Anker Larsen: Kámen mudrců, Praha: Avatar, 2020 (dotisk vydání z r. 1999), 472 s.
V průběhu pandemie Covidu-19 se do rukou českého čtenáře vrátil pozoruhodný román dánského autora Ankera Larsena „Kámen mudrců“ (De vises sten), jehož aktuální reedice je jazykově, ovšem stále čtivě, modernizovaným prvorepublikovým (1925) překladem germanistky Milady Krausové-Lesné (manželky orientalisty Vincence Lesného). Jazykovou úpravu provedl Alexandr Popov.
Johannes Anker Larsen (1874–1957) studoval teologii, filologii a práva na univerzitě v Kodani. Profesně byl původně novinovým korektorem, posléze se věnoval divadelnímu herectví a dramaturgii. Příležitostně vydával i své literární pokusy. Až roku 1923 vypsalo nakladatelství Gyldendal románovou soutěž. Larsen odeslal do nakladatelství rukopis, na němž dlouho pracoval… a uspěl.
Kámen mudrců patří k nejznámějším Larsenovým dílům. Bývá považován za filosofický, ba iniciační román a stojí na začátku jeho spisovatelského úspěchu, který odstartoval na prahu padesátých let jeho života. Román je dodnes vyhledáván zájemci o literaturu s duchovním přesahem. Jeho způsob vyprávění není ale prvoplánově „ezoterický“, Larsenův jazyk je civilní, nepompézní, zacílený na vnitřní prožívání jednotlivých aktérů. Larsen tak svého čtenáře citlivě provází i jeho vlastní životní reflexí.
Románové vyprávění před námi rozvíjí životní cestu dvou hlavních hrdinů – Jana Dahla a Kristiána Barnese, mladých studentů vyrůstajících na dánském venkově. Oba muži, jejichž cesty se na nějakou dobu rozpojí, svými osobitými způsoby hledají smysl života. Příběh tak poněkud připomíná mladší a slavnější dílo H. Hesseho „Narcis a Goldmund“. Sledujeme též osudy mnoha dalších výrazných postav, např. tajemného průvodce Kandidáta, či něžného obra Holgera, ztělesňujícího životní selhání, které jako by již ani nemohlo být spaseno. Jan v raném věku ztratí mladšího brášku, s nímž zažíval mystické záblesky tzv. „otevřena“, stavu, kdy „vidí, jaký je, a cítí, že takový je“ (srov. např. s. 35).
Oba hrdinové se vydávají studovat teologii do Kodaně, křesťanství je ale nedokáže uspokojit. Kristián se vydává za oceán, kde se všemožně protlouká. Jan se snaží najít vnitřní integritu v konfrontaci s dalšími duchovními tradicemi. Setkává se s buddhismem a stane se aktivním teosofem. O bytí mezi teosofickými duchovními hledači píše ovšem Larsen s nenápadnou ironií.
Z Larsenovy předmluvy se zdá, že mnohé tápání románových postav nese autobiografické rysy. Velkolepé duchovní zážitky a nahlížení do jiných světů se pramálo podobají nenápadné zkušenosti „otevřena“ Dahlova dětství. Čtenáři je nabízena možnost, že třeba právě ona prostá prvotní autenticita je zásadnější krok na duchovní cestě než veškerá tajemství tajných věd. Vždyť „kámen mudrců je milník u silnice“ (s. 406).
Propracovaná psychologie postav umožňuje čtenáři nahlédnout, že plně duchovní postoj nezávisí na meditačních technikách či extatických vizích: „Žijte praktický, užitečný život takovým způsobem, aby všecko, co děláte, bylo duševním činem“ (s. 253). Larsen tak nabízí těm, kdo s ním projdou klikaté a prašné životní cesty jeho hrdinů, vlastní zkušenost, která může mít schopnost proměnit čtenářovu perspektivu a shledat, „že se můj obyčejný, každodenní lidský život nachází v samém středu věčnosti“ (s. 5).
Související příspěvky:
