Anna Cima: Vzpomínky na úhoře, 2022, Praha: Paseka, 720 s.
Během svého bakalářského studia religionistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity jsem byla tak nadšena předmětem Náboženství v Japonsku, že jsem posléze absolvovala ještě čtyři semestry japonštiny. Fascinoval mě japonský přístup k náboženství, který náš vyučující Jakub Havlíček vystihoval slovy: Japonci se rodí jako šintoisté, manželství uzavírají jako křesťané a umírají jako buddhisté, přičemž za tu dobu stihnou být členy ještě dvou či tří sekt. Jinými slovy, Japonci zkrátka využívají služeb či atraktivity té tradice, kterou zrovna ve svém životě nejvíce potřebují. Nový román Anny Cimy „Vzpomínky na úhoře“ (2022) byl pro mě fantastickým oživením tohoto osobního zájmu.
Cima debutovala knihou „Probudím se na Šibuji“ (2018), rozsáhlým románem z japonského prostředí, kde si s prvky mystického realismu zatím jen pohrávala. Její druhá kniha je nejen výrazně objemnější (čítá 720 stran), ale také mnohem odvážnější co do fantastičnosti obsahu. Formou zůstává autorka sice při zemi a drží se chronologického vyprávění příběhu několika postav, jejichž osudy se nečekaně proplétají, přibývá zde ale nadpřirozených bytostí (např. opico-tygro-had) i celých alternativních světů, různých vidění na hranici snů či až příliš hmatatelných vzpomínek.
Podobně jako v prvním románu je i ve Vzpomínkách na úhoře ústřední postavou mladá žena, poněkud utopená ve svém bytí, pohybující se mezi různými společnostmi a věčně řešící své vztahy, i když je vlastně dost osamělá. Na první pohled se zdá, že se bude muset zabývat hlavně svou vědeckou kariéru a neuspořádaný osobní život, velmi brzy ale setkání s dávnou kamarádkou otevře brány zcela jiným potížím.
Náboženství a duchovno jsou součástí příběhu přirozeně již od počátku vyprávění. Není vydělováno na okraj jako cosi přežitého nebo bizarního – a právě toto pojetí je japonské kultuře velmi vlastní. Víra a náboženská praxe nejsou ani volnočasové aktivity, ani naopak rigorózní řád, ale jedna ze součástí každodennosti; činnost, které se věnuje prostě více pozornosti, vyžaduje-li to aktuální situace (např. úmrtí v rodině). Cima podává všechny japonské reálie včetně šintoismu s uvolněností a jistotou, díky níž se čtenářka nepodivuje ani ve chvílích, kdy promluví úhoř nebo ze tmy zaútočí Stín. Zdá se vám takový rámec atraktivní? Pak si připočtěte ještě pár závažných zločinů a nehod, návratů do temné minulosti, náročné rodinné situace, zběsilé přírodní živly, ale i zpomalené chvíle u šálků zeleného čaje, nejstarší japonské mýty či – no ano, uhrančivé úhoří přátele nesoucí vaše modlitby až k bohům.
Recenzovanou knihu mohu jen doporučit. Je napínavým čtením, během kterého si vytvoříte vztah ke každé postavě, všemi smysly ochutnáte autentické Japonsko a na úhoře už se nikdy nebudete dívat stejně.
Fotografie: Internetová prezentace knihy nakladatelství Paseka.
Související články:
