Papež František hned v prvních minutách po volbě, když promluvil z lodžie svatopetrské baziliky, dál vědět, že přichází změna. Pozdravil dav shromážděný na náměstí zcela civilně: dobrý večer. Když měl pronést tradiční požehnání městu a světu, požádal napřed přítomné, aby se pomodlili za požehnání pro něj, ztichl a sklonil se před lidmi. Český náboženský ultrakonzervativec Michal Semín hned reagoval, že ve Františkově promluvě chyběly jakékoli projevy jeho duchovní a světské moci.
V dalších týdnech a měsících se Františkovo reformní naladění projevovalo dál. Zdálo se však, že bude měnit spíš atmosféru než oficiální struktury. Možná se však projevuje jeho jezuitská komunikační dovednost. Začalo to atmosférou a instituční změny byly napřed spíše nenápadné. Byly postupně připravovány. Za pozornost v prvním desetiletí pontifikátu stojí jmenování kardinálů, tedy i volitelů dalšího papeže. Vypadá to, že jeho koncepce má nyní v budoucím konkláve potřebnou kvalifikovanou většinu.
Na přelomu prvního a druhého desetiletí Františkova pontifikátu se začínají objevovat instituční změny. Již dříve ohlásil a teď začíná praktikovat reformu římské kurie, tedy aparátu, který pod papežovým dohledem fakticky řídí náboženské a politické aktivity Svatého stolce. Zahájený synod biskupů by měl reformu posunout dál.
Vůči Františkovu pojetí křesťanského života se již dříve vyslovili kritici z nejvyšších pater církve. V roce 2016 se mu ozvala s pochybnostmi čtveřice kardinálů, Walter Brandmüller, Leo Burke, Carlo Caffara a Joachim Meisner. Burke se vyslovil, že papež, který vyznává formální herezi, přestává být papežem. Když kardinálové nedostali na své pochybnosti odpověď, zveřejnili je. U toho zůstalo. Caffara a Meisner mezitím zemřeli.
V současné době začíná a příští rok bude pokračovat biskupský synod, tedy zasedání zástupců všech místních biskupských konferencí. Uvažuje se o potřebě nového všeobecného sněmu církve. Měl by navázat na 2. vatikánský koncil z let 1962–1965. Na sněmu mají místo všichni biskupové. Jejich současný počet se pohybuje kolem 5 600. Bylo by těžké je ubytovat a najít pro ně prostor pro plenární jednání a další prostory. Snad proto hrají méně početné biskupské synody větší roli.
Novým překvapivým prvkem začínajícího synodu je účast laiků, mužů i žen s hlasovacím právem. Tématem synodu je synodalita církve. Má se tedy probírat, nakolik je správa církve záležitostí individuálních autorit a jejich úřadů a nakolik je komunitní. Snad by se dalo říct, že synod může postupně fungovat jako církevní parlament. Slovo synod je řeckého původu, σύνοδος znamená původně společnou cestu. Vypadá jako slovo mužského rodu, ale je rodu ženského. Proto se někdy v češtině vyskytuje varianta „synoda“. V katolickém prostředí najdeme obě verze.
Proti synodalitě a dalším souvisícím třem papežovým koncepcím se znovu ozvali vysocí představitelé církve s připomínkami. Tentokrát jim papež František odpověděl. Jeho odpověď má oficiální podobu. Zveřejnilo ji Dikasterium pro nauku víry. Bylo to pět kardinálů, tentokrát opět Walter Brandmüller, bývalý předseda Papežského výboru historických věd, a Raymond Leo Burke, někdejší prefekt Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury a později patron Maltézského řádu.
K těmto dvěma již dříve pochybujícím se připojili další tři kardinálové. Mexický kardinál Juan Sandoval Íñiguez je arcibiskup na odpočinku. Guinejský kardinál Robert Sarah byl prefektem dřívější Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Podporoval tradiční latinskou liturgii. Kardinál Joseph Zen Ze-kiun je členem Kongregace salesiánů Dona Bosca a byl biskupem Hong Kongu. Je kritikem aktuálních smluvních vztahů mezi katolickou církví a komunistickou Čínou.
Papež měl tentokrát odpovědět na dubia s ohledem na diskusi k synodu, do níž tematicky vstupují. Jeho odpovědi jsou zdrženlivé a opatrné, ale čteme-li pozorně, vidíme, že jde výrazně dál než v různých dosavadních, často jen okrajově řečených náznacích.
První dubium se táže, zda má být Boží Zjevení v církvi reinterpretováno podle kulturních změn naší doby a podle nového antropologického vidění. Proti tomu autoři kladou tezi, že Boží Zjevení je závazné a neměnné a vývoj v chápání neznamená žádnou změnu v pravdivosti věcí a slov, protože víra byla předána jednou provždy.
Papež v odpovědi hájí stanovisko, že kulturní změny a nové výzvy dějin nemění Zjevení, ale mohou podněcovat k lepšímu vyjádření některých aspektů jeho bohatství. I když je Boží Zjevení neměnné, musí církev uznat, že nikdy nevyčerpá jeho nezměrné bohatství a potřebuje růst v jeho pochopení. Církev roste také v pochopení toho, co sama oficiálně definovala. Některé dřívější výpovědi učitelské služby církve mohou být vyjádřeny lépe.
U výroků Písma a tradice je třeba odlišit trvalou podstatu sděleného od kulturní podmíněnosti. Též to, co je řečeno ke spáse všech a co je druhotné. V tomto smyslu se František vrací k myšlence hierarchie pravd. Jako příklad uvádí toleranci otroctví v některých textech Bible, a mohli bychom dodat, že přímo v Desateru přikázání. A jsou v Bibli ještě problematičtější texty, například Boží příkaz zabít muže, ženy, pacholata a kojence v 1. knize Samuelově.
Papež také zmiňuje biblické výroky o ženách. Vzhledem k nezcizitelné důstojnosti lidské osoby nelze při interpretaci texty Písma a svědectví tradice opakovat doslovně.
Druhé dubium označuje svazky osob stejného pohlaví za objektivně hříšnou situaci a ptá se papeže, je-li rozšířená praxe žehnání takovým párům v souladu s Božím zjevením a magisteriem.
Papež odpovídá, že pouze výlučný, stabilní a nerozlučitelný svazek mezi mužem a ženou, přirozeně otevřený plození dětí je manželstvím. Připomíná však, že ostatní formy svazku jej realizují částečným a analogickým způsobem. I když církev nezavádí pro dva muže nebo dvě ženy obřad podobný svátosti manželství, je třeba postupovat s pastorační láskou. Proto, jak píše, nemůžeme být soudci, kteří pouze popírají, odmítají a vylučují.
Papež připouští, že mohou existovat formy požehnání, které nevyjadřují chybné pojetí manželství. Když totiž někdo žádá o požehnání, vyjadřuje tím žádost o pomoc od Boha, prosbu o možnost žít lépe. Život církve plyne mnoha jinými kanály než normativními.
Třetí dubium pětice kardinálů se bezprostředně týká tématu synodu. Autory udivuje, že by synodalita měla být konstitutivní dimenzí církve, tedy, že by církev měla být ze své podstaty synodální. Dávají to do bezprostřední souvislosti s biskupským synodem jako institucí. Píší, že je pouze poradním orgánem papeže a ptají se, zda může být synodalita nejvyšším regulačním kritériem trvalé vlády v církvi. Zakladatel církve si prý přál, aby nejvyšší a plnou moc církve vykonával jak papež sám, tak kolegium biskupů spolu s ním. Neuvádějí, kde by Ježíš v evangeliích měl mluvil v souvislosti s církví o moci.
Zde František přistihl autory dubií při nedůslednosti. Sami uznávají, že nejvyšší a plnou autoritu vykonává papež, a přitom právě svými připomínkami dávají najevo svou potřebu účastnit se, svobodně vyjádřit svůj názor a spolupracovat. Sami tedy vlastně žádají o určitou formu synodality. Společenství církve nevyžaduje jen účast hierarchie. Celý Boží lid může vyjádřit svůj hlas a cítit se součástí cesty církve. Synodalita je tedy podstatným rozměrem života církve.
Předposlední dubium se týká kněžského svěcení žen. Kardinálové připomínají, že konstituce Lumem gentium 2. vatikánského sněmu rozlišuje všeobecné kněžství Božího lidu a služebné kněžství. Neliší se pouze stupněm, ale podstatně. Ptají se, zda je stále platné učení, jehož je třeba podle Jana Pavla II. definitivně držet, že ženám nelze udělit kněžské svěcení. Plyne jim z toho, že tato teze nepodléhá změnám, ba ani svobodné diskusi pastýřů či teologů.
Podle papeže není vhodné argumentovat rozdílem ve stupni. Překvapivě to odůvodňuje tím, že, by podle toho bylo společné kněžství věřících něčím druhořadým nebo méněcenným jako nižší stupeň. Obě formy kněžství se navzájem osvětlují a podporují.
Pokud je kněžská funkce hierarchická, nesmí být chápána jako forma nadvlády. Pokud to nepochopíme a nevyvodíme z toho praktické důsledky, bude podle papeže obtížné přijmout, že kněžství je vyhrazeno pouze mužům. Ženy mají právo účastnit se různými způsoby na vedení církve.
V odpovědi na čtvrtou námitku též nečekaně uvádí, že dosud nebylo jasně a kvalifikovaně vyloženo, co je definitivním věroučným prohlášením. Připouští, že mu nikdo nemůže veřejně odporovat, ale může být předmětem studia. Jako jiný případ připomíná definitivní tvrzení papeže Lva XIII., že kněžská svěcení v anglikánském společenství jsou neplatná. Připomeňme tu, že v anglikánských církvích je poskytováno kněžské a biskupské svěcení i ženám.
Poslední pochybnost věnuje pětice kardinálů výroku, že odpuštění je lidské právo. Jeví se jim to tak, že papež trvá na povinnosti rozhřešit každého a vždy, jako by pokání, tedy lítost a odpor ke spáchanému činu nebyly nutnou podmínkou svátostného rozhřešení.
František potvrzuje, že pokání je nezbytné pro platnost svátostného rozhřešení. Nejedná se však o žádnou matematiku. Připomíná, že zpovědnice není celnice. Zpovědníci nejsou pány, ale pokornými správci svátostí. U lidí s velmi zraněným sebevědomím je často přiznání viny krutým mučením, ale už samotný akt přistoupení ke zpovědi je symbolickým vyjádřením pokání a hledání Boží pomoci. Nemají se od věřících vyžadovat příliš přesné a určité úmysly nápravy. To, že budoucí opětný pád je předvídatelný, neznamená, že kající úmysl je neautentický.
Náhledový snímek ze zdroje zde.
Související články:
