Na křižovatce: rozhovor s Evou Hronovou 1/3

Je to již přes rok, co autor tohoto rozhovoru publikoval první informace o společenství AllatRa zde v Náboženském infoservisu. V dubnu roku 2022 vyšla třídílná minisérie článků s názvem Hnutí AllatRa na Křižovatce (naleznete ho zde, zde a zde). V období publikace těchto článků se jednalo o nepočetnou náboženskou skupinu, která byla obklopena celou řadou otázek a nejasností. Dnes, tedy po více než roce, můžeme konstatovat, že se jedná o agilní nové náboženské hnutí, jehož myšlenky úspěšně pronikají do veřejného prostoru. Rozšířená působnost hnutí s sebou přináší mimo jiné i mediální zájem. Ten se z pochopitelných důvodů často točí kolem kontroverzí, které společenství provázejí a na které poté nabízí často značně zkratkovité odpovědi. Badatelská práce religionisty, která se zabývá novými náboženskými hnutími, by se však dle mého názoru neměla omezovat na poukazování na problematické části nauky, ale spíše na odhalování pravdy o společenství v jejím celistvém kontextu. Významnou pomocnou rukou při takové práci může být svědectví členů, ať už bývalých nebo současných, které nabízí unikátní pohled zevnitř. Ten se ze své podstaty vždy musí lišit od pohledu zvenčí, a nabízí tak nové perspektivy a pochopení.

Tento nový pohled na společenství AllatRa nyní získáváme díky svědectví bývalé významné členky hnutí, Evy Hronové, která nejenže byla součástí společenství po dobu dlouhých 10 let, ale také zde působila na pozici koordinátorky. V rozsáhlém třídílném rozhovoru shrnuje své působení ve společenství, poskytuje zásadní informace o působení AllatRy jak u nás, tak v zahraničí, a zároveň objasňuje důvody svého odchodu. Pokud je autorovi tohoto textu známo, tak Eva Hronová je historicky první významnou členkou, která hnutí opustila a rozhodla se sdílet své zkušenosti ve veřejném prostoru. V této první části tohoto třídílného seriálu mimo jiné popisuje pozadí vstupu AllatRy do Česka, svou vlastní zkušenost života uprostřed společenství a také její vztah k vůdci hnutí, Igoru Michajloviči Danilovovi.

Proč jste se rozhodla odpovídat na otázky v tomto otevřeném rozhovoru?

S tím rozhovorem jsem, jak víte, dlouho otálela, protože jsem chtěla mít nějaký časový odstup od svého odchodu z Mezinárodního společenského hnutí (MSH) AllatRa a z Tvořivé společnosti a zároveň jistotu, že u mě nehrají roli nějaké emoce. Rozhodla jsem se ho podstoupit, protože si myslím (podobně jako mnozí lidé okolo mě), že by to mohlo pomoci ostatním při snaze o elementární pochopení toho, o co zde vlastně jde. Snažím se ukázat nějaký kompas, vodítko, na základě vlastní zkušenosti. Ráda bych ukázala, co člověka může na tomto společenství lákat, nebo naopak odrazovat. Možná do jisté míry usiluji i o pochopení lidí z mého okolí, kteří se mě po odchodu nechápavě ptali: „Jak jsi mohla v takovém společenství být?“.

Chtěla bych zkrátka spoustu věcí objasnit. Popsat společenství i těm lidem zvenčí, kteří mají odmítavý, nechápavý postoj. Protože, a myslím, že se o tom budeme zde spolu také bavit, zde byly krom jiného zajisté i chvíle hezké, nádherné a naplňující.

Vnímám to tak, že pohled na AllatRu a Tvořivou společnost je v poslední době rozdělen na dva tábory. Jedni okamžitě zareagují, že to je sekta a hned to odmítají. Setkala jsem se nejednou s takovým pohledem některých odborníků, hydrologů, klimatologů, kteří říkali, že to jsou nesmysly vytržené z kontextu, jimiž se nehodlají zaobírat… No a pak jsou tu lidé, kteří se naopak snaží dozvědět o společenství více informací, poslouchají videa, nahlížejí do knih od Anastasie Novych a některé věci se jim líbí, jiné nechápou, další je třeba i děsí, v poslední době zejména rozhovory s neonacisty a extremisty. Mezi takové patří třeba i můj syn a řada mých přátel, kteří v tom spatřují silné bezpečnostní riziko.

Uvědomujete si i jiné motivace?

Motivací pro mě může být i fakt, že by to mohlo pomoci některým členům Tvořivé společnosti, kteří jsou leckdy kritizováni za něco, co třeba vůbec není pravda. Často jsou dle mého názoru málo doceněni, protože Tvořivá společnost je plná opravdu schopných, velmi pracovitých a svědomitých lidí, kteří zřejmě často ani nemají tušení, že jsou zneužíváni k něčemu nekalému, případně jsou silně oddaní některým lidem… Ve společenství totiž panuje obrovská důvěra v některé osoby a často tam slýcháte, že on, ona přece ví, co dělá, on, ona by nás netlačil do ničeho špatného. A v neposlední řadě to může možná pomoci skupině lidí, která se v tomto hnutí už necítí dobře, ale bojí se odejít, protože pociťují nějaké jiné tlaky a obavy.

Když jsem poprvé četla vaše články, napadlo mě, že by nebylo špatné si o tom popovídat právě s vámi. Přišlo mi, že jste opravdu nezávislý badatel, který nemá v úmyslu AllatRu špinit, přestože jsou její členové přesvědčeni o opaku.

Zaujalo mě, jak jste říkala, že většinová společnost se z vašeho pohledu dělí na dva tábory, na ty, kterým se ty myšlenky líbí, a na ty, kteří to hnutí úplně odmítají. Podobně černobílý pohled na svět mají i členové AllatRy, souhlasíte?

Určitě. Já sama musím přiznat, že jak jsem se nyní s odstupem času vracela k některým pořadům, ke knížkám od Anastasie Novych, tak jsem zjistila, že jsem bohužel opravdu hodně důležitých informací přehlédla. Když se na to nyní dívám, řekněme, zpovzdálí, tak v těch pohledech společenství spatřuji jednoznačně protisystémový tón. Systém je tady špatně nastavený, společnost je spotřebitelská a kdokoliv je součástí nadnárodních korporací, je považován za nepřítele. Je to elita, to jedno procento, které nás ovládá. Já jsem takovým narativům nevěnovala tolik pozornosti. Mě v AllatŘe zajímal úplně jiný rozměr, určitá práce na sobě, krocení ega a důraz na lidství, vzájemnost a rovnost všech lidí…

Dnes Tvořivá společnost otevřeně nazývá ty, kdo se k nim nepřipojí, jako nechápající, nebo dokonce idioty…

Ano, je to bohužel tak, jak říkáte. Dříve by uvnitř hnutí rozhodně neprošel, byť jen náznak něčeho dehonestujícího. Nějaký idiot, to vůbec… A teď to běžně používá i Igor Michajlovič Danilov. Kdybychom se podívali na začátky hnutí a udělali skok zpět do současnosti, tak bychom spatřili dvě úplně jiná společenství. V minulosti byla hlavní ideou opravdu absolutní rovnost všech, šíření lásky, respektu a úcty k volbě každého člověka.

A právě na váš začátek v hnutí a na prvopočátek společenství v Česku bych se rád zeptal. V kontextu zahájení působení AllatRy u nás sehrála výraznou roli Světlana Šilivská, ta měla výraznou roli i ve vašem příběhu, je to tak?

Abych řekla pravdu, já jsem se k tomu dostala jako slepý k houslím. Zhruba před 10 lety jsem se stýkala s bývalou kolegyní a zároveň mojí dobrou kamarádkou, Světlanou Šilivskou. Dávaly jsme si takové ty holčičí dýchánky v kavárně, povídaly si, měly jsme se rády, naše děti se stýkaly. Také jsem chodila s jejím manželem na jógu. Myslím, že v roce 2012 nebo v roce 2013 odletěla Světlanka za svou maminkou na návštěvu na Ukrajinu. Při zpáteční cestě se rozhodla, že se zastaví ještě v Kyjevě za kamarádkou. Před cestou na letiště zavítala do místního knihkupectví, aby koupila manželovi nějakou ezoterickou nebo duchovní literaturu. No a oni jí tenkrát doporučili Senseie I. Když potom její letadlo mělo zpoždění, pustila se do čtení té knihy sama. Přečetla ji, jak sama říkala, jedním dechem, absolutně ji to nadchlo, pohltilo.

Pamatuji si, že při dalším společném setkání na mě působila jako úplně jiný člověk. Neviděly jsme se zhruba 14 dní, ale najednou vypadala jako někdo jiný, jako taková zářící bytost. Když jsem ji tenkrát spatřila… Prostě jsem byla stoprocentně přesvědčená, že je čerstvě zamilovaná. Ona mi ale začala vyprávět o nějaké knížce, což jsem vůbec nechápala. A takhle to všechno začalo.

Světlanka se tím tak nadchla, že okamžitě začala praktikovat meditace, které byly v knížce popsány. Také se zkontaktovala s lidmi z Kyjeva, snažila se najít Anastasii Novych a nakladatelství, ve kterém knihy vydali. Zkontaktovala se s nimi a začala ty knížky překládat do češtiny. Mezitím došlo k rozkolu v její rodině a ona veškeré peníze, které získala po rozvodu od manžela, použila právě na překlad knih, na jejichž korektuře se sama také podílela.

A jaký jste měla vztah k těm knihám vy?

Mě ty knížky zpočátku nezaujaly. Je to už taková známá historka, kterou jsem často vyprávěla i v hnutí, jak jsem si do Senseie I napsala: „tohle není můj šálek kávy“. Určitou roli v tom zřejmě sehrál fakt, že jsem byla ateista a slova jako „duše“, „bůh“, jsem nedokázala přijmout… a tak mě to zprvu prostě odradilo. Bylo to navíc napsané takovým zvláštním, řekla bych, krkolomným slohem. Osobně se domnívám, že důvod, proč to u mě nakonec vzbudilo zájem, byla především Světlanka. Nešlo si nevšimnout, že jí knihy pomáhají, začala na sobě obrovsky pracovat. Měnila se mi před očima. Byla klidnější, smířlivější, láskyplnější, což mě fascinovalo.

Světlanka mi opakovaně na naše setkání přinášela knihy, které postupně vydávala, až mi jednou náhodou zůstala jedna z nich v baťohu. Tenkrát jsme na druhý den jeli na hory, já byla velký čtenář a žádnou jinou knihu jsem si s sebou nevzala, takže jsem ji tam celou přečetla. Byla to kniha Sensei IV, která byla plná, řekněme, tak trochu jiné historie, než jakou známe z učebnic. A ta mi, světe div se, takhle poskládaná, tenkrát dávala smysl. V knize se píše, že před námi byly skutečné události záměrně skryty, že tohle je právě konečně ta správná, pravdivá historie. Snažila jsem se uvedené informace dohledat a ověřit, ale nenacházela jsem je. Tehdy jsem si to vysvětlovala tím, že to bylo asi skutečně vše vymazáno, skryto a úmyslně změněno tím jedním procentem vládnoucích elit. Já jsem to svým způsobem tenkrát takto přijala.

A jak to bylo s dalšími knihami?

Pak vyšla kniha AllatRa, která už mě skutečně zaujala. Obsahovala informace z různých oborů (medicíny, biologie, fyziky…), řadu zajímavých znalostí z různých náboženství a filozofických směrů, starodávné meditace a duchovní praktiky. Přestože pro některé bylo velmi obtížné ji číst, já ji přečetla jedním dechem. Pokud se ptáte na další knihy, tak senseiovky I-III jsou spíše takovou beletrií, Sensei IV je o historii, AllatRa je hodně o práci na sobě, o porozumění sobě i vesmíru. Velmi kontroverzní je dle mého Křižovatka. Tato kniha byla překvapivě vydána na Ukrajině jako první ze série knih Anastasie Novych, a to již v roce 1995. U nás však vyšla až v roce 2017 a dlouho se zvažovalo, zda ji vůbec v ČR vydat. Proč to zde zmiňuji? V Kyjevě tou dobou už mohli ledacos chápat, zatímco zde v Česku a na Slovensku členové AllatRy vůbec nemohli tušit o nějakém Nomovi. Nemohli vědět, že MSH Allatra se zformovalo na základě informací z knihy Křižovatka.

Pamatuji si, jak jsem dabovala v roce 2016 jedno video, které nám poslali z Kyjeva. Jmenovalo se „Pro koho je výhodný světový konflikt? Aneb MSH ALLATRA o cti, svobodě a lidských právech“ a pojednávalo o novinářích, kteří přišli do centrály v Kyjevě a natočili zde rozhovor s členy AllatRa. Padaly tam právě otázky typu, kdo vás financuje, není to Putin? Já jsem to tenkrát vůbec nechápala. Nerozuměla jsem tomu, proč jsou tak útoční a jak na něco takového vůbec přišli. Kdybych ale byla trošku více bdělá, uvědomila bych si, že mně ta informace byla podána už před lety. Když jsme poprvé letěly z Kyjeva, bavila se Světlanka v letadle s kamarádkou o nějaké knize a slyšela jsem, jak říkala: „No vždyť Putin, to je Nomo, ten nás spasí, nás Slovany“.

Musím přiznat, že po vydání Křižovatky se ve společenství mezi členy otevřeně mluvilo o tom, že Nomo je Putin. Bylo to takové veřejné tajemství. Přiznám se, že já jsem se nikdy politikou moc nezaobírala, ale na základě toho, co jsem tehdy viděla a slyšela, jsem ho vnímala jako vcelku sympatického člověka. Viděla jsem některé jeho projevy, v nichž působil kultivovaným a inteligentním dojmem. Imponovalo mně, že nepije alkohol, sportuje, dbá na zdravý životní styl a veškeré informace říká z hlavy. Sympatické mi bylo i to, že se duchovně rozvíjí, soudě podle toho, že je věřící a podporuje pravoslavnou církev. Já jsem proti němu nic neměla. Situace se ale radikálně změnila s agresivním vpádem jeho armády na Ukrajinu.

K tématu Noma a pozice Ruska v rámci hnutí se ještě dostaneme. Rád bych se ale vrátil nyní k tomu počátku působení hnutí u nás…

Ano, samozřejmě. Po vydání knihy AllatRa jsme se začali pravidelně scházet u mě v kanceláři nebo v parku. Bylo nás zpočátku jen pět lidí, já, Světlanka, dvě holky z Ukrajiny a jeden mladý muž z Česka. Dělali jsme meditace, rozebírali knihy, sdíleli svá pochopení, své úspěchy i nezdary při práci na sobě. V té době jsem ještě v Boha nevěřila, meditace se mi také moc nedařily, ale těmi věcmi kolem jsem byla fascinována a v přítomnosti těch lidí jsem se cítila fajn. Zlom nastal, když jsem měla dabovat videa, jednalo se většinou o úryvky z knihy AllatRa, které nám zasílali z Kyjeva.

U jednoho videa jsem se ale zasekla a řekla, že nemohu. To video se jmenovalo Dialog s Bohem a já jsem se vzhledem k mému tehdejšímu ateistickému přesvědčení domnívala, že by to nemohlo mít tu duchovní sílu, když v Boha nevěřím. Moc jsem si ale přála jim s tím pomoci, protože nebyl nikdo jiný, kdo by to mohl v češtině namluvit. Asi to bude znít vtipně, či možná naivně, ale přála jsem si zjistit, jak to je, tedy jestli Bůh existuje, abych v něj když tak uvěřila. Pocházím z ateistické rodiny, ale vždy jsem cítila, že smysl života musí být hlubší, vždy jsem hledala nějaký přesah, tíhla jsem od malička třeba k józe, psychologii, filozofii… S čistou touhou uvnitř sebe jsem se proto obrátila s prosbou: „Bože, jestli jsi, tak mi dej, prosím, nějaký důkaz, protože já bych jim ráda pomohla i s těmi duchovními videy, ale v tuto chvíli nemohu“. A jednou v noci jsem se ve tři ráno probudila a měla takový silný prožitek, takový první duchovní zážitek, který nedokážu dost dobře popsat slovy. V tu chvíli jsem naprosto jistě věděla, že Bůh je.

A mohla jste potom natočit to video Dialog s Bohem?

Ano. A je v tom prý opravdu určitá síla. Za celou tu dobu deseti let nebylo týdne, aby mi nepřišel nějaký e-mail či zpráva, ve které by nějaký nově příchozí člověk neděkoval za toto video, za to, jak mu pomáhá. Od té doby jsem začala velmi silně vnímat něco, co nás přesahuje. Ty první dotyky duchovního světa, které přicházely častěji a častěji, byly něčím, bez čeho jsem si už nedokázala představit svůj život. Dnes už vím, že to není o žádné knize, organizaci, lidech kolem… je to o každém z nás. Nikoho k tomu nepotřebujete. Už navždy cítíte to spojení, tu nekončící podporu a lásku. Vždy už víte, co je správné a pokud nejdete za tím pocitem uvnitř sebe, ztrácíte ho… Tenkrát jsem se ale domnívala, že je to díky tomu, že jsem součástí něčeho výjimečného, co je opravdu napojené na duchovní svět, v nějž jsem tehdy začala věřit. To posilovalo mou víru v ty znalosti z knih a pořadů.

Knihy, o kterých zde hovoříme, mají v Česku jedno společné, vydalo je nakladatelství Ibis. Jak vzniklo toto nakladatelství?

Naprosto jednoduše. Světlanka byla úplně jasně odhodlaná znalosti AllatRa do Česka přinést. Byla absolutně přesvědčená, že to, co jí tak pomohlo, je třeba rozšířit mezi ostatní i u nás. Vždycky říkala: „Já vidím světlo a za tím jdu“. Vůbec neměla pochybnosti. Zjistila si v Kyjevě, co pro to potřebovali, co je potřeba v ČR a založila nakladatelství. V Kyjevě se tenkrát už také vydávaly noviny, které nesly název Lagoda. Stejný název měla i organizace, ze které pak vzniklo MSH Allatra. A tak zatoužila i po něčem takovém zde v Česku. Vznikly tak noviny Polahoda, později přejmenované na Dobro je tam, kde ty a nakonec na Tvořivá společnost.

Světlanka neustále vyprávěla s nadšením o Kyjevě, o tom, jací jsou tam báječní lidé, láskyplní, otevření, hodní. Popisovala mi nějakou lávru, do které vstupuje, kde jsou ostatky svatých, důraz kladla na ostatky Agapita Pečerského. To byl lékař, který nezištně pomáhal a až zázračně léčil lidi. Duchovní člověk, slovanský lékař z 11. století, který založil právě tyto podzemní jeskyně, tento klášterní celek – lávru. No, a tím, že byl svatý, tak se jeho relikvie nerozpadly.

Vydaly jste se tak do Kyjeva?

Ano. V únoru, přesně od 25. února, tam bývá tzv. svatý týden, později jej členové začali označovat jako týden solidarity. Světlanka říkala, že by tam v toto období vždy chtěla být, protože, jak se píše v knize Sensei II, na světě v daný týden není jiného místa, kde by člověk byl tak blízko Bohu. Když mi to tak povídala, tak jsem řekla: „Jedeme do Kyjeva“. Jenže o týden později přišla a tvrdila: „Igor Michajlovič říká, že nyní není dobrý nápad letět do Kyjeva, že tam není bezpečno.“

Jak jste na to reagovala?

Já jsem na to řekla: „Co mi bude nějaký Igor Michajlovič říkat, kdy mám letět do Kyjeva?“ Tehdy jsem vůbec nevěděla, kdo to je. Spoustu věcí jsem tehdy ještě přecházela, nezajímala se o ně, neviděla souvislosti. Mě na tom zajímal spíš ten osobní rozvoj. Ale i tak jsme tam nakonec letěly. Pamatuji si, že situace, která tam v tu dobu panovala, byla trochu napjatá. Říkali, že se asi ani do lávry nedostaneme, že je uzavřená, že tam byli nějací výtržníci. Nakonec se nám to povedlo.

Jak to tam vypadalo?

Myslíte v Kyjevě? My jsme bydleli a setkávali se s ostatními v takovém rodinném domě. Fungovali jsme tam skutečně jako jedna velká rodina. Každý večer přijelo tak 5–6 lidí, udělalo se jídlo, grilovalo se a pořád se povídalo o těch knihách. O tom, co řekl Igor Michajlovič, o tom, co řekla Anastazie. Nahoře v patře se dokonce natáčely první rozhovory s Igorem Michajlovičem. V těch prvních byl pouze jeho hlas, on byl mimo záběr. Tato videa dnes nejsou dostupná, protože tam účinkoval i otec Sergej. To první bylo video O Geliare.

Než budeme pokračovat, můžete nám o otci Sergejovi říct více? To byla také důležitá postava pro společenství, že ano?

Otec Sergej byl kněz, domnívám se, že pravoslavné církve. Kázal v kostele naproti chrámu sv. Sofie, v chrámu sv. Michaela. Tak mi to alespoň bylo řečeno. Tehdy ještě nebylo koordinační centrum, a tak Igor Michajlovič tou dobou přicházel do domu, kde jsme se setkávali. Ale otec Sergej tam byl častěji a velmi rád nám vyprávěl. Opravdu se kolem něho sesedávali všichni. Ze svého vlastního pohledu to zpětně vnímám tak, že byl takovou uznávanou autoritou, největší hned po Igoru Michajlovičovi. Říkalo se, že má velké znalosti z různých oborů, dokonce se šuškalo, že má extrasenzorické schopnosti, například, že umí číst myšlenky, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Ráda bych v této souvislosti zdůraznila, že není pravda, že by se tam nevytvářely autority. Prostě zde opravdu byli lidé, kterých jsme si, z mého pohledu, minimálně vážili víc a k nimž jsme se obraceli mnohem častěji než k ostatním.

A proč se tedy nakonec mazala ta videa?

S otcem Sergejem se natočila řada videí, mimo jiné i to již zmíněné čtyřhodinové O Geliarech. Jednoho dne byl ale svolán hovor, na kterém nám bylo řečeno, že je třeba smazat všechna videa s otcem Sergejem. Když jsme se ptali proč, bylo nám vysvětleno, že otec Sergej velmi ublížil Igoru Michajlovičovi. Vzpomínám si na svou reakci: „Jak může Igoru Michajlovičovi někdo ublížit?“ Říkala jsem, ať neblázníme, že přeci nejsme v časech komunistické normalizace, kdy se mazaly filmy nebo písničky těch, kteří se postavili proti režimu nebo opustili republiku. Říkala jsem, že pokud je Igor Michajlovič Duch svatý, tak mu přece nemohl nikdo ublížit. I kdyby mu někdo usiloval o život, tak co jako? Pokud je to bódhisattva, tak přijde o život v těle, ale on už je vlastně duchovně v 72. dimenzi, což je podle AllatRy ta nejvyšší, takže z duchovního hlediska nemá o co přijít.

Někdo říkal, že otec Sergej usiloval Igoru Michajlovičovi o život. Jiní říkali, že otec Sergej okradl Igora Michajloviče, další zase, že vytvořil nějakou sektu. Vlastně po nějakém čase měl Igor Michajlovič video rozhovor (Sekty – podraz od vědomí) s jednou členkou toho Sergejova seskupení, kde říkala, že do tohoto společenství se verbovaly mladé dívky a že se tam děly zvláštní věci. Vím i o jednom mladém muži, který tam údajně byl a pak se vrátil do hnutí.

Nakonec se ta videa s otcem Sergejem skutečně smazala s tím, že šel proti Igoru Michajlovičovi. Problém byl, že ta videa byla natolik silná, že lidé po nich volali. Proto se po čase přistoupilo k tomu, že se obraz zazoomoval a otec Sergej se z videa odstřihl, stejně jako obraz moderátorky, která byla údajně s ním ve skupině a jejich hlasy se ve videu předabovaly.

Jak na vás osobně otec Sergej působil?

Z mého pohledu byl trochu jiný. Z počátku mi nebyl příliš sympatický. Ale časem se ukázal jako docela vtipný člověk, což bylo příjemné, jelikož do toho našeho společenství dokázal vnášet takovou lehkost. Často zde byla cítit taková upjatost, někdy mi přišlo, že se lidé báli něco říct, projevit emoce, časem jsme měli nosit bílé nebo alespoň světlé oblečení. Já sama jsem ráda vnášela mezi nás humor a odlehčení, v tom mi tedy byl otec Sergej sympatický.

A viděla jste ho potom ještě někdy?

Ne, už jsem ho nikdy neviděla, vůbec nevím, co se s ním stalo. Říkalo se, že byl snad ve vězení, protože usiloval o život Igora Michajloviče. Ale opravdu nevím.

Jak je to v AllatŘe s přechodovými rituály? Někdy se v tomto společenství mluví o křtu.

To se opět musím vrátit k otci Sergejovi. Jednou přišel do domu ještě v oděvu kněze, údajně šel přímo z křtu. Ptala jsem se ho, jestli bych se měla nechat také pokřtít. On mi ale odpověděl, že v tomhle věku už je to zbytečné, že to má smysl do 8. dne po narození, než vstoupí do těla člověka, respektive do jeho energetické konstrukce, duše. V tom termínu je důležité, aby se provedl křest, aby se tak duši usnadnil tento přerod. Jedná se o jakési „umravnění“ tzv. 4 bytostí, které se nacházejí v naší energetické konstrukci a měly by nám při našem duchovním rozvoji pomáhat jako takoví strážci na duchovní cestě. Jsou dobrými sluhy, ale špatnými pány, pokud nás ovládají ony a ne my je. Tyto bytosti, které jsou součástí energetické struktury člověka, jsou na neviditelné úrovni například roztáčeny emocemi při interakci s jinými lidmi. Vlastně by nás měly varovat, například když nám někdo lže, měla by nás na to upozornit levá bytost. Toto je vše popsané v AllatŘe, lze tam najít i „cvičení“, tzv. Četverik, kterým se můžete v práci s těmito bytostmi zdokonalit. Když to řeknu hodně zjednodušeně, tak křest vám má pomoci v práci s těmito bytostmi a usnadnit vstup duše do těla. A v neposlední řadě může také eliminovat vliv subosobností.

To souvisí s reinkarnací?

Ano, pokud hovoříme o tom, že se sem reinkarnujeme, tak si na duši přinášíme energeticko – informační obaly, což jsou ty subosobnosti, tedy naši předchůdci, kteří nezvládli spojení osobnosti s duší. Když teď udělám velkou zkratku, vše je popsané v AllatŘe, tak my jsme ta osobnost, která volí v každé minutě života. Pokud volí správně, ve prospěch dobra, lidskosti, pomoci druhým, tak sestupuje k duši a cílem je, aby s ní splynula. Když dojde ke splynutí, tak se stáváte andělem, vracíte se zpět domů, do duchovního světa. Když ne, tak se stáváte subosobností, která se přilepí na duši a společně s ní vejde do nového těla, kde je nová osobnost. To už je ale jiná osobnost, to už nejste vy. Problém je, že ty subosobnosti vás jako osobnost mohou velmi ovlivňovat. Tak jsou dle AllatRy vysvětlené třeba různé lidské fobie, třeba příčinou strachu z pavouků údajně bývá informace od subosobnosti. Rovněž řada psychických problémů s tím může souviset. Například na semináři z psychologie AllatRa nám vysvětlovali, že za dispozicí ke schizofrenii u lidí může částečně být zodpovědný vliv subosobností, bývalých osobností lidí, kteří měli extrasenzorické schopnosti, velmi silné, ale místo toho, aby je použili na osobní rozvoj, tak je použili na nějakou demonstraci svých schopností, na velikášství, na magii.

Rád bych se ještě v krátkosti vrátil k již zmíněným knihám. Nic jsme totiž neřekli o jejich autorce, Anastasii Novych, tedy pravým jménem Halině Jabločkině. Kdy jste se dozvěděla, že toto je pravá autorka knih a jaká na to byla vaše reakce?

To, že je autorkou, jsem věděla od začátku, ale proč si zvolila zrovna toto jméno, to nevím. Světlanka se s ní hodně stýkala a mluvila o ní jako o Halině. Lidé se na ni často ptají, ale ona chce zůstat v anonymitě a my jsme to vždy respektovali, protože pro ni je údajně důležitější předat ty informace, než sklízet nějaký obdiv za to, že napsala knihy. To mi bylo docela sympatické. Přišlo mi, že byla taková plachá. Jednou jsem se s ní jenom pozdravila, ale nebyla jsem představena přímo. Také jsme si několikrát psaly e-mail.

A členové vědí, kdo je autorkou knih?

Členové se s ní nikdy nesetkali, tedy až na pár výjimek.

Zkusíme se teď přenést pár let zpět. Jak vypadal obyčejný den koordinátorky AllatRy pro Česko?

Vstávala jsem dřív, než začaly běžné mateřské a domácí povinnosti, abych mohla meditovat. Dělala jsem základní meditace a duchovní praktiku. Většinou šlo o uvolňovací cvičení, džbán, pyramidu, lotosový květ, allat. Allat je specifická meditace. To je meditace, kde je možné se připojit k Igorovi Michajlovičovi (Senseiovi, Rigdenovi Djapovi), který vždy v 8 ráno a v 8 večer našeho času dělal meditace. Cílem je posílat lásku do světa, pokud možno neadresně.

Potom následoval poměrně běžný den. Připravila jsem a odvezla děti do školy a jela k sobě do pražské kanceláře. Tam jsem pracovala jako každý jiný. Často i během dne, když mi to moje práce umožnila, nebo to vyžadovaly okolnosti, tak jsem se věnovala překladům, korekturám a dalším aktivitám pro AllatRu. Jsem naštěstí podnikatelka, což mi umožňuje si do určité míry rozvrhnout práci dle svých potřeb. Cestou z práce jsem často rozvážela noviny a knihy po poliklinikách a knihobudkách.

V noci jsem potom doma dabovala. Zavírala jsem se v šatně, abych nerušila rodinu. Když jsem namlouvala audioknihy, tak jsem si na to vyčleňovala speciální dny. Kolikrát byly dny, kdy jsem dělala jen pro AllatRu, takže jsem práci doháněla po nocích a o víkendu. Některé dny jsme například natáčeli rozhovory, účastnili se různých výstav a festivalů, vyhledávali informace pro kaleidoskopy faktů, kulaté stoly, pro rozhovory, psali články do novin, dělali korektury. Večer jsme často trávili na mezinárodních hovorech. Ty trvaly mnohdy i několik hodin. Dělala jsem to nezištně, ráda, nikdo mi za celou dobu za nic nedal žádné peníze. Naopak. Například namluvení audioknih se odehrávalo v profesionálním studiu, což byla poměrně nákladná záležitost a jedno období, po dobu přibližně jednoho roku, jsem sama sponzorovala i vydávání novin. Přispívala jsem společenství pravidelně, co jsem mohla. Nebyla jsem zdaleka sama a stejně tak jsem nepřispívala zdaleka největší sumy.

Již jsme se zmínili o důležitých jménech, jako je Světlana Šilivská, otec Sergej, nebo Halina Jabločkina, ale ještě jsme pořádně nerozebrali postavu nejdůležitější. Igora Michajloviče Danilova. Kým pro vás je?

To je těžká otázka. Já řeknu, jak jsem ho sama vždy vnímala. Jako tichého, kultivovaného, mírného, vzdělaného, skromného člověka, který se nad nikoho nepovyšoval, na každého si udělal čas. Měla jsem tu čest se s ním několikrát setkat. Velmi hezky a s úctou se vždy choval k ženám a stejně se choval i k ostatním. Nikdy jsem ho neviděla se rozčílit a vždy jsem z jeho strany cítila takovou otcovskou péči. Mockrát jsem se s ním ale neviděla, hlavně poslední roky už vůbec, takže ho znám spíš z obrazovky, podobně jako vy. Musím se přiznat, i když to možná na někoho bude působit nepochopitelně, že jsem věřila, že je ten, za koho ho vydávali i ostatní členové. Že je to Duch svatý, soudce duší, bódhisattva, vladyka ze Šambaly, tedy ten, kdo přišel, aby zkontroloval, jak na tom duchovně jsme, aby opět lidem přinesl prapůvodní znalosti. Přišlo mi, že nám nezištně pomáhá v duchovním rozvoji. Když jsem si pustila jeho pořady, tak ve mně vzbuzovaly velmi příjemné pocity.

Do výčtu jmen jste nezahrnula Agapita Pečerského, se kterým ho členové rovněž často identifikují.

Některé věci jsem úplně nepřijímala. Nevím, já jsem tam tu podobu zas tak neviděla, ale Světlanka na to často poukazovala. To, že jej členové takto vnímají, jsem pochopila, když jsme jeli poprvé do lávry, 25. února 2014 a Světlanka cestou koupila velkou kytici bílých lilií, načež se jí ukrajinští přátelé ptali, jestli je pro Agapita, nebo pro Igora Michajloviče.

Kým je pro vás dnes?

Dnes? Nevím, jak to přesně popsat. Musím říct, že to byla poslední osoba, kvůli níž jsem hodně váhala, než jsem se rozhodla odejít. Nikdy nelpím na autoritách, nikdy jsem nebyla ničemu fanaticky oddána. Vždycky jsem žila ten svůj život, který mi AllaRa především příjemně obohacovala. Přesto, i dnes, když se podívám na nějaký pořad s Igorem Michajlovičem, tak jsou tam věci, které se mnou rezonují, které ve mně vyvolávají příjemné stavy…A stále si říkám, že není možné, aby to byl podvodník, jak mnozí tvrdí, jak naznačují okolnosti. Ze společenství jsem ucouvávala rok, ale stejně to byl on, který mě tam držel. Nechci tím říci, že by snad nade mnou měl nějakou moc. To ne.

Zpočátku jsem nepochybovala o jeho čistotě a reálně jsem zvažovala možnost, že se jedná o Ducha svatého. No, bylo pár okamžiků, které toto vnímání nabourávaly. Třeba již zmíněný spor s otcem Sergejem. Tenkrát nezastavil ten odpor proti němu, dokonce natočil pořad, kde jej hanili. Soudci duší, by to přece bylo fuk, nikoho by neodsuzoval a lidi v nenávisti krotil. Soudce duší by, podle mého, neměl zasahovat do volby lidí. Igor Michajlovič však otevřeně podporuje projekt Tvořivá společnost, často se jmenovitě stavěl proti některým lidem, zejména proti prozápadní elitě, slavným osobnostem, církevním hodnostářům. Nevím, ale podle mě by soudce duší přinesl lidem znalosti, nezasahoval do jejich volby, nanejvýš by šířil lásku a vše, co lidi může sjednotit. Určitě by ani náznakem nepřispíval k polarizaci společnosti.

Musím se však přiznat, že i přesto všechno, když jsem odcházela ze společenství, reálně jsem přemýšlela nad tou možností, se kterou mě nepřímo strašila Světlanka, že když odejdu ze společenství, tak se zavřou dveře do duchovního světa a to, co jsem cítila, takové to spojení s tím, co nás převyšuje, možná skončí. Naštěstí se tak nestalo. Spíše naopak.

Když už mluvíte o Světlaně Šilivské, není to tak dlouho, co o sobě prohlásila, že je anděl. Tohoto tématu jsme se v tomto rozhovoru také dotkli. Anděl je v pochopení AllatRy postava, která dosáhla duchovního cíle. Věříte, že andělem skutečně je?

Ne, určitě ne, nikdy jsem ji tak nevnímala. Poprvé jsem to slyšela v Kyjevě od kolegů na semináři z psychologie. Reagovala jsem, že to pro mě není důležité, a ani pro ně by nemělo být, aby si nevytvářeli zbytečně autority. Já jsem jako jediná z těch členů nevzhlížela ke Světlance jako k autoritě. Vnímala jsem ji jako dobrou kamarádku, kterou mám ráda, se kterou se mi tak výborně povídá. V její přítomnosti se mi často spouštěly slzy štěstí, jako by probíhalo něco, co vám dělá radost… V její přítomnosti se mi dařilo nalézt si odpovědi na věci, které mě trápily. Myslím, že mi byla velkým pomocníkem na mé duchovní cestě.

Zajímá mě to téma náboženství. To je diskuse, ve které se s členy nejvíce neshodnu. Tvrdím, že AllatRa je náboženské hnutí. Co si o tom myslíte vy?

Mně je to osobně jedno, jak se co nazývá. Vždycky mi šlo spíš o ten obsah než o obal. Takže mě to nikdy neuráželo.

Proč to členům tak vadí?

Pokud vím, tak jsme to od začátku odmítali. Byla to taková pozice, že stojíme mimo náboženství, mimo politiku. Myslím, že to bylo hlavně z toho důvodu, že v náboženství a v politice je moc a že tam je nějaká hierarchie, což jsme a priori odmítali, protože všichni jsou si přeci rovni, nikdo nad nikým nevládne a tak dále. Možná to bylo účelové, nevím. To mě napadlo až v poslední době v souvislosti s tím, že některá náboženství jsou třeba v Rusku potlačována a AllatRa ne.

AllatRa věří v celou řadu mimozemských civilizací, jako jsou Annunakové a Apexiánci. Žanna, vysoko postavená členka, která je blízko Igorovi Michajlovičovi Danilovovi, by měla být právě Annunakem…

Členové jsou přesvědčeni, že jím skutečně je. Dokonce si myslím, že i Světlanka v to věří. Když si vybavím, jak jsme se o ní spolu bavily, tak ona o ní mluvila vždy jako o Žaničce, jako o největším andílkovi.

Žanna byla obyčejná holka, partnerka jednoho z členů na Ukrajině. Byla taková spíše introvertní, tichá. Nikdy jsem si nevšimla, že by měla nějaké zvláštní schopnosti. Natáčela pořady Ve dvou a sám, kde rozebírali s partnerem AllatRu. Nám tady v Česku pak také radili, jak máme natáčet podobné pořady. Měla vždy moc hezký hlas, namlouvala vše v ruštině jako já zde v češtině. Potom zmizela na pár měsíců neznámo kam. Když jsem se po ní ptala v Kyjevě, tak říkali, že má vyšší poslání. Objevila se až v jednom z pořadů Vědomí a Osobnost. Od předem mrtvého k věčně živému, a byl to úplně jiný člověk. Působila velmi oduševněle.

Co jste si myslela o tom jejím slavném mrkání vy?

Myslela jsem si, že to už je moc. Na mě to působilo jako podvod. Já Žannu jako jedna z mála znala dříve osobně. Říkala jsem si, proč to dělají… Byla jsem z toho v rozpacích, ale potom jsem si pomyslela, že když na někoho může sestoupit Duch svatý, tak na ni mohl, jako na duchovně rozvinutou osobnost, sestoupit Annunak. Musela jsem si to nějak obhájit sama před sebou, abych ve společenství mohla dál setrvat. Také se mě na to ptali ostatní členové. Pak se objevilo i video, kde byla Žanna v kosmické lodi, které bylo hodně zpochybňováno ze strany veřejnosti, především z hlediska jeho akustické stránky. Mně spíš přišlo divné, proč tak vyspělá civilizace jako Annunakové cestuje kosmickou lodí, když by se měli umět přemisťovat celým vesmírem bez ztráty času. V jednom z kaleidoskopů tomu pak věnovali velký prostor, kde vysvětlovali, že to podvod není… U toho jsem si říkala, že fakt nevím, co si o tom myslet.

Annunakové nás mohou podle učení Igora Michajloviče zachránit…

Ano, oni nám údajně mohou dát ty potřebné technologie.

Myslí si členové, že v případě nejvyšší nouze zachrání Annunakové alespoň je?

To opravdu nevím. Stále se mluvilo o tom, že nás zachrání, ale že to musí být společná volba všech lidí, že je sem musíme pozvat.

Ještě předtím, než se dostaneme ke kontroverzím společenství, tak se vás chci na závěr této části zeptat, jaké myšlenky AllatRy ve vás nejvíce rezonují a co pro vás AllatRa znamená?

AllatRa znamená Boží lásku. Díky AllatŘe se ze mě skutečně stal věřící člověk, pro něhož je altruismus, lidskost a dobrovolnictví každodenní součástí života, naplněním, smyslem. Nejvíce mě oslovila práce na sobě, některé znalosti z knih mi skutečně změnily život a pohled na svět, ukázaly mi, kdo jsem já skutečná, koho mám jakoby znovuobjevit, kým chci být. Pocítila jsem skutečnou lásku, nezištnou, bezpodmínečnou…Poznala jsem spoustu bezvadných lidí, kteří byli laskaví, milující, velmi pracovití, často talentovaní…AllatRa mi tak hodně pomohla především v běžném životě. Udělala ze mě, aspoň to tak vnímám, klidnějšího, empatičtějšího, laskavějšího a tolerantnějšího člověka. Paradoxně mi to pomohlo i při samotném odchodu ze společenství, protože jsem vnímala takovou vnitřní oporu a cítila jsem, že dělám správnou věc. Allatra mi přinesla nějaký jiný rozměr do mého života. Už neřeším blbosti, vůbec bych nešla do konfliktu, spíš se snažím druhého člověka vždy pochopit. Tohle mi AllatRa dala, protože AllatRa taková na začátku i byla.

Děkuji za rozhovor.

Pokračování zítra.

Psali jsme v Dingiru:

Jakub Ludvík, Úspěch i neúspěch hnutí Allatra: Mileniální hnutí hledá nové členy i v české společnosti, Dingir 25 (2), s. 38–40. Více zde.

Související články: