Mnoho lidí věří a pravděpodobně vždy věřilo konspiračním teoriím: rozhovor s Kateřinou Hlaváčovou

Kateřina Hlaváčová (*1995) vystudovala obor judaistika, religionistika a husitská teologie na Husitské teologické fakultě (HTF) a jednoborovou religionistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (UK). V současné době je v doktorském studiu na HTF UK, ve kterém se věnuje konspiračním teoriím uvnitř konzervativního protestantského milieu a jeho apokalyptickému myšlení.

Konspirační teorie, dezinformace, hoaxy – to jsou témata se kterými se člověk ve veřejné diskusi setkává stále častěji a naléhavěji. Jak bys definovala, co jsou to konspirační teorie?

„Standardní“ definice obvykle charakterizuje konspirační teorie jako interpretaci událostí nebo situací, naznačující tajné a často zlověstné spiknutí skupiny mocných lidí nebo organizací. Studium konspiračních teorií se ovšem v současné době rozpíná napříč širokou škálou oborů od politologie, sociologie, psychologie, neurovědy až po historii, filosofii nebo studium náboženství, tedy religionistiku. Konkrétní definice se tak budou vždy lišit v závislosti na tom, odkud k nim přistupujeme, co je cílem našeho zkoumání, ale třeba také v tom, zda ke konspiračním teoriím jako předmětu studia přistupujeme a priori odmítavým, v tomto smyslu kritickým, tedy normativním, nebo dokonce „vymítačským“ způsobem. Badatelé, kteří se v současné době konspiračními teoriemi zabývají, si tuto normativní a často vyloženě pejorativní zatíženost pojmu „konspirační teorie“ začínají více a více uvědomovat a reflektovat, neboť pochopitelně klade překážky snahám nezaujatě pochopit, co vůbec konspirační teorie jsou, jakou mají formu, kdo v ně „věří“ a proč, jakým způsobem se šíří, jakou mohou mít roli ve společnosti a jak si stojí vůči jiným narativům či mýtům, jež si podobně nárokují vlastní verzi „pravdy“ v současné západní společnosti.

Mnozí tak konspirační teorie začínají definovat především jako jisté alternativní výklady světa, které mohou, ale také nemusejí být pravdivé, ovšem to, zda je za pravdivé považujeme, často záleží na tom, kdo je sděluje a jak nám jsou prezentovány. Jinými slovy, to, zda je nějaká konspirační teorie pravdivá nebo ne zůstává zahaleno tajemstvím, které na jednu stranu legitimizuje postoj těch, kteří je odmítají, ale současně i těch, kteří je považují za pravdivé, nebo – zdá se, že častěji, – přinejmenším za alespoň „možné“. V tomto ohledu tak můžeme konspirační teorie odlišit od dezinformací, které jsou obecně definované jako zcela záměrně vytvořené klamavé informace, nebo jak je popsal jeden diskutující na Redditu, „dezinformace je jednoduše nóbl slovo pro naprostou lež“, zatímco v případě konspiračních teorií to nemusí být jednoznačné.

Jaký je vztah konspiračních teorií a náboženství? Jsou náboženští lidé obecně více náchylní uvěřit konspiračním narativům?

Z hlediska jejich funkce můžeme velmi obecně a zjednodušeně říci, že konspirační teorie mají podobný vztah k tradičním formám náboženství jako jiné typy kolektivních narativů či mýtů, ať už mluvíme o mýtech či narativech politických, národních, enviromentálních atd. Někteří religionisté, sociologové nebo psychologové u konspiračních teorií identifikují podobné funkce, které běžně přisuzujeme jak náboženským, tak „implicitně“ náboženským mýtům, totiž, že pomáhají člověku a společnosti lépe se vypořádat s pocity nejistoty, prostředkují pocit kontroly nad situací, a to především v dobách, které se vyznačují zvýšeným napětím, krizemi, nestabilitou atd. V tomto ohledu pak konspirační teorie mohou prostředkovat úlevu a útěchu v porozumění a nabídce naděje a smyslu v chaotickém světě a přítomnosti zla v něm. Jak jsem však říkala, rozhodně nejde o funkci, která náleží výhradně nebo především konspiračním teoriím, ale ani náboženství. Také není pravda, že by lidé, kteří jsou věřícími, byli více náchylní k přijímání konspiračních narativů. Osobně neznám žádnou relevantní studii, která něco takového prokázala a navíc zde narážíme na věčný problém religionistiky, jak vůbec definovat a odlišit „náboženskou víru“ od – řekněme – autentického zaujetí politickou ideologií?

Před pár lety se začalo například hodně mluvit o tom, že evangelikálové mají větší tendenci věřit konspirační teorii QAnon nebo konspiračním teoriím obecně. Ovšem už jen málo vědců nebo žurnalistů explicitně upozornilo na skutečnost, že velkou roli zde může hrát politická orientace, neboť QAnon je zcela evidentně namířen proti Demokratické straně a hodnotám, které se neshodují s hodnotami republikánů, kteří mezi americkými evangelikály zcela jasně prominují. Dále nesmíme zapomínat na skutečnost, že mnoho konspiračních teorií, se kterými se setkáme dnes, jsou velmi často „jen“ aktualizovanou verzí starších konspiračních teorií, třeba i těch, které vznikly během osvícenství nebo Velké francouzské revoluce, některé mají kořeny ve středověku, tedy v dobách, kdy bylo ještě zcela legitimní interpretovat vnější realitu náboženskou, v tomto případě především křesťanskou, optikou. Podobná optika je pro řadu lidí aktuální i dnes, zatímco jiní dávají přednost spíše politickým konspiracím, které jsou více v souladu s jejich „nenáboženským“ světonázorem. Případů, ve kterých je to však takto ostře vymezené, bude jen minimum a často může jít o kombinaci obojího, nebo o kombinaci politické orientace a jiné formy tradiční nebo alternativní religiozity. Nelze tak říci, že by vás „ náboženská víra“ obecně determinovala k víře v konspirační teorie, nebo že by věřící člověk byl náchylnější k víře ve spiknutí. Jde o argument, který má své počátky už v prvních akademických diskusích o konspiracismu, jež se vůči sobě snažily postavit „iracionální“ víru ve spiknutí vůči modernímu, vědeckému „nenáboženskému“ myšlení.

Pokud navážu na předchozí otázku, tak jedna z rovin, která může být zajímavá nejen pro religionisty, je skutečnost, jež řeší například diskurzivní analýza, totiž, že moderní pojmy „náboženství“ nebo také právě „konspirační teorie“ jsou v jejich každodenním, všeobecném či veřejném a podobně i odborném užití pojmy mnohoznačné a normativně zatížené, a to s ohledem na jejich historický, společenský a politický kontext. Oba pojmy proto nezřídka slouží jako způsob, jakým delegitimizujeme nějaké tvrzení, ať už bezprostředně, například na sociálních sítích nebo v rámci politické hry nebo jiným, většinou ne tak vulgárním způsobem v odborné literatuře, která konspirační teorie, podobně jako náboženství, redukuje na „pouhé“ manifestace strachu, úzkosti atd., tedy na jejich funkční charakter, o kterém jsem mluvila. To neznamená, že by taková perspektiva nebyla, do jisté míry, legitimní, ale je potřeba uvědomovat si tuto její reduktivitu a nahlédnout její, podle mě v podstatě nevyhnutelnou, ideologickou zátěž.

Změnily se konspirační teorie – a jejich propojení s náboženstvím – během pandemie Covid-19?

Během pandemie koronaviru se konspirační teorie přizpůsobily situaci. Došlo k nepřekvapivé aktualizaci některých „klasických“ konspiračních narativů, které na pandemii nahlížely jako pouze na jeden z mnoha dalších nástrojů manipulace a ovládání většinové společnosti ze strany tradičních zlořádů jako jsou ilumináti, židozednáři, americká vláda neboli „deep state“, čínská vláda nebo jmenovitě arcikonspirátoři jako George Soros, Bill Gates a další, kteří podle konspiracistů mají svůj podíl na samotném vytvoření koronaviru, nebo pandemii využili pro své cíle a pořádně si namastili kapsy. Mimoto pak vznikají nové dílčí konspirační narativy, které řeší například právě původ viru, obsah vakcín, účel roušek atd., většinou však i tyto konkrétní motivy zasazují do kontextu celé konspirační kultury, tedy do kontextu dalších konspiračních narativů nebo je interpretují prostřednictvím tzv. „superkonspirací“, které zahrnují právě řadu vzájemně propojených konspiračních teorií o všem možném a poskytují tak velmi komplexní obraz o uspořádání světa a geopolitice a jednoduše vysvětlují, proč některé věci fungují tak, jak fungují. V některých sekcích západní společnosti navázala pandemie a s ní spojené konspirační teorie na tradici západního apokalyptického myšlení.

S ohledem na svou specializaci jsem sledovala hlavně prostředí amerických evangelikálů, které můžeme chápat jako velmi významnou skupinu, která udržuje tradici „americké apokalypsy“, která v Severní Americe hraje důležitou náboženskou, kulturní, společenskou a politickou roli už od příchodu prvních osadníků a pro kterou je typické interpretovat každodenní dění a geopolitiku prostřednictvím doslovně čtených biblických proroctví o konci času a tom, co mu bude předcházet. Zvýšenou vlnu milenialismu, především v jeho katastrofické podobě, jsme však mohli vidět i u dalších skupin, silně také například v prostředí alternativní spirituality, čemuž se u nás věnovala například religionistka Zuzana Kostičová. Obecně tak jistě můžeme říct, že pandemie byla novým impulsem pro konspirační kulturu, nicméně to byla především média, která věnovala konspiračním teoriím nevídanou pozornost a učinila je tak více viditelnými. Vzbudila tak dojem, že jsme obklopeni poblázněnými konspiracisty. Média a sociální sítě v nás během pandemie systematicky vzbuzovala dojem, že kromě pandemie koronaviru čelíme i epidemii iracionality v podobě konspiračních teorií či spíše konspiračního myšlení, nebo že se nacházíme ve „zlatém věku“ konspiračních teorií.

Nicméně odborníci, kteří se konspiračním teoriím věnují dlouhodobě, v nedávných studiích ukázali, že víra či spíše důvěra v konspirační teorie je sice vysoká, ale nezdá se, že by lidé věřili konspiračním teoriím více než dříve, ba naopak, že víra v konspirační teorie mírně klesá. Jinými slovy, mnoho lidí věří a pravděpodobně vždy věřilo konspiračním teoriím a jejich počet ani během pandemie nijak zásadně nenarostl. Zda jde o důsledek větší informovanosti veřejnosti nebo snahy vyhnout se „stigmatu“, které s sebou „víra“ v konspirační teorie nese ve veřejném prostoru, není jasné, nebo alespoň neznám studii, která se tím zabývá. 

Konspirační teorie byly v minulosti často spjaté s antisemitismem. Platí to i dnes? A v jaké míře?

„Konspirační teorie“ či spíše podezření o spiknutí, ve kterých hrají důležitou nebo hlavní roli židovští konspirátoři, jsou opravdu velmi staré a lze podél nich sledovat i historický vývoj a transformaci protižidovských nálad ve společnosti, kde Židé tvořili a tvoří minoritu. Například s dodnes populárními představami o rituálních vraždách dětí, které v modernizované verzi tvoří jádro například konspirační teorie Pizzagate a QAnon, se setkáme už ve starověku a mimochodem z ní byli obviňováni i první křesťané. Pozdější křesťanská civilizace řadu starých protižidovských postojů přejala a v kontextu problematického vztahu se svým mateřským náboženstvím – judaismem, vytváří i řadu vlastních. Vztahy mezi Židy a křesťany se pak začaly dramaticky zhoršovat na přelomu milénia v souvislosti s obavami z islámu. Židé začali být kolektivně démonizováni jako spojenci ďábla a Antikrista, jejichž ultimátním cílem je porážka křesťanství, často právě ve spolupráci s muslimy, což je narativ, který v některých kruzích žije dodnes. Tyto představy pak byly oživeny i během reformace v textech Martina Luthera a dalších a pokračují i do moderní doby, kdy jsou navzdory osvícenství, liberalismu a nové občanské společnosti dále rozvíjeny protižidovské konspirační představy, posílené rostoucím antisemitismem, založeném na vědeckém rasismu.

Důležitý je i kontext Velké francouzské revoluce, která znamenala radikální a pro mnohé nechtěnou změnu společenského řádu a během níž se ve společnosti začínají usazovat konspirační teorie o iluminátech, zednářích a Židech a rozvíjí se i myšlenka globálního židovského spiknutí, připravovaného již téměř dva tisíce let. Na přelomu 19. a 20. století pak dochází k vyvrcholení a jisté „systematizaci“ těchto představ, a to ve formě nechvalně proslulého pamfletu Protokoly sionských mudrců. Ty byly sice hned z kraje 20. století označeny za podvrh, jehož autoři se ve čtenáři snažili vzbudit dojem, že Protokoly jsou jakýmsi záznamem tajného setkání židovských mudrců, kteří se domlouvají na posledních krocích k ovládnutí celého světa, přesto však měl tento text tragický vliv nejen na sérii pogromů v Rusku, kde byly poprvé publikovány, ale i nacistickou propagandu a holocaust a dodnes jsou populární jak v Rusku, tak například v zemích Blízkého východu a v menší míře i mezi konspiracisty a antisemity na Západě.

Děkuji za rozhovor!

Náhledový obrázek ze zdroje zde.

Psali jsme v Dingiru:

téma Konspirační teorie a náboženství, Dingir 19 (2), 2016.

téma Konspirace a náboženství, Dingir 26 (1), 2023.

Související články:

Virus jako konspirace

QAnon: konspirační teorie pohledem religionistiky

Očkování, konspirace a antisemitismus v alpských údolích

Konspirační teorie jako vymítání ducha doby, aneb proč je život vždy o věčnost napřed před každým spiknutím

Konspirační teorie jako mýty a proroctví, aneb o kanónech na vrabce