Základní podobu současné alternativní spirituality vymodelovala Teosofická společnost na základě učení její zakladatelky Jeleny Petrovny Blavatské (1831–1891). O tom jsme v Dingiru i v Náboženském infoservisu psali několikrát (například zde). Méně známé je, že silný mileniální impuls v podobě očekávání Nového věku dala Teosofické společnosti až její druhá evropská představitelka, Annie Wood Besantová (1847–1933). Síla tohoto impulsu měla dva protichůdné důsledky: jednak způsobila, že teosofické myšlenky začaly od 60. let 20. století ještě úspěšněji prostupovat západní společností, na druhou stranu ale nadšení Besantové pro mesiáše a její tvrdohlavost přispěly k rozbití Teosofické společnosti, a tak k jejímu pomalému odchodu z hlavní náboženské scény. Od smrti Besantové dnes uplynulo 90 let.
Britka Annie Besantová se po rozvodu manželství s anglikánským duchovním roku 1873 stala volnomyšlenkářkou, ateistkou a velmi aktivní společenskou reformátorkou: zastávala se především dělnické vrstvy obyvatel a žen. Její zájem o spiritismus a esoterické nauky ji roku 1888 či 1889 přivedl do Teosofické společnosti. Jako vynikající řečnice a organizátorka se v ní rychle prosazovala. Blavatská si ji zvolila za blízkou spolupracovnici a po smrti zakladatelky se stala součástí nejužšího vedení Teosofické společnosti: byla vedoucí Esoterické sekce Teosofické společnosti pro Evropu a Indii. Podobnou úlohu zastával ve Spojených státech William Quan Judge (1851–1896), zatímco třetí vedoucí, spoluzakladatel a nejbližší spolupracovník Blavatské, plukovník Henry Steel Olcott (1832–1907), byl nadále ve funkci mezinárodního prezidenta a sídlil v indickém Adjáru. Brzy se ovšem začalo projevovat napětí mezi Besantovou a Judgem a spor vyvrcholil roku 1895 Judgovým vyloučením z Teosofické společnosti. Po Olcottově smrti roku 1907 zůstala Besantová ve vedení sama a byla poprvé zvolena prezidentkou.[1]
V této roli začala Besantová prosazovat myšlenku, že velmi blízko je doba, kdy se objeví poslední božské sestoupení (avatár), tedy – podle jejího přesvědčení – postava očekávaná v různých náboženstvích jako buddha Majtréja, avatár Kalkí nebo druhý příchod Krista. Mileniální očekávání Annie Besantové bylo natolik typické, že právě na něm prokázala americká religionistka Catherine Wessingerová oprávněnost pojmu „progresivní milenialismus“ (tehdy ještě také jako „progresivní mesianismus“ či „progresivní milerianismus“),[2] který se později stal „základním kamenem“ studia milenialismu. (První část třídílného rozhovoru s Wessingerovou uveřejnil Náboženský infoservis zde.)
Annie Besantová a její nejbližší spolupracovník Charles Webster Leadbeater (1854–1934) očekávaného avatára aktivně hledali a pokud objevili někoho vhodného, snažili se ho pro jeho roli připravit. Podařilo se jim to s indickým chlapcem Džidduem Krišnamúrtim (1895–1986), objeveným roku 1909. Na jeho podporu vzniklo společenství uprostřed Teosofické společnosti, později nazvané Řád východní hvězdy, a roku 1912 časopis Hlasatel hvězdy (The Herald of the Star). Téhož roku byl také Džiddu Krišnamúrti jako avatár veřejně představen. Jak je napsáno výše, tento mileniální impuls se později stal pro další vývoj alternativního náboženství na Západě velmi důležitým momentem, ale dřívější důsledky tak jednoznačné nebyly: v důsledku prosazování Krišnamúrtiho se od Teosofické společnosti oddělily celé skupiny členů a stoupenců. Největší ranou bylo to, že významná německá sekce pod vedením Rudolfa Steinera (1861–1925) opustila Teosofickou společnost a později vytvořila samostatnou Antroposofickou společnost. A nakonec roku 1929 definitivně odmítl roli avatára i Džiddu Krišnamúrti.
Samotný mileniální impuls Besantové ovšem ještě vznik hnutí Nového věku (New Age) nezpůsobil. Byla potřeba ještě třetí významná žena (vedle Blavatské a Besantové) mezi teosofy, a to Alice Baileyová (1880–1949). Byla to ona a její následovníci, kdo přenesli a upravili dědictví Blavatské a Besantové tak, že v 60. letech mohlo vzniknout hnutí Nového věku. Ale to už je jiný příběh.
Náhledová fotografie: EPIC, The Irish Emigration Museum.
Poznámky:
[1] Česky více o Besantové: SANITRÁK, Josef, Kořeny, anebo galerie osobností spiritismu, teozofie, mystiky a okultních nauk, Praha: Eminent 2010, s. 157–164.
[2] WESSINGER, Catherine Lowman, Annie Besant and Progressive Messianism (1847–1933), Lewiston – Queenston: The Edwin Mellen Press 1988.
Psali jsme v Dingiru:
téma „Theosofická společnost a její pokračovatelé“, Dingir 11 (1), 2008.
Související články:
