Konspirační teorie jako vymítání ducha doby, aneb proč je život vždy o věčnost napřed před každým spiknutím

Konspirační teorie nejsou vůbec nic nového pod sluncem. Pokud ovšem uznáváme, že ta svítící koule nahoře je opravdu Slunce a ne nějaký hologram vygenerovaný podlým Matrixem. Velká část starověké gnóze je o zlém demiurgovi, falešném stvořiteli a archontech, démonických silách, jež skrytě tahají za nitky zpackaného příběhu světa. Ani modernější Huxleyho historický román Šedá eminence netřeba představovat – podobně jako satirickou literární perlu J. K. Toola Spolčení hlupců, při jejímž čtení se budete smát, až budete brečet. Téma spiknutí, zdá se, provází lidstvo od nepaměti jako velmi přirozený způsob uvažování nad světem. Jistě notně živený skutečnými spiknutími, kterých je plná historie: spiknutí předcházející dávným masakrům křesťanů, pohanů, Židů a všemožných katarů a kacířů. Bartolomějská noc a krvavé spiknutí proti hugenotům ve Francii, populární britský státní svátek Guy Fawkes Day, vzpomínka na bandu spiklenců, co chtěla vyhodit do vzduchu pro jistotu celý britský parlament, a svým způsobem byla spiknutími i Mnichovská zrada 48, „Vítězný“ únor 48 nebo invaze Varšavské smlouvy 68. Lze se vůbec divit, že téma spiknutí se tak snadno propisuje do popkultury, politiky a náboženství? Zvláště v dnešních časech dosud netušené globální krize? Stačí se podívat na jakýkoli nový trhák od Marvela.

I dnes jako v minulosti, je podle mne konspiracismus především průvodní nemocí časů krize: autoimunitním onemocněním (části) kolektivního (ne)vědomí lidstva zápasícího s duchem prokleté, posedlé doby. Je pošetilé myslet si, že konspirační alergii nebo astma vyléčí ještě lepší prášky a skalpely, jak je tomu u infekcí a úrazů. Posedlost duchem doby si žádá tradičnější, vnitřní, jemnější, dlouhodobější, ženskou či „jinovou“ léčbu. Konspirační teorie jsou oproti tomu spíše tvrdým, mužským, racionalistickým, „jangovým řešením“. Čelním střetem. Vymítáním ďábla. Ďábla vtěleného do ducha neklidné, rozhárané, zmatené, bolestné doby.

To neznamená, že vymítání nemůže někdy fungovat. Vždyť je to od pradávna běžný lidský, šamanský, léčitelský, náboženský postup. Vymítání zlého ducha, na rovině individuální i kolektivní, má ale svá pravidla. Ježíš při takové operaci pacientům někdy říkal: „Jdi a už nehřeš“ … A také: Nesuďte, abyste nebyly souzeni,“ a cosi o třísce v oku bratra a břevnu v oku vlastním. Neříkal: Hele, Béďo, ty nikdy za nic nemůžeš, jsi čistý jak lilie – to „Oni“, za všechno můžou „Oni“, ti zlí archonti, ilumináti, zednáři a reptiliáni, co se proti tobě spikli! Ty nic, ty muzikant.

Ale jistě, často za něco, co nás postihne, může něco či někdo tam venku. Ne, opravdu nás neznásilnila naše moc krátká sukně! Do vězení nás nezavřely naše oblíbené psychoaktivní látky! Okupaci v šedesátém osmém nezpůsobila naše touha po větší svobodě! Občas je potřeba i někoho tam venku odsoudit, vypráskat z chrámu, políbit mečem, svázat řetězem a dát mu dost klidu a času na prožitek vnitřního pekla a očistce, které zběsile působil jiným. To se nevylučuje. Proto Ježíš rozlišuje „Dejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží.“ Obojí je potřeba naplnit a citlivě vyvažovat: světskou spravedlnost i božskou lásku založenou na nezničitelném vnitřním příbuzenství, bratrství a sesterství všech bytostí, dobrých i zlých, vědomých i těch právě bloudících. To je význam Ježíšových slov na kříži: „Otče, odpusť jim neboť nevědí, co činí.“ Současně ale Ježíš i Buddha všem, co ještě „nevědí“ nekompromisně hrozí pekelnými plameny a skřípěním zubů za všechnu bolest, co právě působí jiným. Skutečná spiritualita je vždy paradoxem protikladných postojů, mystickou jednotou všeho, prozíravou cestou středem i chirurgicky přesným „rozlišováním duchů“.

Konspirační teoretik žádá pro nepřátele lidstva světskou spravedlnost. Žádá ji hned. A proto s veškerou svou tvůrčí imaginací vymítá ducha zlé doby. Oproti Ježíšovi, Buddhovi, skutečným šamanům a léčitelům tak ale činí s nepatrným, ale podstatným rozdílem – vymítá démony jen z druhých. Nikdy sám ze sebe. Vždyť on je přeci dokonalý! A ti druzí, co skrytě kují pikle a světové krize, jsou zase dle odvěkého manichejského scénáře čistým, absolutizovaným zlem. Už to nejsou zbloudilí sestry a bratři, ale jenom démoni, nepřátelé, satanisté, upíři, kteří pijí krev našich novorozeňat a dětí. Mosty jsou spáleny. Teď je třeba spálit i nepřítele. Na popel. A když to nejde, zatím, v reálném světě – proč to neudělat alespoň v imaginárním, ideovém? Stačí z nepřátel udělat jednou pro vždy nelidské ještěry jako ty z kultovní filmové ságy Allien. Stačí z nich v převráceném exorcismu vyhnat vše lidské, vše laskavé, vše dobré. Osud, karma, boží hněv už se o ně pak postarají: „Lomikare, Lomikare…“ Takhle je to jednoduché.

Ve svém oku už nemá takový vymítač třísku, kterou zapřel, ani břevno, které už pro jeho rozměry ani nevidí. Samo jeho oko zdřevnatělo jako starý kedluben. Oko přestalo být Buddhovým okem plným smíchu i slz, které s nadhledem i soucitně shlíží na svět, ale stalo se samo vyschlým trámem. Zelené a pružné pruty se jako podpěra ideologií, které chtějí léčit nemoci ducha doby – jejich nahrazením lepší, naší vlastní ideologií – moc nehodí. I na tohle máme v Bibli hezký výrok: „Litera zabíjí, ale Duch dává život.“ Proto je podle Ježíše člověk zrozený z Ducha jako vítr. Slyšíš ho zpívat v korunách stromů, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Podle Nového zákona celá tato Ježíšova pozoruhodná řeč zní takto: „Amen, amen, pravím ti: Jestliže se nenarodí někdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znova. Vítr vane, kam chce; slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“

Konspirační teorie a jiné dualistické ideologie jsou v něčem jako stavby z tvrdých a vyschlých trámů v našich vlastních očích, které buď ducha doby adorují nebo naopak vymítají – aby ho vzápětí nahradili svým vlastním, lepším, protikladným duchem. „Budete mě milovat a budete si zoufat,“ říká v Tolkienově Pánu prstenů elfská královna Galadriel, když vizionářsky nahlédne verzi budoucnosti, v níž by se ona sama stala mocnou a temnou „Paní prstenu“. Jeden duch doby nahrazen jiným. Nic víc a nic míň. Ježíš také mluví o duchu, ale jistě tím nemyslí ducha doby. Duch, o němž Ježíš, mluví by snad mohl být jakýmsi duchem nadčasového sebepoznání a věčného společenství s božským životem v nás a kolem nás. Není to duch, který staví ideové chrámy na troskách chrámů poražených nepřátel. Je to duch, který svobodně vane v korunách stromů, malých i velkých, rovných i křivých, kvetoucích i hnijících. Je to duch, který k životu potřebuje vodu. „Jestliže se nenarodí někdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království,“ říká Ježíš. Posedlost duchy zlé i dobré doby lze léčit jenom tak, že se člověk znovu narodí „z ducha a z vody“. Duch či vítr zde může symbolizovat tvůrčí svobodu božské, kosmické mysli: Budiž světlo! A tak bylo světlo. Voda je zde protiváhou a značí vlahou a životadárnou lásku božského srdce. Život vyžaduje nejen nekonečnou jasnou zář, ale i odpočinek od ní, tmu, noc, spánek. Oheň ducha si žádá vodu lásky.

Tvůrci mnoha konspiračních narativů by rádi viděli lepší, krásnější, laskavější, spravedlivější svět a tak musí nekompromisně vymítat ducha prokleté doby. Vymítají ho z nepřátel a spiklenců, kteří jsou tam kdesi v dáli a tak jiní, než my sami, my svatí a dokonalí, bez jediného smítka prachu v našem oku, natož třísky, trámu. Spravedlivé a pokojné „nebeské království“ ale nepřichází skrze souboje duchů doby na nebesích idejí, ale z ducha svobody, který vane po této zaprášené, rozbahněné zemi a z vody lásky, která nazdařbůh prýští z masitých srdcí dokonale nedokonalých tvorů. Buddhisté pro to mají obraz bílého lotosu, který vyrůstá z temného dna jezera. Odstraňte bahno a lotos zemře. Nirvána a samsára jsou vnitřně, svou podstatou, jedno a zároveň se od sebe vnějškem liší jako nebe a dudy. Křesťané obraz splynutí protiv antropomorfizovali: Ježíš, vtělený a všemocný „Syn Boží“ visí poníženě a bezvládně na kříži. Absurdnější protimluv si už sotva lze představit – vyjma ihned dynamicky následujícího, dalšího protikladu v pašijovém příběhu, jímž je Ježíš povstávající v celé své božské slávě ze zapečetěného hrobu.

Tato svatba dokonalosti a nedokonalosti, svatba ducha a vody, pokoje a meče, květů a bahna, není žádnou módní konspirační teorií, ale je věčnou inspirační praxí. Příběh světa, i když tak často může působit, není ve skutečnosti strategická bojová hra, jejímž cílem je porazit protivníka a jejíž hlavní metodou je skryté plánování mnoha tahů dopředu, abychom byli vždy aspoň o krok před soupeřem a mohli ho překvapit nečekaným úderem. Skutečný život je spíše jako vítr, který vane, kam chce, a jako voda, která proudí, kam je třeba – i když to zrovna vypadá, že se proti nám všichni čerti spikli a jsou ve svých temných plánech nejmíň o tisíc mil napřed! Život je ale vždy o celou věčnost napřed – před pomíjivým duchem té či oné bláznivé doby, jejími uctívači a vymítači. Protože život je lotosem, jenž věčně roste z bahna. Je synem božím, jenž zázračně vstává z hrobu. Nebo je také bohyní Persefonou, jež se pravidelně navrací ze světa stínů zpět na zem, plnou řek a vlnících se klasů. Proti věčnému svazku větru a vody nemá ani to nejzáludnější spiknutí trvale šanci. I kdyby toto měla být jen naše víra, naděje a láska.

Náhledová montáž: Felton Davis, Flickr.