Dne 16. června roku 1945, hluboko v poušti Nového Mexika (USA), 340 kilometrů jižně od města Los Alamos, byla poprvé otestována jaderná bomba. Za jejího „otce“ bývá považován americký teoretický fyzik německo-židovského původu Robert Oppenheimer (1904–1967). Dvacet let po prvním testu svého děsivého „dítěte“ Oppenheimere prohlásil: „Věděli jsme, že svět nezůstane stejný. Pár lidí se smálo, pár lidí plakalo, většina mlčela. Vybavuje se mi úryvek z hinduistického svatého písma, Bhagavad-gíty. Višnu (v podobě Krišny – poznámka redakce) se snaží přesvědčit vojevůdce, že by měl vykonat svou povinnost, a aby ho ohromil, vzal na sebe svou mnohorukou podobu a prohlásil: ,Nyní jsem se stal smrtí, ničitelem světů.ʻ Myslím, že tohle jsme si, tak či onak, říkali všichni.“
V době, kdy Oppenheimer svá slova pronesl, znalo Bhagavad-gítu jen velmi málo Američanů, i když jeho strašidelně dojemný přednes dodal jeho výroku velkou váhu. Duchovní a intelektuální vlivy, které působili na „otce“ atomové bomby, však zůstávaly dlouho většině lidí neznámé.
Podle Jamese A. Hijiyi, autora článku Gíta Roberta J. Oppenheimera, má Oppenheimerův zájem o duchovní tradice staré Indie kořeny ve fyzikově rebelii proti prostředí, do kterého se narodil a ve kterém vyrostl. Byl židovského původu a jeho rodina byla spjata se Společností pro etickou kulturu Felixe Adlera; v představenstvu Společnosti zasedal i jeho otec a mladý Oppenheimer chodil do její školy.
Felix Adler (1851–1933) byl německo-americký filosof, náboženský a společenský reformátor, pocházející ze židovského prostředí. On i jím založená společnost zastávali názor, že náboženství je třeba očistit od nadpřirozených a tajemných prvků, a klást důraz na jeho morální, etický a sociální rozměr. Společnost se zaměřovala na rozvoj přírodní věd, ale i klasického literárního vzdělání. Nicméně Oppenheimer nebyl s eticko-sekulárním „náboženstvím“ svého mládí nikterak spokojen a hledal „mnohem hlubší přístup k pochopení mezilidských vztahů a místa člověka ve vesmíru“, jak dosvědčil Oppenheimerův známý, fyzik Isidor Isaak Rabi (1898–1988). Tento hlubší přístup k pochopení člověka a jeho místa ve vesmíru našel Oppenheimer ve starověkých indických textech, které ho podle některých svědectví zajímaly více než fyzika.
V roce 1933, když učil na Berkleyově univerzitě v San Franciscu, se Oppenheimer setkal s Arthurem W. Ryderem (1877–1938), profesorem sanskrtu, který Oppenheimera starověký indický jazyk naučil. Ze všech sanskrtských textů zaujala Oppenheimera nejvíce Bhagavad-gíta a nazval ji „nejkrásnější filosofickou písní, která kdy byla napsána v jakémkoli jazyce“.
Oppenheimer s sebou vždy nosil výtisk Bhagavad-gíty, rád ji půjčoval přátelům a často z ní citoval. Když byl v roce 1963 dotázán magazínem Christian Century (Křesťanské století), aby jmenoval deset knih, které formovali jeho „životní filosofii“, Oppenheimer uvedl Bhagavad-gítu společně s Shakespearovým Hamletem a Pustou zemí T. S. Eliota.
Bhagavad-gíta je dialog o sedmi stovkách veršů, zachycující rozmluvu mezi mýtickým vojevůdcem Ardžunou a jeho vozatajem, který je ale ve skutečnosti Krišnou, svrchovaným Bohem, stvořitelem i ničitelem všech světů. Na kuruovském bitevním poli spolu vedou rozhovor, zda má Ardžuna vyrazit do boje proti nepříteli. Ardžuna má pochybnosti, rád by předešel krveprolití, zejména s ohledem na to, že na nepřátelské straně se nachází řada jeho příbuzných. Ačkoli by se na první pohled zdálo jako více „duchovní“ řešení z boje ustoupit, což Ardžuna zvažuje, Bhagavad-gíta má nakonec opačné vyznění a vyústění: Krišna, který se z obyčejného vozataje promění do své božské podoby, přesvědčí Ardžunu, aby se do boje pustil a naplnil tak svou povinnost v rámci světového řádu, kterou jakožto válečník má. Především ale Ardžunovi vysvětlí, že vše je již rozhodnuto, že to není Ardžuna, kdo má věci ve svých rukou, nýbrž on, Krišna, všemohoucí Bůh, který již o výsledku bitvy dávno rozhodl. Ardžuna se nakonec rozhodne řídit slovy Krišny a do bitvy vyrazí.
Pochopíme-li Oppenheimerův citát z Bhagavad-gíty v širším kontextu, nelze přehlédnout souvislost mezi legendární situací na kuruovském bitevním poli a situací Roberta Oppenheimera v roce 1945. Oppenheimer tíhl celý život k pacifismu a měl během vývoje atomové bomby zřejmě podobné etické pochybnosti jako Ardžuna. Nicméně i Oppenheimer, podobně jako Ardžuna, přijal své místo v řádu věcí a složil dění do rukou Nejvyššího. Jak Hijiya ve své knize objasňuje, Oppenheimer do značné míry přijal svou roli jaderného fyzika a během výroby bomby i v letech následujících po jejím použití učinil řadu prohlášení, ve kterých vysvětlil svou roli v celém procesu jako plnění nevyhnutelné povinnosti.
V roce 1945 řekl svým kolegům v Los Alamos: „Když jsi vědec, nemůžeš takovou věc zastavit. Když jsi vědec, věříš, že je správné předat lidstvu jako celku tu největší možnou moc, skrze kterou bude moct ovládat svět.“ Oppenheimer věřil, že jeho povinností jakožto vědce je bombu vyrobit a povinností politického vedení země je rozhodnout, co s ní udělat. Když jeho kolega z projektu Manhattan Leó Szilárd (1898–1964) chtěl poslat petici prezidentu Harrymu Trumanovi (1884–1972), požadující, aby bomba nebyla proti japonským městům použita, Oppenheimer to zakázal s tím, že politické vedení země má informace, které vědci nemají, a je proto nejkvalifikovanější k rozhodnutí o způsobu použití bomby.
Oppenheimer byl přesvědčen, že osud je mimo jeho kontrolu. Jediné, co mohl udělat, bylo sehrát svou roli podle svých nejlepších možností a dovolit jiným, aby sehráli roli svou. Oppenheimer byl zdrcen smrtí a utrpením, které bomba způsobila, a jednoznačně vystupoval proti pokračování jaderného programu po skončení světové války. Ale když byl v posledních letech dotázán, zda by něco udělal jinak, kdyby se mohl vrátit v čase, řekl, že by všechno udělal úplně stejně.
Absence lítosti by v případě Roberta Oppenheimera neměla být považována za zatvrzelost srdce. Záběry, na kterých cituje Krišnu, dokazují, že použití bomby mu nepřineslo žádnou radost. Stejně jako Ardžuna plnil svou povinnost odpovídající jeho postavení a odevzdal se osudu, který přesahoval jeho vlastní chápání.
Letos doputoval do světových kin snímek režiséra Christophera Nolana Oppenheimer, pojednávající o životě „otce“ atomové bomby.
Zpracováno podle článku z RNS.
Ilustrační náhledová fotografie ze zdroje zde.
Související článek:
