato nová dogmata odmítli uznat, vytvořili společenství, které si dalo do názvu termín „starokatolická“ církev – tedy církev hlásící se k oné staré katolické církvi před změnami koncilu (více zde). Rakouská monarchie, která byla úzce spojená s římskokatolickou církví, nebyla těmto „odpadlíkům“ příliš nakloněna. Přestože žádosti o státní uznání církve byly opakovaně podávány už od roku 1872, došlo k němu nakonec až v roce 1877. A rakouské úřady různými cestami ztrpčovaly starokatolíkům život, odmítali žádosti o zřízení nových farních a filiálních obcí a ustanovování duchovních. Konečně toho se později velmi dobrým příkladem stal i sám Miloš Čech. Zároveň byla starokatolická církev v podstatě bez výjimky církví německou, proto také Miloš Čech v této době začíná užívat varianty svého jména a stává se z něj Amandus Czech. Začíná také pravidelně publikovat v němčině – už v roce 1880 vydává útlou knížku Eine Erklärung über das Wesen und die Ziele der alt-katholischen Bewegung (Objasnění podstaty a cílů starokatolického hnutí) a o rok později adresuje litoměřickému biskupovi Antonínu Ludvíku Frindovi sedmdesátistránkovou odpověď na exkomunikaci, kterou na něj biskup uvalil.

V březnu roku 1881 byl Amandus Czech povolán do Vídně, aby se stal tamním starokatolickým farářem. Vídeňská farnost byla jednou z prvních tří starokatolických farností v rakouské monarchii a užívala od roku 1871 městský kostel Krista Spasitele (Salvatorkirche). Vídeňským farářem zůstal Amandus Czech až do roku 1896. V roce 1883 se oženil s německy mluvící starokatoličkou Johannou Endlerovou. V letech 1882–1886 vypomáhal spolu s pasovským farářem Franzem Wohlmannem i v pastoraci starokatolické farnosti v Riedu. Současně pracoval na starokatolické modlitební knize a zpěvníku, který nakonec vyšla pod titulem Altkatholisches Gebet- und Gesangbuch poprvé v roce 1887.

Amandus Czech (vlevo dole) na starokatolickém kongresu v Rotterdamu spolu s biskupy.

V roce 1888 se konala synoda rakouské církve, která měla za úkol mimo jiné zvolit nového správce biskupství. Tato úloha byla dosud vykonávána varnsdorfským farářem Antonem Nittelem, který ale i vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemohl všechny s tím spojené povinnosti plně zastávat. Byl to sám Nittel, který Czecha na funkci správce biskupství navrhl a volba proběhla jednohlasně. Už na okolnostech kolem volby se ale ukázal tlak rakouských úřadů vůči starokatolíkům. Podle katolické eklesiologie a sebeporozumění starokatolíků by ve skutečnosti měla proběhnout volba biskupa, nikoli pouze správce biskupství. Německá a švýcarská starokatolická církev, které se obě formovaly ve stejné době jako starokatolická církev v Rakousku, už své biskupy dávno zvolily a s pomocí nizozemských biskupů, kteří nebyli ve společenství s Římem je i vysvětily. Rakouské úřady nejen, že odmítaly dovolit volbu biskupa na svém území, ale dokonce odmítly do země vpustit i německého starokatolického biskupa Josepha Huberta Reinkense, když byl pozván, aby uděloval biřmování. Proto například kandidáti kněžství z rakouské církve museli být svěceni mimo rakouské území, například v Bonnu.

V září 1889 byla pod vedením utrechtského arcibiskupa Johannese Heykampa založena Utrechtská unie jako evropské společenství starokatolických církví, respektive jako synodní orgán jejích biskupů. Amandus Czech se jako jediný tohoto založení neúčastnil, právě proto, že mu nebylo dovoleno, aby se stal biskupem. Zdůvodnění rakouských úřadů bylo skutečně kouzelné – nebylo možné, aby starokatolická církev měla biskupa, protože nedisponuje dostatečným materiálním zázemím k tomu, aby zajistila důstojný výkon tohoto vznešeného úřadu, a tak by starokatolický biskup byl jen pohoršením. Že šlo o očividně šikanózní a svévolné rozhodnutí je velmi dobře patrné i z toho, že ono „materiální zázemí“, které rakouské úřady požadovaly, mělo mít podobu finančních prostředků v takové výši, aby bylo možné biskupský úřad provozovat pouze z úroků, které by z nich plynuly. Takový požadavek byl pro mladou církev nesplnitelný.

V roce 1897 odešel do penze varnsdorfský farář Anton Nittel a Amandus Czech se stal jeho nástupcem. Vzhledem k tomu, že početně bylo severočeské starokatolictví silnější než obce na území dnešního Rakouska, bylo zároveň rozhodnuto, že se do Varnsdorfu přesune i sídlo biskupství. Velký kostel Proměnění Páně, který zde starokatolíci zbudovali už v letech 1872-1873 se tak stal první rakouskou starokatolickou katedrálou (kterou zůstal až do roku 1995).

Z Varnsdorfu se Amandus Czech duchovně staral o celou rakouskou starokatolickou církev, jak prostřednictvím častých cest, tak prostřednictvím svých kázání a pastorálních listů, které vycházely i tiskem. Jeho modlitební kniha a zpěvník se dočkaly celkem čtyř vydání, naposledy v roce 1921. Mimoto sepsal Amandus Czech i modlitební knihu pro mládež a oblíbenou a opakovaně přetiskovanou knihu biblických příběhů ze Starého i Nového zákona. Velmi výrazně vystoupil Amandus Czech na dvou vídeňských starokatolických kongresech v letech 1897 a 1909. Udržoval také živé kontakty s anglikánskou církví, ve Vídni ještě jako farář přijal návštěvu dvou anglikánských biskupů a sám se jako reprezentant rakouské starokatolické církve účastnil třetí Lambethské konference, nejvýznamnějšího biskupského synodu celého Anglikánského společenství, v roce 1888. Předjímal tak společenství, do kterého později starokatolické a anglikánské církve vstoupily roku 1931.

Zásadní roli sehrál Amandus Czech i ve formování českojazyčného starokatolictví. Když v roce 1899 začala v Praze působit český kněz František Iška, poskytl mu Amandus Czech organizační zastřešení. Přestože s Iškou a jeho obcí nebyla vždy úplně snadná komunikace, podařilo se zejména díky Czechovu diplomatickému vystupování a díky tomu, že dokázal komunikovat dobře nejen německy ale samozřejmě i česky a chápal potřeby českého obyvatelstva, dobře zakotvit pražskou obec do struktur varnsdorfského biskupství – takže ji nakonec nesmetla ani duchovní krize v počátku Československé republiky, kdy to jeden čas vypadalo, že se jazykově čeští starokatolíci jako celek přimknou k vznikající církvi československé.

Vznik Československa v roce 1918 proměnil pro rakouskou starokatolickou církev celou geografickou a politickou situaci. Najednou se nacházela ve dvou oddělených státech. Zpočátku zůstával Varnsdorf biskupstvím i pro Rakousko, ale záhy se ukázalo, že je to situace neudržitelná. Rakouská část církve se tedy postupně konstituovala jako samostatné biskupství a Varnsdorf zůstal diecézí pro starokatolické farnosti na území Československa. Nová československá vláda také už nesdílela represivní přístup ke starokatolíkům a přestala je omezovat v možnostech zakládání obcí a volby vlastních orgánů, včetně biskupa.

Amandus Czech.

Pro Amanda Czecha už ale v té době bylo pozdě. Jeho zdraví postupně upadalo, částečně i pod velkým pracovním vypětím, kterému byl vystaven po dobu 1. světové války a při následných jednáních o rozdělení církve. Přestože na něj někteří duchovní opakovaně tlačili, aby přijal možnost volby za biskupa, nikdy k tomu nedošlo – a to i když byl kandidátem tak očividným, že ho někteří za biskupa začali titulovat i bez volby a svěcení.

Namísto toho zemřel Amandus Czech neočekávaně po osmidenní nemoci opatřen svátostmi umírajících dopoledne v 10 hod. v 67. roku svého života 1. ledna roku 1922. Dobová starokatolická periodika shrnují jeho odkaz těmito slovy: „Smrt nám správce biskupství vyrvala a vzala nám toho, který jako jediný mezi námi se jevil být vyzbrojen těmi dary, které jsou předpokladem jeho úřadu: důstojný dojem, dar řeči, všeobecné znalosti, vzdělání, umění držet lidi, když je to zapotřebí na odstup a s tím spojená jednoduchá přátelskost, kterou všichni, kdo s ním měli co do činění, si tak cenili. Krátce řečeno, celá osobnost biskupa a současně bratra mezi bratry.“

Dědictví Miloše Čecha pro české církevní prostředí je především v jeho široké národnostní rozkročenosti a toleranci. Díky němu se ze starokatolické církve nestala úzce národnostně profilovaná organizace zcela německého charakteru, což mělo zásadní dopad na skutečnost, že zůstala církev zachována i po odsunu většiny svých věřících v roce 1945. Jako průkopníka můžeme Miloše Čecha považovat i ve vztazích mezi starokatolictvím a anglikánstvím, které se stále prohlubují a v naší zemi už dospěly k plné institucionální jednotě.

 

Související příspěvky:

Před 150 lety bylo přijato dogma o papežské neomylnosti

Potíže starokatolíků na Slovensku

Martin Gruber na druhém břehu

Společný hlas o pandemii

 

 



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments